Zemřel zakladatel československé dětské onkologie Josef Koutecký. Zažil jsem zázraky, řekl v minulosti Reflexu
Ve věku 88 let zemřel v pátek lékař Josef Koutecký, který v 60. letech založil v Československu dětskou onkologii. Za svou práci získal mnoho významných ocenění. ČTK o úmrtí informovala mluvčí pražské motolské nemocnice Pavlína Danková. V roce 2016 poskytl Reflexu velký rozhovor, který si dnes můžete znovu přečíst.
Obor dětské onkologie v Československu před víc než půl stoletím založil tehdy třiatřicetiletý lékař Josef Koutecký. V té době byla úmrtnost dětí na nádorová onemocnění devadesát sedm procent, dnes se jich téměř devadesát procent vyléčí. „To, co se mi podařilo, bych nikdy nedokázal bez své ženy,“ říkal profesor Koutecký.
Měl jste štěstí. Vaše paní jako zdravotní sestra věděla, co práce zapáleného lékaře obnáší.
Nikdy mi nic nevyčítala, podporovala mě, ačkoliv jsem byl od rána do večera na klinice. Kvůli mně se naučila milovat hudbu. Moje žena je má životní láska, vděčím jí za všechno. Před dvěma lety zemřela. Nechci o ní mluvit v minulém čase. Žiju s pocitem, že je stále se mnou, usmívá se na mě, někdy se zamračí. Každé ráno jí přeji hezký den a večer dobrou noc. Jak mě něco zaujme, okamžitě mě napadne, zda by se jí to také líbilo. Nemohu ji jen obejmout a políbit. Byli jsme spolu padesát šest let. Kromě práce jsme bez sebe neudělali krok. Chodili jsme na koncerty, na výstavy, učarovaly nám procházky ztichlou večerní Malou Stranou. Když jsem po Listopadu musel na nějaký kongres, stýskalo se mi a snažil jsem se být co nejdřív zpátky. Jitka se na mě rozzlobila jen jednou – když jsem domů jako překvapení přinesl hroznýše duhového. Z místnosti, kde bývala kuchyň, jsem se syny udělal malou zoo, chovali jsme exotické ptáčky, želvy, pavouky, štíry, malé hady, pískomily, leguána. Ten hroznýš byl ale moc velký, a když ho Jitka spatřila, zrovna se nespokojeně zmítal v teráriu. Odnesl jsem ho pryč.
Vyletěl jste na medicíně od nějaké zkoušky?
Od zkoušky ne, jen z jednoho zápočtu z chemie. Vážil jsem si toho, že studuji na Univerzitě Karlově. Jsou dvě instituce, které po staletí utvářely kulturnost našeho národa – univerzita a o čtyři roky starší Arcibiskupství pražské. Po Listopadu jsem byl třináct let děkanem a tři roky prorektorem a na každou promoci jsem si pro studenty a jejich rodiče připravil jiný proslov.
Kdo ovlivnil na škole vás?
Mohu jmenovat řadu osobností. Patří mezi ně anatom Ladislav Borovanský, mikrobiolog František Patočka, tenkrát nejmladší profesor univerzity a bratr filozofa Jana Patočky, nebo embryolog Zdeněk Frankenberger. Medicínským pánembohem pro mě byl profesor patologie Heřman Šikl. Nádorovými onemocněními jsem se začal zabývat také díky němu. Šikla totiž nádorová tkáň přitahovala svou rozmanitostí a neprobádaností. Hodiny a hodiny strávil nad preparáty, svůj obor i studenty miloval. Byl neobyčejně poctivý, pilný, pracovitý. Přednášel sám, nenechal se zastoupit. Byl ohromným zastáncem pravdy, nepodlehl komunistickému vábení ani nátlaku. V jedenapadesátém roce, kdy se zavíralo a popravovalo, nás na první hodině uvítal slovy: „Kolegyně a kolegové, budu vás učit patologickou anatomii. Nutí mě, abych ji přednášel podle sovětského vzoru. Budu vám ji přednášet tak, jak se přednáší v celém kulturním světě.“ Vteřinu ticha vystřídal ohlušující potlesk.
Ve třiapadesátém profesor Šikl odmítl podepsat Gottwaldův pitevní protokol, který vystavili sovětští patologové.
Jeho odvážný postoj neměl v profesorském sboru obdoby. Byl náročný na sebe i na ostatní. Uměl být i sarkastický. Svým hlubokým hlasem mi jednou vytkl: „Vy pitváte jako sup na poušti!“ Ve třetím ročníku jsem u něj, v Hlavově ústavu, nastoupil jako demonstrátor a později pomocná vědecká síla. Chtěl jsem se o medicíně dozvědět co nejvíc.
Byl jste vychováván přísně?
Maminka byla v domácnosti, tatínek pracoval jako účetní. Byl to důsledný, pořádkumilovný a laskavý člověk. Ve čtrnácti letech zcela osiřel a sám se staral o mladší sestru. Když se oženil, byl hrdý a šťastný, že má svou rodinu. Vodil mě do zoo, dával mi své tabačenky, abych je mohl vyměňovat za akvarijní rostliny. Směl jsem mít doma všelijakou havěť, jen psa mi naši kvůli malému bytu nedovolili. V šestačtyřicátém jsem přišel ze školy domů a na stole stál mikroskop. Dodneška netuším, kde ho sehnal, za co ho koupil. Byli jsme chudá rodina. Zrovna tak jsem od něj o deset let dřív dostal housle a pianino. Nedávno jsem ho nechal naladit.
Když jste svůj obor v Československu zakládal, přežívaly tři onkologicky nemocné děti ze sta. Beznadějnější práci jste si vybrat nemohl.
Přežily pouze děti, u nichž se podařilo odstranit celý nádor a v těle nezůstala jediná nádorová buňka. Mou touhou bylo zachránit děti, které umíraly. V roce 1964 jsem požádal šéfa pražské Kliniky dětské chirurgie, profesora Kafku, zda bych se nemohl cíleně věnovat nádorům dětí. Souhlasil a rozhodl, že děti s nádorem mají posílat ke Kouteckému. První stanici dětské onkologie s několika lůžky jsem založil na Karlově. Pracovnu, jež dřív sloužila jako sklep na uhlí, jsem měl hned vedle márnice. Když jsem jednou v noci spěchal k naléhavému případu, narazil jsem na chodbě před pracovnou na topiče, který s příbuznými opékal na ohýnku kočku. Nabízel mi ochutnat… V roce 1978 vzniklo oddělení dětské onkologie v Motole, o pět let později klinika. V prostorách pro padesát dětí jich mnohdy leželo osmdesát, spaly po dvou na posteli. Nový pavilón dětské onkologie, včetně moderního radioterapeutického oddělení, byl otevřen v roce 1997. Nyní se uzdraví na devadesát procent dětí.
V něco takového jste před víc než půl stoletím nemohl ani doufat.
Přestože jsme žili za železnou oponou, usilovně jsem se zajímal o vědecké poznatky z ciziny, studoval zahraniční literaturu. Byl jsem samouk. Jako první jsem začal se systémovou léčbou – chemoterapií. Jenomže tady nebyly žádné léky. Sháněli jsme je pokoutně, ptal jsem se rodičů nemocných dětí, zda nemají na Západě příbuzné, na něž by se mohli obrátit… V Motole jsme neměli možnost léčit ozařováním, nebyly přístroje. Den co den jsem na svoje riziko posílal onkologicky nemocné děti na radioterapii na Karlovo náměstí, na Bulovku, na Vinohrady. Deset dětských pacientů v sanitce doprovázela jedna sestra. Koncem sedmdesátých let jsem za ředitelkou Motola, doktorkou Kazimourovou, přišel s nápadem, že kdyby každý Čech a Slovák dal korunu, za patnáct miliónů by se pro děti mohl pořídit ozařovač. „Koutecký, vy jste se zbláznil!“ odpověděla. „Copak můžeme říci, že československé socialistické zdravotnictví potřebuje sbírku? Že nezajistí péči svým občanům?“
Vašim nadřízeným nebylo trapné, že si léky musíte obstarávat sami?
Oni to věděli, ale báli se veřejně říci, že v Československé socialistické republice nejsou dostupné nezbytné léky. Bylo to do očí bijící, ale až v osmdesátých letech mi vyšší úředník s rozhodovacími pravomocemi na ministerstvu slíbil, že pro nás vyčlení určité množství valut, nicméně bylo pokaždé nutné podat žádost o mimořádný dovoz. Než požadovaný lék za čtyři měsíce dorazil, nádor kolikrát metastázoval. Mnohokrát jsem stál nad pacientem, věděl, čím ho léčit, a neměl ho čím léčit.
Vstup do strany by vám pracovní podmínky možná usnadnil. Nepřemýšlel jste o tom?
To nepřicházelo v úvahu! Do partaje mě lákali, pokaždé jsem odmítl. Na rovinu jsem jim řekl, že můj otec, kterého zničili, by se v hrobě obracel. Tátu po Únoru vyhodili z úřadu, musel do kladenských hutí. Zemřel předčasně – padl na ulici, když vezl kočárek s ročním vnukem… Jednou mě předvolali do Bartolomějské a na rozloučenou pohrozili, že se ozvou znovu. Jenže zasáhl osud. Za čas skutečně zazvonil telefon. Estébák, jenž vedl výslech, mě poprosil, zda bych neléčil dceru jeho kolegy. Holčička se uzdravila. Její otec mi přišel po několika letech a změně režimu poděkovat.
Mají onkologická onemocnění u dětí svá specifika?
U dětí se nádorové buňky rychleji dělí, nádory jsou prokrvenější, křehké, metastazují častěji a daleko dřív než u dospělých. Čas je rozhodující veličina. Proto jsem trval na tom, aby ke mně pediatři posílali děti při podezření na nádor okamžitě, aby na nic nečekali.
Muselo být těžké oznamovat rodičům, že jejich dítě má mizivou šanci na uzdravení…
Lékař má sdělovat diagnózu, nikoliv prognózu. Neuznávám, když doktor prohlásí: „Máte před sebou dva měsíce života.“ Někomu takovému bych vzal diplom. Zažil jsem v medicíně zázraky. Pacienti, o nichž jsme si mysleli, že mají velmi malou naději, přežili, a naopak byly případy, kde vše vypadalo optimisticky, a nedopadlo to dobře. Každý člověk je jedinečný a reaguje jinak na nádor i léčbu. Rodičům jsem říkal: „U tohoto typu onemocnění je v současné době možné vyléčit takovéto procento pacientů. Nevím, jestli vaše dítě bude patřit mezi ty šťastné, ale udělám všechno pro to, aby tomu tak bylo.“ Řada rodičů trpěla pocitem, že nemoc nějak zavinili. Snažil jsem se jim to vymluvit. Až na výjimky – kdy se například těžké alkoholičce narodilo dítě s karcinomem jater – mohli onemocnění sotva zapříčinit.
Jak jste si na oddělení vybíral sestry?
Nijak. Byl jich nedostatek, musel jsem přijmout každou sestřičku, jež přišla. Práce na dětské onkologii je náročná a vyčerpávající služba. Některé sestry psychickou zátěž nezvládly, samy měly malé děti…
Dokázal jste si uchovat profesionální odstup, nebo se stávalo, že vám nějaký malý pacient přirostl k srdci?
Za všemi dětmi jsem chodil, dával jim hádanky, hrál si s nimi, pro všechny jsem dělal nejvíc, co jsem mohl. K některým přilnete, tomu se neubráníte. Děti se u nás léčily dlouho. Na klinice jsem býval od šesté ranní do večera, celý svůj život jsem prožil s nemocnými a umírajícími dětmi a jejich nešťastnými rodiči.
Co vám pomáhalo ten nápor zvládnout?
Mladická odvaha, odhodlání, a především víra. Pro mě je víra neotřesitelná. Nikdo dosud nevyložil, jak život vznikl. Ani ti nejbáječnější světoví vědci neznají jeho počátek. Kde, z čeho, proč vznikl? Byl stvořen. Nesmíme ovšem zapomínat na jednu podstatnou věc: Pán Bůh dal člověku svobodnou vůli. Jestli jsou lidé hodní a zlí, to je na nich. Víra je požehnání. Největší Boží dar je láska a hudba. K hudbě mě přivedl tatínek a ve víře jsem byl vychován. Za komunismu jsem se stýkal s několika duchovními, které propustili z internace. Moje matka jako vdova pracovala na faře u Sv. Antonína. Zde jsem se seznámil s budoucím kardinálem Vlkem, jenž v té době myl okna.
Modlil jste se za své pacienty?
Mnohokrát. Někdy jsem se s umírajícími rozloučil místo kněze, potichu, nikomu jsem to nevykládal. V takové chvíli je k tomu oprávněn i laik. Dbal jsem na to, aby umírající dítě nikdy nezůstalo samo, mohli s ním být rodiče. Většina pacientů zemřela v noci. Večer jsem u nich byl, doma jsem přemítal, jestli se ještě uvidíme. Ráno už byla postel ustlaná a já šel na pitvu. Mou povinností pak bylo pomoci rodičům zemřelého dítěte. Snažil jsem se je povzbudit, aby se i přes nesmírnou ztrátu neuzavírali před životem, nebáli se mít další potomky. Několikrát jeden z rodičů tragédii neunesl a vzal si život. Vždycky to byli otcové. Ženské jsou statečnější, tak to je. Vzpomínám si na maminku, která byla přes týden v Motole s umírajícím dítětem a na víkendy jezdila za manželem, jenž se doma staral o jejich druhé dítě. Oběsil se. Nechal ji v dvojnásobném smutku. Zbabělec. Zpětně jsem si uvědomil, že své dítě v nemocnici nikdy nenavštívil. To byla veliká chyba i poučení. Proto jsem pak chtěl, aby do nemocnice chodili matka i otec, aby oba dostávali stejné, nezkreslené informace. Stávalo se však také, že návštěvy u umírajícího dítěte řídly, rodiče se už od něj odpoutávali, je pro to i psychologické vysvětlení. Tehdy jsme museli absentující rodinu dítěti nahradit.
Kde jste na to všechno bral čas?
Podívejte, pro mě je nepochopitelné, že doktoři pořád naříkají, že nemají čas. Kam se jim ztratil? V sobotu ráno jsem nastoupil do služby a domů jsem šel v pondělí večer, léta jsme navíc sváteční služby sloužili zadarmo a po penězích se neptali. Nyní je pracovní doba pevně stanovená. Lékař však má být se svým pacientem. Odlidštěný přístup nemocným nepomáhá. Také mě uráží, že se o pacientech hovoří jako o klientech. Právník ať má klienty, k lékaři chodí pacienti. Latinský původ slova v sobě ukrývá trpělivost, která je nutná k uzdravení.
Když vás poslouchám, vybavují se mi slova profesora chirurgie Bohuslava Niederleho mladšího, který zdůrazňoval, že když o někom řekne, že je dobrý doktor, je to hodnocení mravní.
No jistě! Dnes se však počítá, kolik lékař napsal prací, kolik má citací. Prý je to měřítko. To přece nestačí! Důležité je věnovat pozornost a čas také duši pacienta, kterého netrápí pouze nemocný orgán, ale sužují ho i obavy. Já měl dveře pracovny otevřené, rodiče za mnou mohli přijít, kdy chtěli. Nabádal jsem je, ať si doma napíší, na co se chtějí zeptat, že jim všechno vyložím. Takhle se má dělat medicína.
Stávalo se, že vás rodiče vyslechli – a zvolili jinou alternativu léčby?
Bohužel ano. Odvedli dítě na revers, nedovolili ho léčit – a týden před smrtí ho přivedli zpět. Pokud dospělý člověk rozhoduje sám o sobě, je to jeho věc, ale když brání v léčbě dítěte… Nevadilo mi, že v průběhu léčby chodili za léčitelem, který jim dával bylinkové čaje, proč ne, ale vzpomínám si na čtrnáctiletého chlapce s Hodgkinovým lymfomem v počátečním stadiu. Dalo se to dobře léčit, jenže rodiče ho vzali k brněnskému šarlatánovi, jenž mu naordinoval, že každý den musí vypít hrnek mléka s rozšlehaným kuřecím embryem. Po roce se vrátili. Už bylo pozdě. Dalším případem, nad nímž zůstává rozum stát, byla čtyřletá dívenka s nádorem v oblasti zad. Jakýsi léčitel doporučil, aby spala na posteli bez matrace, tedy pouze na drátěnce, pod níž byl nočník s lejny. Výpary podle něj měly nemoc z těla vytáhnout. Připomnělo mi to jeden způsob léčby ze sedmnáctého století, kdy se na nádor přikládal plátěný sáček s hnijícími raky. To pak nebojujete jen s nádorem, ale i s pověrami.
Vaše dcera nedávno zemřela na nádorové onemocnění. Nebral jste to jako nespravedlnost osudu? Čekal jste na zázrak?
V zázrak jsem nedoufal, ale myslel si, že čas bude milosrdnější…
Přibývá nádorových onemocnění?
U dětí ne, u dospělých ano. Důvodem je lepší diagnostika a prodlužování života. Nádor může pomalu růst dlouhá léta, nikdy přesně nevíte, kdy to začalo a proč se to najednou rozletí. Každý z nás prodělá během života několik počátečních nádorových onemocnění, s nimiž si poradí imunitní systém. Jinak je iluzorní myslet si, že dřív nádory nebyly. Jakmile se vyvinuly mnohobuněčné organismy, začaly vznikat i nádory. U všech druhů živočichů od hmyzu po dinosaury. V Britském muzeu je kostra dinosaura s osteogenním sarkomem. U mumií byly prokázány primární i metastázující karcinomy, nádory najdete také u rostlin, zejména u kořenové zeleniny… Pravda je, že nádorových onemocnění přibylo po druhé světové válce kvůli výrazné změně způsobu života a životního prostředí.
Je to tak, že nejlepší prevencí je zdravý životní styl?
S tím souhlasím, ale jde o to, jak ho definovat. Něco nařizovat, přikazovat a zakazovat podle mě není správná cesta. Nejdůležitější je smysl pro úměrnost. Já si ráno i večer s chutí zapálím doutník. Večer si naliji sklenku, poslouchám hudbu a smiřuji se s odcházejícím dnem. Člověk má žít v lásce, s radostí a vnitřním vyrovnáním. Kdo se neumí vyrovnat sám se sebou, nedokáže se vyrovnat ani se svým okolím.
Na konci srpna oslavíte narozeniny. Co byste si přál?
Chtěl bych dokončit svou práci. Dopsat knihy o muzice a českém jazyce, dotočit dokument o Praze, napsat příběh pro děti o malostranském doktorovi Heřmanu Purkrábkovi… Pracuju každý den, chodím na kliniku, učím, zkouším. Už ale neléčím. Mohl bych udělat chybu.
