Režisér Andrzej Wajda: Po válce nechtěl svět o sovětském masakru v Katyni ani slyšet
V neděli zemřel ve věku 90 let polský filmový režisér Andrzej Wajda. Mezi jeho poslední díla patřil i film Katyň o likvidaci více než dvaadvaceti tisíc polských důstojníků, učitelů, inženýrů a duchovních, které v roce 1940 na příkaz Stalina postříleli agenti sovětské NKVD. V roce 2007 poskytl o filmu a historii kolem katyňského masakru pro Reflex rozhovor, kterým vám chceme zesnulého oskarového režiséra připomenout.
Nejnovější film Katyň polského režiséra Andrzeje Wajdy je syrový, bez kousku sentimentu. V závěrečné scéně zahrnuje radlice ruského buldozeru naházená těla polských oficírů. Následuje tma a dlouhé ticho. Film vypráví nejen o nacistické a sovětské brutalitě, ale také o poválečném politickém taktizování velmocí vůči polským obětem. S režisérem Wajdou se setkáváme v jeho varšavském domku, vedle krbu visí černobílá fotografie. Je na ní významný polský malíř a spisovatel Józef Czapski (1896-1993), který se narodil v Praze na Malé Straně.
Józef Czapski byl jedním z mála svědků katyňských událostí, který tohle peklo přežil. Vyprávěl vám o své anabazi
Několikrát. Z jeho vyprávění jsem pochopil jednu věc: nikoho z polských důstojníků, kteří byli v těch táborech, tehdy ani ve snu nenapadlo, že by se mohlo stát něco tak strašného. Když se situace obrátila poté, co Hitler napadl Sovětský svaz, a Poláci na jeho území mohli budovat svoji zahraniční armádu, generál Anders pověřil Czapského, aby pátral po osudech tisíců ztracených polských důstojníků. Anders prohlásil, že pokud má budovat armádu na území Sovětského svazu, musí mít k dispozici nejdřív její jádro, tedy důstojníky. Bez nich přece nejde budovat armádu. Vědělo se, že Rudá armáda odvlekla do zajetí zhruba dvacet tisíc lidí, vesměs důstojníky regulérní armády, ale také vojáky v záloze, příslušníky Sboru pohraniční ochrany nebo policisty. Czapski mi vyprávěl, jak postupně navštěvoval všechny šéfy okresů, kde stály koncentrační tábory. Ale všude odešel s nepořízenou. Byl přesvědčen o tom, že to byla jeho vina, že se nedostal na ta správná místa. Nakonec řekl generálu Andersovi, že toho bohužel o osudech polských důstojníků mnoho nezjistil. Na to mu generál odvětil: "Stejně jsem předem tušil, že už nejsou naživu." Czapski se rozzlobil: "Jak můžete něco takového říkat? Vždyť nemáte žádné důkazy!" Tehdy ale pochopil, že generál na základě své intuice a svých zkušeností, protože Rusové ho předtím v moskevských Butyrkách mučili, přesně odhadl, co se stalo - že důstojníci byli povražděni.
To se ovšem později potvrdilo ..
To byl také jeden z důvodů, proč se Anders snažil vyvést polskou armádu co nejdřív z území Sovětského svazu. To je ale část polských dějin, která je dnes už dobře známa, protože Czapského kniha o katyňských událostech Na nelidské zemi s úvodem generála Anderse nakonec vyšla v Paříži. Po válce Czapski odjel do Ameriky, aby tam informoval o osudu polských důstojníků. Ale svět o tom nechtěl nic slyšet. Válka skončila z velké části i díky Rudé armádě, jejímu vítězství. Pro Czapského to muselo být nesmírně bolestivé, když pochopil, že není šance, aby se pravda o Katyni dostala k široké veřejnosti. Přitom fakta obsažená v jeho knize byla velice podrobná a z mnoha stran ověřená. Navíc tehdy už existovala důkladná zpráva mezinárodní skupiny, která v roce 1943 odjela na katyňská místa a exhumovala mrtvoly zavražděných důstojníků. Jenomže Burděnkova komise po válce všechno obrátila a lež šířila dál. S tím se ale tehdy nedalo nic dělat - těžko by tolik vzývané přátelství Polska a Sovětského svazu mohlo existovat, kdybychom měli v naší společné minulosti událost, jakou byla Katyň.
Ve vašem filmu se mimo jiné objevuje důstojník, který si dělá stále poznámky - postava jakéhosi svědka. Je to Józef Czapski?
V tomhle případě jsem využil materiály z pozůstalostí lidí, kteří v Katyni zahynuli. Například existuje zápisník majora Solského, nalezený v jámě u jeho mrtvoly. Byl jedním z prvních vojáků, jehož tělo bylo exhumováno. Obsah zápisníku pak rekonstruovali v Krakově, kam byly přiváženy všechny dokumenty, neboť ve městě se nacházelo sídlo Generálního gouvernementu a zástupci soudního lékařství všechno pečlivě pročítali. Zápisník majora Solského se liší od všech ostatních svědectví v tom, že je v něm zaznamenána poslední věta, asi těsně před smrtí. Píše, že už vidí vilu, kde se vykonávaly rozsudky smrti, že musí odevzdat osobní věci a dokumenty a že je šest hodin ráno. Ta poslední věta zní: "Co se s námi stane?" Celá zrůdnost tohoto zločinu spočívala v tom, že důstojníci absolutně nevěděli, co s nimi v příštích dnech i hodinách bude.
Někdo může namítnout: dvacet tisíc lidí, navíc vojáků. Proč se nepostavili na odpor
Tedy za prvé: oněch dvacet tisíc nikdy nebylo pohromadě, byli rozmístěni do několika táborů na území Sovětského svazu. Za druhé: neustále byli Sověty manipulováni. Například uprostřed noci přišel do jejich baráku důstojník NKVD s otázkou: "Kdo z vás umí rumunsky?" Tu a tam se někdo přihlásil. Někteří si hned říkali: asi nás pošlou do Rumunska. "A kdo mluví francouzsky?" Těch už bylo hodně. Určitě si říkali: nás pošlou do Francie. Vezli je vlakem, nikdo nevěděl kam, vezli s nimi i jejich zavazadla. Aby všechno vypadalo úplně normálně. Tohle byly metody NKVD. Do chvíle, než vám někdo položí k hlavě revolver, se bouřit nebudete.
S Czapským jste o těchto věcech hovořili, když jste se setkali před lety v Paříži. Už tehdy jste myslel na natočení filmu
Tehdy neexistovala žádná naděje na film. V Polsku byl vyhlášen výjimečný stav, vládl Jaruzelski a ani jsem nevěřil, že někdy budu žít ve svobodné společnosti. Myslel jsem si, že se konce sovětského impéria nedožiji. Když jsem se dostal do Paříže, mohl jsem svobodně rozmlouvat s člověkem, který tu hrůzu prožil. Zajímalo mě to opravdu osobně, protože v Katyni zavraždili i mého otce.
Jak jste psal scénář filmu, jeho postavy?
Film je poskládán z různých fragmentů, úryvků z deníků a poznámek, reálných příběhů různých postav. Proto jsem to nakonec zkomponoval tak, že se nejedná o jednu rodinu, ale o čtyři příběhy, které se různě prolínají. Měl jsem k dispozici různá svědectví. Například ve filmu dva rudoarmejci trhají u nádraží polskou vlajku na dvě části. Mě by něco takového ani nenapadlo. Ve skutečnosti se jednalo o celou ulici a těch vlajek tam bylo mnohem víc. Rudoarmejci procházeli ulicí a vlajky strhávali, protože bílá polovina se jim hodila na onuce do bot a rudou věšeli. Nebo postava ruského důstojníka - to je příběh převzatý ze dvou poznámek z vojenských deníků. Jedna vypráví o tom, že jistý ruský důstojník zachránil manželku polského důstojníka a její dceru. Když prý příslušník NKVD vstoupil do jejich bytu, tak řekl, že tam žádná polská žena nebydlí, a obě zatím mohly vyběhnout zadními dveřmi na dvůr. A druhý příběh hovoří o tom, že důstojník Rudé armády jí navrhl, že se s ní ožení, aby si zachránila život.
Pravda je přitom taková: 5. dubna 1940 začaly popravy mužů a 13. dubna během jedné noci NKVD zatkl všechny manželky důstojníků na polském území, které obsadila Rudá armáda. Jak je vyslídil? Povolil polským důstojníkům napsat manželkám dopis a ty pak svým manželům směly odpovědět. NKVD si tak pořídil soupis všech adres a v okamžiku, kdy jeho příslušníci vraždili polské důstojníky, pozatýkal všechny polské ženy a děti, celé rodiny a deportoval je do dalekého Kazachstánu. Aby nikdo z blízkých nepátral po osudech zavražděných polských důstojníků. Byla to důsledně promyšlená akce.
Ve vašem filmu také ukazujete, jak nacisté nechali v aule Jagellonské univerzity v Krakově shromáždit celý profesorský sbor, načež všechny jeho členy bez ohledu na zdravotní stav a stáří nahnali na připravená nákladní auta a deportovali je do koncentračních táborů. Jaký byl jejich další osud?
Profesoři Jagellonské univerzity byli z velké části absolventy německých univerzit nebo přednášejícími na německých a rakouských univerzitách. Když Němci obsadili Polsko, tak je ani ve snu nenapadlo, že by byla uzavřena univerzita. A tak na začátku školního roku na podzim roku 1939 uspořádali mši svatou v kostele svaté Anny, oblékli se do talárů a jako vždy prošli z kostela do budovy Collegium Novum. Němci ještě pár dnů počkali, potom rozeslali všem pozvánky, aby se 6. listopadu 1939 dostavili na určené místo. Většina z nich s rektorem v čele se dostavila, protože se domnívala, že se bude s Němci jednat podmínkách zahájení akademického roku. Ale Němci chtěli od počátku ukázat, že jakákoliv dohoda je naprosto vyloučená. Tu scénu jsem natočil přesně podle dochovaných záznamů. Protože je například slovo od slova zaznamenáno, co řekl onen esesák, který měl ke shromážděným profesorům proslov. Potom do sálu vtrhlo vojsko a všechny shromážděné zatklo. Velká část profesorů už byli pánové v pokročilém věku. Většina jich během krátké doby zemřela v GrossRosenu, kam je po zatčení umístili.
Proč Němci přistoupili k takové akci
Aby od začátku šířili strach. Zkrátka se nebudou s nikým o ničem bavit. Samozřejmě protestovali švýcarští vědci, Maďaři, Španělé, Italové. Malá skupinka z těch zatčených profesorů se nakonec vrátila do Krakova. Většina z nich však zahynula. Ale o co mně v téhle scéně hlavně šlo? Ukázat, že jak na straně Hitlera, tak na straně Stalina se vynořuje identický plán - zlikvidovat inteligenci. A když zlikvidujete inteligenci, pak si v podstatě můžete dělat, co budete chtít. Dokonce existují fotografie, bohužel o tom ale nejsou žádné písemné dokumenty, na nichž je zachyceno setkání funkcionářů gestapa s důstojníky NKVD v polském Zakopaném. O čem tam tehdy vyjednávali, nevíme. To jsou zatím neprobádané kapitoly našich nejnovějších dějin. Pak se ale stane, že přátelé z Ruska, kteří přijeli na premiéru, mi řeknou: "No tak to ne, ty nemůžeš v Rusku ukazovat důstojníky gestapa společně se sovětskými důstojníky! Taková fotografie snad ani neexistuje, nikdo ji nikdy neviděl." Pro Rusy totiž druhá světová válka začala až od chvíle, kdy Hitler napadl Sovětský svaz. Předtím nebylo nic. Přesvědčovali mě, že tomu u nich doma nikdo nebude věřit.
Když Rusové vraždili polské důstojníky ranou z pistole do týla, používali k tomu prý německé zbraně a munici.
Munici a výzbroj Sovětům prodávali Němci až do začátku německé ofenzívy. Německý zbrojní průmysl jich vyráběl dostatečné množství. Kupovaly je především baltské země - Litva, Estonsko, Lotyšsko. Tyto státy byly vyzbrojeny německými zbraněmi, které NKVD skrze své kanály pašoval do Sovětského svazu. Tyto zbraně byly spolehlivější a mohlo se z nich déle střílet. Lépe se tak samozřejmě plnily stanovené denní normy. A konečně - tady nešlo o nějaké živelné způsoby likvidace, tady byl každý konkrétním jménem a příjmením, obálkou a člověkem určeným k likvidaci. Když se tedy objevila obálka, vědělo se, že ten člověk musí zemřít jednou dobře mířenou střelou do týla. Tento způsob byl na jednu stranu nejekonomičtější, ale zároveň taky nejjistější - neexistovala žádná náhoda. Nikdo se nemohl zachránit. To je vlastně zarážející. A ty pohádky o tom, že se někdo nějak zachránil útěkem ... Všechno jsem si při přípravě filmu ověo řoval. Nikdo se z těch táborů, které byly postupně likvidovány, nezachránil.
Ale Czapski vraždám unikl ...
Ano, přežila hrstka čtyř set mužů. Bylo několik takových jako Józef Czapski, za něž se přimluvila německá ambasáda ... On ale neměl o něčem takovém ani tušení. Byl přesvědčen, že polské vojáky převážejí z jednoho tábora do druhého, že ostatní vojáci se zřejmě účastní nějakých akcí.
Existují i jiné důkazy o sovětském podílu na masakru? A proč vlastně vyrukovali Němci s odhalením hrobů už v roce 1943?
Jednou jsem slyšel takovou historku. Vyprávěl mi ji Marian Brandys, bratr spisovatele Kazimierze Brandyse. Marian byl v německém koncentráku a z tábora v roce 1943 odjelo několik důstojníků, které vyslali Němci do Katyně, aby viděli, jak Sověti masakrovali polské důstojníky. A jeden z nich, když se vrátil, vyprávěl, čeho byl svědkem. Polský důstojník stojí nad těmi rozkopanými hroby a všechno si bedlivě prohlíží. Na druhé straně stojí německý plukovník a ptá se polského důstojníka: "No řekněte, jak asi dlouho mohou ležet v té zemi?" A polský důstojník říká: "Zhruba tolik a tolik měsíců." Odhadl to přesně. A německý plukovník se ho ptá: "A jak to můžete vědět?" A on odpověděl: "Protože pan plukovník mě učil soudní lékařství v Berlíně." Tady nebyla žádná pochybnost, že by se jednalo o nějakou německou manipulaci nebo podvod. Problém spočíval v něčem úplně jiném - Němci o tom všem psali v novinách, vysílali to v rozhlase, dělali všechno, co jen bylo možné, aby odvrátili pozornost polské veřejnosti. Tehdy totiž došlo k likvidaci židovských ghett v Polsku.
Czapského kniha Na nelidské zemi o zkušenosti ze sovětských lágrů sice vyšla po válce ve francouzském překladu, ale její cesta do knihkupectví byla problematická. Stejný osud potkal i knížku Herlinga-Grudzińského Jiný svět, také o sovětských gulazích. Západní intelektuálové tehdy tvrdili, že je to celé výmysl a imperialistická propaganda
Ve Francii byla v tomto směru situace nejhorší, protože nejsilnější západní komunistická strana byla přece ta francouzská. Oni měli jasný názor na téma katyňského masakru. Tvrdili, že se jedná o zločin Němců, a měli příliš dlouhé prsty a vliv, proto si žádné seriózní vydavatelství nemohlo dovolit - ale ani nechtělo, protože i tam seděli vesměs lidé s levicovým smýšlením - vydávat a tisknout nic, co by říkalo pravdu o Sovětském svazu
Až vlastně Solženicynovo Souostroví Gulag v tomto směru výrazně ovlivnilo klima v Evropě
Ano, ale proč? Když totiž Poláci vydávali svědectví o tom, co se dělo v Sovětském svazu, tak si všichni říkali, že to je přece národ, který sám sebe vždycky považuje za ukřivděný. Křivdili jim Němci, Rakušané, Rusové, zkrátka všichni. Naproti tomu, když Rus vydává svědectví o své zemi, je to něco úplně jiného. Tím spíš, když to není jen nějaký historik nebo publicista - najednou tu existovalo svědectví velkého ruského spisovatele, a proto nebylo možné brát ho na lehkou váhu. Navíc psal o tom, co na vlastní kůži prožil. A to mělo ohromný dopad na veřejné mínění. Je to poučení i pro dnešek: nesdělí-li Rusové sami o své historii plnou pravdu, málokdo si na tu věc udělá vlastní názor.
