Zemřel skutečný Král Šumavy. Josef Hasil převáděl přes hranice, utekl z lágru a byl agentem USA
V pátek zemřel v USA ve věku 95 let protikomunistický odbojář Josef Hasil, známý jako Král Šumavy. Uvedl to dnes server Blesk.cz, kterému informaci potvrdil Hasilův syn Josef Vávra. Někdejší pohraničník Hasil pomohl na přelomu 40. a 50. let 20. století desítkám lidí přes hranice na Západ. V odboji pokračoval přes perzekuce jeho blízkých komunistickým režimem i ohrožení vlastního života. Ani vězení, kam ho po udání režim poslal, ho nezastavilo. V roce 2001 dostal od prezidenta Václava Havla medili Za hrdinství. V rámci této smutné skutečnosti zveřejňujeme rozhovor, který s Josefem Hasilem vyšel v Reflexu v roce 2014.
V Praze končila druhá únorová sobota, v Chicagu bylo odpoledne. Nestává se často, aby člověk gratuloval přes oceán k devadesátinám muži, jehož život se podobá legendě. Jmenuje se Josef Hasil. Jenže v padesátých letech mu nikdo neřekl jinak než Král Šumavy.
Kde se nyní, pane Hasile, vlastně cítíte doma? Tak nějak úplně doma?
Jestli se to dá rozdělit, pak jsem půl srdcem doma v Čechách a půl srdcem v Americe. Takhle se to prostě v mém životě seběhlo.
Pojďme na začátek. Hasilové a Šumava?
Zábrdí na Prachaticku, to je rodné místo Hasilů. Bylo nás osm, čtyři bratři, čtyři sestry, obyčejná chudá rodina. Za války jsem pomáhal partyzánům, naše organizace se jmenovala Šumava II a leccos se nám v akcích proti Němcům podařilo. A když okupace skončila, bylo mi jedenadvacet a šel jsem na vojnu. Po třech měsících vojančení vybírali dobrovolníky ke Sboru národní bezpečnosti. Byla v každém z nás tehdy spousta nadšení pro svobodnou republiku, a tak jsem jí chtěl být i já nějak k užitku. Přihlásil jsem se, prošel školou SNB v Protivíně a začal sloužit v Rožmitálu a pak v Blatné. V lednu l948 jsem vystřídal jednoho strážmistra, který ovdověl a musel se starat o děti, u pohraničního útvaru Zvonková, dělal jsem kuchaře, ale i normálně sloužil na čáře. Tam mne zastihlo to, co se stalo v únoru l948. A tam, na Zvonkové, to pro mne také všechno začalo.
Co začalo?
Lidé houfně prchali z republiky, měli k tomu nejrůznější důvody, nechtěli se nechat zadrátovat do toho divného ráje, který jim byl slibován. A mezi námi se našlo pár takových, co jsme jim při těch útěcích pomáhali, protože jsme to považovali za svou lidskou povinnost. Nebrali jsme to jako zradu, za zradu jsme naopak považovali to, co Gottwald a jeho lidé provedli s touto zemí, jež měla předtím všechny šance stát se slušnou a prosperující součástí Evropy. Na hranici začalo být živo.
Jak jste prchajícím pomáhali?
Pohraniční útvar Zvonková se nacházel nepříliš daleko od Trojmezí, kde se stýkaly hranice Československa, Rakouska a Bavorska, terén tam byl nepřehledný, strašně členitý, kamenitý, což mělo své výhody, a tak se dalo leccos podnikat. Podařilo se mi navázat spojení a převáděl jsem celé skupiny uprchlíků, několikrát i ohrožené rodiny s malými dětmi. Zvolil jsem si takovou zvláštní stezku, kdy jsem lidi vedl ostrým stoupáním mezi balvany na rakouské území a pak těsně podél naší hranice přes horský masív Plechý do Německa. Mnohokrát to vyšlo.
Pak jednou ne.
Jo, přišel zádrhel. Převedli jsme svěřené osoby, odevzdali je podle dohody v bavorské horské hospodě pod Třístoličníkem, ale při zpáteční cestě jsme narazili na německou finanční stráž. Kolega Vylekal se rozhodl u nich zůstat ... ale stejně ho potom za nějakých zvláštních okolností vydali nazpět k nám. Já jsem se s nimi popral, protože jsem se za každou cenu potřeboval vrátit domů, měl jsem v Řepešíně děvče, jež jsem si chtěl vzít. Utekl jsem jim, všelijak jsem kličkoval, až jsem se strašně unavený dostal do Nového Údolí na naší straně pod Třístoličníkem. A tam mne jeden člověk, nějaký přistěhovalec z Rumunska to snad byl, prostě udal, když jsem se k němu zašel napít vody a vyčerpáním jsem mu tam vsedě u stolu usnul. Zatkli mne, v želízkách odvezli do Budějovic, pak do Tábora a odtud do Prahy na Pankrác. Párkrát jsem byl při výsleších tvrdě bit a nakonec nás odsoudili.
Chceme vyšší trest!
Z kroniky pohraničního útvaru SNB: „Právě jsme se vrátili z Budějovic ze zasedání soudu. Převaděč Josef Hasil, bývalý strážmistr a kuchař jednotky Zvonková, doznal, že převedl přes státní hranici na třicet osob, a bývalý strážmistr Zdeněk Vylekal, který nám byl tři dny po útěku vrácen a vyměněn za nalezenou americkou karabinu, byl rovněž usvědčen ze zrádcovské činnosti. Vylekal převedl do Rakouska a Německa šestnáct osob. Hasil byl odsouzen na sedm let.
A Vylekal, který chtěl zůstat v kapitalistické cizině, dostal devět let.
Žádáme zvýšení trestu za hanbu, kterou tito ničemové napáchali. Ještě dnes se budou konat stranické schůze ... Jsme odhodláni výtečnou službou smýt hanbu z našeho úseku, kterou napáchali třídní nepřátelé socialismu. Neprojdou už nikdy ani Hasilové, ani Vylekalové, nikdo. Hranici uzamkneme neprodyšně.“
Sedm let, k nimž vás v Českých Budějovicích odsoudili, je dlouhá doba, pane Hasile.
Myšlenkou na útěk jsem se zabýval úplně od počátku, ale zkraje to byly jen takové plané sny. Na plzeňských Borech, což byla takzvaně pevná věznice, to skoro ani nepřicházelo v úvahu, ale když nás potom šoupli na práci do uhelných dolů v Dolním Jiřetíně u Mostu ... tam už se nějaká ta příležitost dala vyšpekulovat. Takže jsem špekuloval a špekuloval a vyšlo to. Ještě s jedním muklem jsme jim zdrhli devátého května devětačtyřicátého roku. A měli jsme i potřebný kousek štěstí. Naši pronásledovatelé logicky předpokládali, že půjdeme do blízkého východního Německa a pak dál na západ, ale my je zmátli tím, že jsme to vzali obráceně – přes Žatec, Kryry a Plzeňsko na Šumavu. Měsíc jsme se tam s pomocí mnoha dobrých lidí skrývali, protože všude na čáře byla skoro neustálá pohotovost, až pak jsme přešli. V německém utečeneckém táboře si mne lidé z americké zpravodajské služby prověřili a nabídli mi spolupráci. S tím, že se budu nucen čas od času vracet do republiky. Podepsal jsem.
Stal jste se agentem-chodcem?
No ... zrovna tohoto pojmu jsme, pokud si vzpomínám, tehdy nepoužívali, ale dá se to tak říct.
Jaké jste plnil úkoly?
Jako pistolníka mě nenajali, to rozhodně ne. Ty úkoly byly převážně zpravodajské. Kontakty s nejrůznějšími lidmi v pohraničí i ve vnitrozemí. Organizování informačních sítí, budování mrtvých schránek ... Mělo to téměř stereotypní podobu: přešel jsem hranici a pak podle určeného plánu jezdil po republice. Přivážel jsem do Československa i letáky, také vysílačku. A při zpáteční cestě jsem kromě zpráv získaných od našich pomocníků bral s sebou dost často i zatčením ohrožené lidi.
Krvavá přestřelka
„Pohraničníci už věděli, s kým mají tu čest. Nepřítel vyrostl do hrozivých rozměrů, naháněl strach, svazoval ruce. Přesně toho si byl vědom i Josef Hasil a chtěl si udržet převahu. Znal nejen způsob ochrany, ale i myšlení svých bývalých druhů ve zbrani. Když nechal za Soumarským mostem lístek v obálce zatížené kamenem ,Prošel jsem tudy, kamarádi!‘, nebylo to jen z furiantství. Potřeboval získat pověst nepolapitelného, vzbudit pocit strachu u hlídek, neboť od strachu je při případném střetnutí ke zbabělosti jen krůček. Nelze zapřít, že u některých vojáků se mu to podařilo. Jméno Hasil už dávno přerostlo rámec útvaru a mezi civilním obyvatelstvem dostávalo mystický přízvuk.
,My ho určitě přivedeme. Živého nebo mrtvého, ale dnes v noci bude Hasil sesazen z trůnu, tutově, pánové,‘ vytahoval se Křičík, když pěchoval do chlebníku kus chleba s marmeládou ...
,Pane na nebi, já toho Hasila dostat do rány, tak ho ani ta jeho snoubenka nepozná,‘ klekl na zem Háva a sepjal ruce. Vyslechli rozkaz. Hlídku od Soumarského mostu budou střídat za postupu. Dvě hodiny ,čekané‘ za řekou, pak hodina pochůzky a další hodina na stanovišti ...
Háva a Kočí došli pomalu k mostu. Od zamrzlé Vltavy táhl chlad ... Ozval se rachot automatických zbraní. Tělo velitele hlídky Rudolfa Kočího v tom rámusu nadskočilo a padlo zády do sněhu. Háva se odplazil za smrk, viděl, jak část skupiny prchá. Vyměnil zásobník. Poslal mezi stromy dlouhou dávku. Ozval se sten ...
,Hasile, vzdej se!‘ zavolal pohraničník v zoufalé křeči.
,Až po tobě ...‘ Hlas zazněl docela blízko, ale Háva se neotočil. Zezadu ho něco přimáčklo ke kmeni. Nemohl vydechnout. Hodinky na bezvládné ruce vyťukávaly čas. Bylo sedmého prosince, devadesát minut po půlnoci.“
Tak vypravuje o Josefu Hasilovi normalizační kniha Z. Šarocha Výstřely z hranice (Naše vojsko, l972). A kapitola nazvaná O Hasilech bez legend pokračuje líčením událostí, jež se udály několik týdnů po přestřelce: „Radvanický kopec nad Českými Žleby se znovu zazelenal a pohraniční útvar žil obvyklým životem. ,Chlapi, píše Háva z nemocnice ...,‘ mával vozka bílým psaním. A četl: ,Lékaři slibují, že koncem června budu úplně v pořádku. Už jsem se rozhodl. Vrátím se na hranici. Chci pomstít smrt Rudy. Budu čekat na Hasila …‘
Celý zbytek roku a další zimu čekali pohraničníci na Hasilův návrat.“
Jeho jméno se stalo legendou, přeludem a nehmatatelným stínem.
Jenomže Josef Hasil stále žil.
Byla to válka
Mockrát jste přešel?
Několikrát jsem se dodatečně pokusil to spočítat. Nepodařilo se mi to.
Desetkrát, patnáctkrát?
Ještě trochu přidejte.
Volil jste pořád stejnou cestu? Tedy cosi jako Hasilovu stezku?
Ale ne, to by bylo šílenství! Měl jsem své trasy, ale musel jsem je střídat, na příliš časté opakování bych velmi brzy doplatil. Zvonková, České Žleby – to byl můj rajón, kde jsem to dokonale znal. Ale se společníkem Kubalou jsem šel někdy i přes Želnavu a s jinými jinudy. Bylo třeba se pružně přizpůsobovat tomu, jak esenbáci rozmísťovali své pohraniční jednotky a posilovali hlídky. Celé dny a noci jsem je z druhé strany sledoval, abych získal přehled o jejich pohybu a podle toho si mohl zvolit tu nejlepší taktiku. A stejně to dělali i ostatní, kteří tam se mnou byli a plnili podobné úkoly.
Pociťoval jste při svých cestách strach?
Ovšem. Jen cvok nezná strach. Ale snažil jsem se, abych strachu nepodlehl. Bál jsem se hlavně zranění a dopadení ... a taky maminka, když ji pustili z bolševického kriminálu a já se s ní tajně sešel, mi řekla: „Chlapče, jestli musíš dělat, co děláš, dělej to, ale jako máma bych tě raději viděla v rakvi, než aby ses jim znovu dostal živý do rukou. Vím, co by tě čekalo. A stejně bys nepřežil.“
Chodili jste ozbrojeni?
Jít beze zbraně by se rovnalo poloviční sebevraždě. A sebevraždy nebyly naším úkolem. Ale vážně – nemá cenu si dělat nějaké iluze: to, co jsme dělali a co jsme dělat museli, byla svým způsobem válka. Oboustranná válka se vším, co k válce obvykle patří. S taktikou i strategií, se střelbou, nástrahami, zraněnými, mrtvými ...
I s nenávistí vůči nepříteli?
S nenávistí vůči režimu, který to způsobil. K těm, s nimiž jsme se utkávali, k esenbákům, jsem nějakou zvláštní nenávist ... pokud si dobře vzpomínám ... necítil. Oni hájili svoje, my taky, oni byli se zbraněmi v rukou nachystáni na nás, my na ně. Mockrát jsem je měl na mušce, stačilo zmáčknout spoušť. Ale to nebyl náš úkol, my se měli střetnutí spíš vyhýbat, protože každá přestřelka ohrožovala naše akce.
Smrt bratra
„Lékař přivolaný narychlo z Volar prohlížel v kanceláři nahého muže atletické postavy, na kterém i neodborník poznal, že umírá.
,Z toho už nic nedostaneme. Je prostřílený jako řešeto,‘ mávl rukou lékař a přetáhl mu přes hlavu vojenskou deku.
Na chodbě bylo ticho.
Všichni čekali na jediné: zda je umírající Josef Hasil.
Ukázalo se, že nikdo živého Hasila neviděl, a proto nevěděli, koho mají vlastně před sebou. Prohlídka tlumoku vydala obsah: sedmadvacet tisíc korun, větší množství nábojů do brokovnice, americké cigarety, malou lahvičku likéru, jinak nic. Hlídky donesly z místa střetnutí nabitou belgickou pistoli a střelbou poškozenou brokovnici. Průzkum terénu odhalil také taktiku protivníka. Jeden ze skupiny dělal volavku, dva zbývající se drželi sto metrů za ním. Kdyby tohle pohraničníci věděli, mohli likvidovat celou skupinu. Agenti při přestřelce poznali, že hlídka je plně soustředěna na volavku, využili situace a dostali se podél hráze kamení za úroveň hlídky. Pak teprve začali střílet v naději, že svému pátrači umožní ústup. Záměr se nezdařil, měli jednoho mrtvého.“
Tak pokračuje normalizační popis Hasilových akcí. „Konečně pod podšívkou kabátu zastřeleného našli pohraničníci malou kartičku z umělé kůže s nápisem: HASIL/l928. Radost z toho poznání byla veliká, ale předčasná. Po půlnoci přijel velitel útvaru Nové Údolí a ten začal pochybovat.
,Ne ne, Josef Hasil byl menší a měl víc vlasů. Já ho přece viděl.‘
,Nepleteš se? Mrtvý člověk pokaždé vypadá jinak,‘ naléhal na něho Novák.
,Nepletu se a teď mi to došlo. Josef je ročník l924 a tenhle l928. Tady to máš napsané. Bude to příbuzný, nejspíš bratr, věř mi,‘ trval na svém Řezal.
,Dobrá, uvidíme zítra,‘ odpověděl Novák zklamaně.
Ráno se pak opravdu potvrdilo, že zastřelený je bratr Josefa Hasila. Většina pohraničníků byla rozčarována. Agent byl pochován na ,hřbitově narušitelů‘ v týlu jednotky. O jeho hrob se nikdo nestaral.“
Americký důchodce
Co přišlo po osudné přestřelce u Soumarského mostu?
Tehdy, v prosinci 1949, jsme vedli na Západ dva uprchlé politické vězně, mladé kluky-vysokoškoláky, a když v boji u Soumarského mostu došlo k zabití strážmistra SNB Rudolfa Kočího, následoval doslova zběsile mstivý úder. Zatkli skoro celou mou rodinu, maminku, sestry, neušetřili ani příbuzné mé tehdejší snoubenky, spustili nenávistnou kampaň a esenbáci v jednotlivých útvarech se mezi sebou sázeli, kdo mne dostane. V nejhorším případě mrtvého, ale raději prý živého, aby se na mně mohli ještě vyřádit.
Ještě k té přestřelce u Soumarského mostu ... Víte, kdo zabil strážmistra Kočího a zranil jeho parťáka Hávu?
Ne. Všichni jsme stříleli jako diví. Mohl jsem to – připouštím – být já, mohl to být někdo jiný z naší skupiny. Nevím to a smířil jsem se s tím, že už to nikdy vědět nebudu, i když mi onu divokou prosincovou noc dokáže z paměti vymazat snad až smrt.
Po oné noci jste se v očích pohraničníků definitivně změnil v mytickou postavu, ve vzorový obraz zavilého nepřítele. Navzdory tomu jste chodil přes hranici dál?
Ovšem. Ještě tak tři roky. Do dvaapadesátého. Byla to moje povinnost a věděl jsem, proč dělám to, co dělám. A když to tak sečtu, mnoha lidem, jež jsem převedl, jsem možná i zachránil život. S některými z nich jsem potom mluvil nejen v Německu, ale i v Americe. Děkovali mi a jeden z nich řekl větu, již si budu navždy pamatovat: „Nebýt vás, kteří jste pomáhali lidem utéci, byl by seznam obětí komunistů, těch, jež by popravili nebo umučili, ještě početnější!“ Takové uznání člověka hřeje na duši. A bude hřát až do posledního vydechnutí.
Všechno v životě musí jednou skončit. Bylo tomu tak i s vaší kariérou agenta-chodce. Jak to proběhlo?
Obyčejně. Ve třiapadesátém roce, kdy se celkově měnila politická situace v Evropě, si některé z nás zavolal náš šéf a naznačil, že už jsme udělali dost, a budeme-li chtít, můžeme se jako američtí občané usadit za mořem. Přivítal jsem to, byl jsem unavený, opotřebovaný a trápilo mě revma, jež jsem si při těch nespočetných cestách přes Šumavu uhnal. A tak jsem – stejně jako řada ostatních – kývl, že to beru. Úřady nám zpočátku trochu pomohly, ale pak už se, jak je v Americe zvykem, musel se každý otáčet sám a záleželo jen na něm, jak se chytí. Z několika nabídek jsem si vybral Chicago, kde žije dost Čechů, dělal jsem v řeznictví, učil se angličtinu, myl nádobí, tesařil, obsluhoval lis. Nakonec jsem v jedné továrně, jež patří do výrobní skupiny koncernu General Motors, zakotvil jako modelář a vydržel tam třicet let. Oženil jsem se s Moravankou, kterou jsem v Chicagu poznal, máme děti, vnoučata.
Jste vlastně příkladný americký důchodce, ale své minulosti, té se určitě nikdy nezbavíte. Nemám pravdu?
Strašně dlouhou dobu mě v Chicagu v různých obměnách pronásledoval zlý sen. Že jsem zase na hranicích, kde se střílí. Že mě dopadli pohraničníci a vedou do vězení. Že ale nevědí, kdo jsem. A já si v těch snech často až do mučivé bolesti lámal hlavu nad tím, jak to udělat, abych utekl, protože až se dozvědí moje jméno, bude se mnou konec. Manželka mi dosvědčí, jak jsem se vždycky zaradoval, když jsem se z takového snu celý zpocený probudil a uvědomil si, že nejsem v komunistickém kriminálu, ale v posteli, v Chicagu, v Americe. Jo a víte, kdy tyhle sny skoro naráz přestaly? Když to v Československu, jak jsme kdysi říkali, konečně prasklo. Po listopadu osmdesát devět.
