Bojujeme s extremismem, ne s islámem, tvrdí Karima Bennoune, spisovatelka původem z Alžírska
Terorismus je podle ní politický, nikoli náboženský problém. Ví o něm víc než dost. Profesorka Kalifornské univerzity Karima Bennoune (48) kdysi musela kvůli islamistům opustit rodné Alžírsko, dnes je pozorovatelkou OSN v oblasti lidských práv a sbírá po celém světě příběhy odpůrců terorismu a totality. V Praze jsme se setkaly ještě před útokem v Nice, u příležitosti křtu českého vydání její knihy s názvem Tady vaše fatwa neplatí. V dnešním Reflexu s ní najdete rozhovor.
Pro svou knihu Tady vaše fatwa neplatí (v květnu ji česky vydalo nakladatelství Vyšehrad) jste vedla rozhovory s třemi sty lidmi původem z islámského světa, kteří ve své vlasti i ve vynuceném exilu bojovali a bojují proti fundamentalismu a násilí. Nejzásadnějším příběhem bezpráví a vzdoru však pro vás jistě je příběh vašeho otce Mahfúda Bennouna, profesora antropologie.
Můj táta si v Alžírsku v devadesátých letech prožil, jaké to je, mluvit proti extremistům a nést za to následky. Oni byli vyzbrojeni puškami, on byl vyzbrojen plnicím perem. Musel odejít z univerzity, opustit domov a žít ve skrytu, nepřestal ale publikovat a psát. Napsal mluvčímu ozbrojených rebelů otevřený dopis v roce 1995: „Vaše hnutí je odsouzeno ke zmaru.“ A do novin zase: „Drtíte islám pod podrážkou ve jménu džihádu! Tohle je radikální rozchod s islámem tak, jak ho praktikovali a jak jej žili vaši předkové.“ Tyhle věty zde opakuju pro dnešní teroristy, tohle přesně totiž dělají. Hrozně jsme se tehdy o tátu báli, chtěli jsme, aby emigroval, ale jako spousta dalších lidí byl tvrdohlavý a naštvaný na to, co dělají jeho zemi ve jménu náboženské tradice, ve které vyrůstal. V Alžírsku tou dobou lidi masově protestovali, posílali děti do škol, i když jim to džihádisti zakazovali. I matky ve všem tom strachu věděly, že jedinou nadějí pro jejich děti i jejich vlast je vzdělání. Ano, je to příšerná volba, ale zkušenost ukázala, že čím víc lidí se postaví teroru, v o to větším bezpečí ona skupina odpůrců je. Já tehdy byla v mizerném rozpoložení – říkala jsem si, že kdyby tak jen svět věděl nejen o teroristech, ale i o všech těch hrdinech, kteří proti nim povstali, celé by to dopadlo jinak. Rozhodla jsem se tedy, že najdu tolik lidí, kolik bude v mých silách, co dělají totéž co tehdy tatínek a jeho kolegové, a rozšířím do světa jejich příběhy. Jak bojovali s extremisty? Co si z toho odnesli do dalšího života, jak je to poznamenalo?
Je islám náboženství nebezpečné z podstaty, jak tvrdí mnozí? Křesťané a buddhisté prý nikoho v barech, na letištích ani v oslavných průvodech na promenádách nezabíjejí…
Možná ne v západním světě, ale v Barmě po sobě extremističtí budhističtí mniši nechali desítky mrtvých muslimů, v Indii zase hromadně vraždí hinduističtí nacionalisté. Každé náboženství světa v sobě má aspekty, které jsou velmi humanistické, a aspekty velmi regresivní. Veškerá světová náboženství bohužel bojují s fundamentalismem.
Členové indických organizací odpovědných za šafránový teror skutečně roku 1999 upálili australského křesťanského misionáře a jeho dva malé syny, podminovali vlaky i mešity…
…a míří dokonce na své vlastní lidi, na hinduisty, kteří podle nich praktikují víru pouze vlažně. A co dělají gayům křesťanští fundamentalisté ve Spojených státech nebo v Africe… Ale proti nesmírně početnému, ideově jednotnému, celosvětově rozšířenému a těžce ozbrojenému Islámskému státu a jeho teroristickým akcím to jsou pochopitelně jednotlivosti. Podle mě je možné mluvit o reformě islámu stejně jako o reformě jakéhokoli jiného náboženství, ale terorismus je politický problém; bojujeme s extremismem, ne s islámem. Nejde o náboženství, ale o zločiny pravicových extremistických hnutí, která z politických důvodů manipulují lidmi a nutí jim své velmi zpátečnické interpretace nikoli jako spirituální projekt, ale jako prostředek převzetí moci a útisku jiných lidí. A my, ať jsme věřící, nebo ne, jsme do toho zataženi, musíme proti těmto hnutím vystupovat, sledovat je, studovat je.
Jak je na tom dnes vaše rodné Alžírsko?
Dnes se u nás hodně mluví o tom, zda jsme, nebo nejsme imunní vůči vzmachu Islámského státu. Někteří lidé říkají, že zkušenost z devadesátých let měla na mou vlast podobný efekt jako na člověka očkování – že už u nás nikdy nemůžeme mít džihádistický puč nebo dokonce vládu, protože už jsme tím prošli a obyvatelstvo dobře ví, že je to špatná věc. Ale kritici říkají, a mají pravdu, že jsme selhali ve výchově mladých, že jsme s nimi dost nemluvili o minulosti, že jsme je nepoučili a oni tudíž mohou být vůči ideologiím zranitelní. Rozhodně ovšem nejsme zralí na okamžitou mezinárodní pomoc a velké politické řešení ze strany Západu, jako jsou dnes třeba Sýrie nebo Irák. Ale hrozba rekrutování mladých a zranitelných i teroristické činy typu sebevražedných atentátů je aktuální po celém světě, takže promyšlená sociální, vzdělávací a bezpečnostní politika by neměly být zbraněmi, ale bezpodmínečnou a okamžitou prevencí. Ti, co rekrutují, mají kromě reálných zbraní v rukou i další, také mocné: excelentně pracují s takzvanými novými médii, zručně ovládají sociální sítě a jejich propaganda je nesmírně silná. Před rokem jsem se bavila s mladým Kanaďanem, který tomu kdysi podlehl a málem se stal džihádistou, po 11. září si to ovšem okamžitě zamyslel. Od té doby jako znalec onoho prostředí chodí na internetu do džihádistických chatovacích místností a snaží se tu vyvracet to, co všichni ostatní diskutující tvrdí, snaží se do ideologie vnést rozum. To, co dělá, je sice smrtelně nebezpečné, ale nesmírně prospěšné.
Celý rozhovor s Karimou Bennoune si přečtete v Reflexu č. 30, který vychází 28. července.
