Ben Cristovao: Chtěl bych za prezidenta charakterního člověka, Zeman to není
Účast v talentové soutěži odstartovala jeho kariéru, zároveň mu však dala cejch „ten ze SuperStar“. Ben Cristovao (29) ale už dávno dokázal, že není jen další z komet, které tato soutěž vyprodukovala. Stal se jedním z nejpopulárnějších interpretů současné scény. Na sociálních sítích má tak obrovskou základnu fanoušků, že jej s nabídkami na spolupráci oslovují ty největší značky. V některých lidech to vyvolává zášť, s níž je celkem často konfrontován. Na nic si ale nestěžuje. Náladu mu nezkazí, ani když chvíli před naším rozhovorem zjistí, že mu někdo na autě provrtal pneumatiku.
Na to, že vám před chvílí někdo provrtal pneumatiku u auta, jste docela v klidu.
Protože se mi to stává celkem často. A navíc, mohlo to přece dopadnout i hůř. Jednou mi například někdo pomazal přední sklo olejem. Začalo silně pršet, já pustil stěrače a nic pořádně neviděl. Jel se mnou tehdy můj malej brácha. Tehdy už jsem si říkal: Ty jo,lidi, co děláte? Mohlo to skončit fakt špatně.
Píšete si sám texty. Často do nich vkládáte své názory, evidentně se ale vyhýbáte celospolečenským tématům. Proč?
Snažím se být opatrný. Věřím, že hudba má obrovskou sílu, ale je důležité si uvědomit, jak chci na lidi působit a co má jaký efekt. Ke společenským otázkám se můžu vyjádřit třeba tímto rozhovorem nebo jakkoliv jinak. Kdybych to dával do písní, tak by to polarizovalo fanoušky. Odtrhlo by to část lidí, kteří mě takhle můžou poslouchat.
Nicméně v hitu IronBen jste se ke komentování obecnějších témat přesto odhodlal. Zpíváte například: „Půlka naší scény šňupe banány z Lídlu.“ Co jste tím myslel?
Jednalo se o aktuální kauzu s nalezeným kokainem v krabicích od banánů. Ten příměr odkazuje i na moji zkušenost s naším party šoubyznysem. To, čemu se mnozí oprávněně smějí. Večírky, kde se lidé potkají, vůbec nic se tam neděje a všichni se fotí v situacích, které jsou absolutně fiktivní a zbytečné. Celé to bylo o tom, že jsem potřeboval říct: Mám vás dost. Nelíbí se mi to. Nechodím na tyhle akce. Nikdo mě nikdy neuvidí na podobném večírku, pokud to nemá nic společného s něčím, co dělám.
Ještě zpátky k té písničce. Zpíváte v ní také, že „prezident je alkokokot s makro chutí k jídlu“. K tomu vás vyprovokovalo co?
Neřešil jsem politickou rovinu pana prezidenta. Nechci kritizovat něco, čemu nerozumím a do čeho plně nevidím. Šlo mi o to, že má být vzorem. O Baracku Obamovi si můžeme myslet, co chceme, ale to, jaký vytvořil profil, bylo bezchybné. Něco podobného bych očekával i od našeho prezidenta. Chtěl bych, aby to byl člověk, který má následováníhodný charakter. Aby pak děti mohly říct: Ano, já chci být jako prezident. Myslím si, že to není ultravelký požadavek. Vždyť děti mají fotku toho člověka na zdi ve třídě. A pak ho sledují, jak si v každém záběru jen tak zapálí cigáro.
Pokud vím, tak ale nesouhlasíte s tím, jak prezident a značná část veřejnosti nahlížejí na téma uprchlíků…
Myslím si, že v tomto směru by nemělo fungovat to typické pro nebo proti. Připadá mi, že lidé chtějí mít hrozně rychle všechno vyřešené a hotové. Chtějí mít hned ve všem jasno. Přitom to téma je velice komplikované. Mělo by se řešit člověk od člověka. Způsob, jakým se to u nás probírá, je šílený. Podle mě je to bublina, kvůli níž se vůbec nevěnuje pozornost jiným, daleko důležitějším věcem. Před chvílí jsem se vrátil z besedy, kdy jsem se rodičům snažil pomoci k tomu, aby dokázali svoje děti ubránit před pedofily, kterých na internetu neustále přibývá. To mi připadá jako daleko větší hrozba – zejména pro Čechy, kde se tohle děje mimochodem nejvíc. Sexuální trafika s dětmi je tu na levelu trilion. Martin Kožíšek, šéf projektu Seznam se bezpečně, chytne na internetu denně až třicet pedofilů. A my tady řešíme nějaké uprchlíky. Je to ostuda, že děláme takové haló okolo „problému“ s lidmi, kteří tady nejsou a přímo nás momentálně neohrožují. Udivuje mě, že není stejný zájem o to, dostat pedofily z internetu nebo drogy z ulic. Lidi raději honí po republice duchy, než aby se soustředili na reálné problémy.
Celý rozhovor si přečtětě v novém tištěném Reflexu, který vyšel 10. listopadu.
