V metalové komunitě si nekonkurujeme, tvrdí pořadatelé festivalu Brutal Assault
Martin Shindy Brzobohatý (39) a Tomáš Tofi Fiala (36) jsou pravověrní metalisti a pořadatelé festivalu Brutal Assault, jehož 21. ročník začíná 10. srpna. Letos na největší metalovou akci střední a východní Evropy do josefovské pevnosti opět přijede na 18 000 deathařů, blackařů, grinderů a dalších fandů. Co jsou metalisti zač, kde se tu metal vůbec vzal a co s ním bude dál? Čtěte na šesti stránkách v tištěném Reflexu č. 31, který vychází právě dnes – a tu máte, co se na papír nedostalo.
Když jsme se měli sejít k rozhovoru, nechtěli jste do hospody s tím, že alkohol nepijete. Oba jste nekuřáci, Tomáš je navíc vegan, a i když zatím nejste festival s ryze vegetariánským občerstvením jako „konkurenční“ Obscene Extreme, i u vás se „bezmasé“ stánky rok od roku množí. Kam ten metal spěje?
Shindy: Já vím, metalisti prý jedí děti zaživa a ukusují netopýrům hlavy jako Ozzy, jinak to nejsou žádní metalisti. Zklamu vás, tyhle lidové pravdy neplatí. Mladší metalová generace možná ještě má potřebu vyhraňovat se tím, že hodně pije, ale my skoročtyřicátníci nebo ti ještě starší, co kdysi stáli u zrodu komunity, máme tohle období dávno za sebou. Já sám si občas pivo i maso dám, ovšem ideálně v nekuřáckém prostředí.
Tofi: Berte to tak, že metalisti milují metal, a ne nadarmo se říká, že kdo si hraje, nezlobí. Kdo má nějaký koníček, kterým žije, ten se neutápí ve věcech, co nedávají smysl. Pokud tedy hledáte vysvětlení, proč jsou vaši známí metalisti tak hodní lidi.
Shindy: U nás na festivalu například ani při tolika návštěvnících vůbec nemusíme řešit drogové delikty, což by nám elektronická a taneční scéna mohla závidět. Pro nás je droga samotný metal. Brutal Assault má obecně pověst akce, která je problémů prostá – zeptejte se těch desítek policistů a polských pohraničníků, kteří slouží v rámci festivalu. To heslo Proti násilí a netoleranci není mottem Brutalu nadarmo.
Jak jste se vy dva dostali k Brutalu?
Shindy: To ještě existovaly obchody zaměřené na hudební nosiče, relativně úzkoprofilové – v Brně zrovna otevřeli krám Redblack, zaměřený na metalovou muziku, a já toho byl tak plnej, že jsem hned po střední šel pracovat tam. Začal jsem si objevovat nové kapely a těžil jsem z toho, že Redblack sloužil jako místo setkávání pro celou komunitu, poznal jsem muzikanty. První ročník Brutal Assaultu, 24. srpna 1996, jsem prožil jako pomocník hlavního organizátora a otce myšlenky Vladana Sychry, se kterým jsem se seznámil na školní praxi v hudebním obchodě v Blansku, kde pracoval. Vladan měl spoustu kontaktů na zvukaře a já zase na kapely, protože jsem tou dobou rozjížděl svoje distro. Pak jsme se posunuli a zkoušeli pro festival získat i kapely ze zahraničí, sháněli jsme kontakty přes známé známých. Maily tehdy byly sci-fi, všechno se u nás až do konce milénia muselo vytelefonovat nebo domluvit dopisem.
Tofi: Já začal pomáhat od pátého ročníku, kdy jsem pro Brutal zabookoval německé Necrophagist, a pak jsem dělal stage managera a bookoval větší kapely. Společně se Shindym jsme pořádali až desátý ročník ve Svojšicích, poté, co nám Vladan, velký srdcař, ale tou dobou v mizerné životní situaci, festival předal.
Který z větších českých metalových festivalů považujete za svou konkurenci? Plzeňský Metalfest? Czech Death Fest? ČurbyhoObscene Extreme?
Shindy: My v metalové komunitě se na sebe jako na konkurenci vážně nedíváme – je naprosto běžné přijít na cizí festival nebo koncert a dát na barpult letáky svojí kapely, rozvěsit svoje plakáty. Pozice Brutalu mi navíc přijde neotřesitelná a naše cílovka je jiná než třeba ta Obscenu, jakkoli se někomu může zdát, že to je stejnej neposlouchatelnej randál.
Tofi: Jako konkurenci nemůžeme brát i z toho důvodu, že jsme všechny ty festivaly viděli odrůstat z plenek. Nikdo z nás promotérů to neuměl pořádně pořádat, v Česku v tomhle ohledu nebyla vůbec žádná tradice. Byl tu jen obrovský hlad po živé muzice a nesmírná tolerance publika, které bylo schopno spoustu věcí omluvit, protože vlastně netušilo, jak má takový festival vypadat. Učili jsme se výhradně z vlastních chyb a snad se i něco naučili – od bahna a neexistujících záchodků jsme během let jako první český festival dospěli třeba k recyklovatelným pivním kelímkům a kompostovatelným talířům, které se vyrábějí ze spadlých listů arakové palmy, tedy vlastně z odpadu.
Shindy, vy jste jednou ohromně pomohl z maléru právě Čurbymu, když ho na festivalu, který pořádal v Mexiku, podrazili místní. Vezl jste tehdy svému „konkurentovi“ přes půl zeměkoule čtvrt milionu v hotovosti…
Shindy: Čurby tehdy zjistil, že všechno, co Mexičanům zaplatil předem, je ztracené, a navíc po něm požadovali další nemalé peníze. Pár dní před startem festivalu, na který byly nasmlouvané hvězdy a prodané stovky lístků. Zavolal mi, že má trable, a já se tam zrovna chystal na dovolenou. Ujistil jsem se, že můžu legálně takové množství peněz vůbec převážet, pak jsem si dal deset tisíc eur do kapsy od bundy a letěl jsem. Jsem přesvědčený, že by to pro mě udělal taky, my na konkurenci opravdu moc nehrajeme.
Mimochodem, není podle vás Česko trochu přefestivalované?
Shindy: Napříč žánry určitě – během letní sezony proběhne několik set festivalů. Kromě Německa žádná podobná země není, vezměte si Polsko.
Proto tolik Poláků jezdí k vám na Brutal? Právě Poláci byli ještě nedávno na Brutalu vnímáni jako jediní divočejší výtržníci. Když si ovšem člověk čte články o vašem festivalu v regionálních médiích na Jaroměřsku, kde se Brutal koná, nevychází z údivu – občas se někomu ztratí něco ze stanu, ale žádné úrazy, průšvihy nebo stížnosti místních se nekonají.
Tofi: No, polský člověk, když si přihne, je takový vehementnější. Oni mají velmi přísné zákony a vyhlášky, když si chcete na jejich festivalech dát pivo, musíte ho vypít na vyhrazeném místě a pak se teprve jít dívat na kapelu. Mít ten komfort sledování kapely s kelímkem piva v ruce, pro ten oni si jezdí k nám do Česka. Cítí se tu svobodní a s oblibou říkají, že Brutal je největší polský hudební festival.
Původně měl Brutal podporovat českou scénu, dnes je plný zahraničních hvězd. Naposledy měly české kapely navrch v roce 2005…
Shindy: Sedmdesát procent z těch osmnácti tisíc diváků, co na Brutal jezdí, nejsou Češi, musíme tedy volit kapely, které mají výraznější přesah do zahraničí a fanouškovské základny pokud možno i venku. Ale nejde to brát jako dogma, to bychom dnes na Brutalu museli mít podle národnostního rozložení návštěvníků 40 % polských kapel, 30 % německých, 10 % slovenských, 20 % českých… Letos přijede sto kapel, u kterých je při rozhodování o pozvání kromě kvality důležité třeba to, aby byly v daném čase k dipozici a aby v Česku během roku nehrály moc často, vyžadujeme jistou exkluztivitu. Největším lákadlem jsou asi legendární deathmetaloví Behemoth, Poláci, kteří před patnácti lety hráli na Brutalu jako mladá kapela a vyrostli s námi, letos přijedou už popáté. Lidi se těší taky na známé americké bandy, industriální Ministry nebo stoner metalisty Mastodon, a na japonské post-rockery Mono.
Budete zvyšovat bezpečnost?
Tofi: Rozhodně budeme líp šacovat a prohlížet batohy. Německý festival ve Wackenu, největší metalová akce na světě pro 75 000 lidí, vydal nové prohlášení – naprostý zákaz batůžků. Z hlediska boje s terorismem věc nesmírně praktická, z hlediska žíznivého a hladového fanouška věc velmi nepraktická – ale vzhledem k okolnostem se tyhle záležitosti nadále musejí měřit na lékárnických vahách. K něčemu podobnému na Brutalu přistupovat nebudeme, ale už se nikdy nesmí stát, jako se to u nás jednou stalo, že fanda do areálu pronese metrový meč. Z filozofického hlediska se nebojíme, na druhou stranu teroristické útoky přitahuje místo s vysokou koncentrací lidí, což u nás máme.
Co děláte kromě Brutalu? Kolik toho ročně zvládne Shindy Production, kolik Obscure Promotion?
Shindy: Moje distro je dnes už dotovaný koníček, vydat cédéčko se moc nevyplácí. Před deseti lety jste dokázali zaplatit kapele studio, nahrát to tam v řádné kvalitě, udržovat vydavatelství v chodu a ještě finančně odměnit muzikanty. Dnes kapela musí už natočenou nahrávku přinést vydavatelství, které horko těžko utáhne výrobu nosičů a možná zaplatí nějakou menší reklamu. A ani úspěšného interpreta na evropské turné nepošlete – leda že se členové kapely finančně podílejí a jedou vysloveně za benzín a stravu… Stejně bychom na to pořádně neměli čas, ono připravit jeden ročník festivalu trvá déle než dvanáct měsíců, už teď máme zabookované kapely na ročník 2017. Takže se v rámci Brutalu věnuju merchi, kterého každý rok na festivalu prodáme pět až sedm tisíc kusů od triček a mikin po spodní prádlo, a jsem šťastnej.
Tofi: No a moje Obscure Promotion zorganizuje přes sto koncertů ročně, takže co na práci máme, tomu věřte.
Celý rozhovor si přečtěte vtištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 4. srpna.
