Čerstvý sedmdesátník Wabi Daněk: Nikdy jsem nelhal, jsem mizerný zpěvák a průměrný kytarista
Štíhlý, prošedivělý muž v černém. Zvítězil nad démonem alkoholu a jako zpěvákovi se mu podařil nečekaný návrat. S bluesrockovou kapelou Ďáblovo stádo natočil Wabi Daněk (70) dvě alba starých angloamerických songů plus nějaké ty české táborákové hity v novém hávu, za což ho část pravověrných trampů proklela. V podobné situaci byl už v roce 1984, kdy mu vyšla první deska s titulní a nejslavnější písní Rosa na kolejích. Tehdy mu také říkali, že folk a big beat se prostě míchat nesmějí.
Kdy se z vás stal písničkář, kterého lidi poznávají?
Věci se daly do pohybu v roce 1971. Tehdy jsme v Karviné vyhráli Interpretační Portu se západočeskou skupinou Plížák. Cestou jsme se stavovali ve Zlíně zahrát v Klubu mladých turistů, kde byl můj tatínek střediskovým vedoucím. Táta měl pod palcem několik oddílů, mezi jinými Rovery. V podstatě to pořád byli skauti, ale už pod Pionýrem. Z nich se potom vyčlenila taková kapelka, a protože se oddíl oficiálně nazýval Rover’s Scout, začali si říkat RoSo (zkratka R. S. – místo teček byla „óčka“). Když jsem se přestěhoval z Chodova u Karlových Varů zpátky do Zlína, jeden z členů RoSo si přivodil úraz. Snažil se proplížit do kulturního domu Družba na zcela vyprodaný koncert skupiny Rangers. Šplhal po hromosvodu, chtěl se dostat dovnitř záchodovým okýnkem, jenže spadl dolů a příšerně si zlámal hnátu. Na to konto mi zbylí hráči nabídli, abych hrál v kapele místo něj.
Prosadil jsem, že se budeme jmenovat Rosa. Přece jen to bylo srozumitelnější – a taky poetičtější. Začal jsem s nimi vystupovat a skládat pro ně písničky. Rosa na kolejích byla naše znělka. O tři roky později jsme vyhráli Portu ve Svitavách – a pak šla tahle parta na vojnu a já se odmlčel. Psal jsem si doma do šuplíku a hrál leda na čundrech. Navíc jsem měl rodinu, dceru, existenční potíže…
Až za nějakých pět let, v roce 1979, jsme vyrazili minorem na Portu do Olomouce a tam (jak rád říkám) jim vybyla Zlatá Porta, tak mi ji dali. Za zásluhy o trampskou píseň. Hala pro tisíc lidí, musel jsem vystoupit sám jako sólista, což jsem do té doby odmítal. Zahrál jsem čtyři písničky, nikdo mě neurážel, nic po mně neházeli, a hlavně si mě tam všimli pořadatelé. Pak už to šlo samospádem.
Byly zlaté časy folkových festivalů tak idylické, jak se vypráví, nebo vás na Portě taky něco štvalo?
Samozřejmě se tam vyskytovalo mnoho svazáků, ale to se dalo skousnout. Já nebyl bojovník. Jestli jsem měl nějaké kritické písně, týkaly se obecných lidských vlastností. Musím ovšem říct, že na rozdíl od jiných se mi podařil husarský kousek: nikdy jsem nehrál na Festivalu politické písně.
To, že jste měl pořád civilní zaměstnání, byla otázka existence, nebo jste si nechával otevřená zadní vrátka?
Důvodem byly jednoznačně složenky, rodina… Dlouho jsem pracoval jako řidič sanitky – až do roku 1983. Ale pozor: mě to bavilo! Pokud netáhnete stopadesátikilového chlapa, je práce saniťáka poměrně lehká. Kroutíte volantem. V rámci jízdního příkazu vyrazíte z brány a jste svým pánem. Pracujete s lidmi, a jak známo, materiál se okouká, lidi nikdy. Výsledek své práce vidíte v přímém přenosu. Víte, že pomáháte. Já myslím, že je to výborné zaměstnání, i když občas na hlavu. Proto jsem ho přestal dělat teprve v okamžiku, kdy už jsem opravdu nemohl jinak. Najednou jsem měl měsíčně šestnáct koncertů – a k tomu šestnáct šicht. Dokonce jsem šichty musel prodávat. Za koncert jsem bral 150 korun a 160 jsem dal kamarádovi, který vzal šichtu za mě. Odešel jsem, až když to bylo nevyhnutelné, ale i tehdy jsem jim říkal: „Prosím vás, držte mi tu volant.“
Když se všechno vyvíjelo dobře a nikdy, ani po revoluci, jste neměl nouzi o posluchače, proč jste jednoho dne začal pít?
Asi jsem se sebou nemohl vydržet. Trochu to byl i technický problém. Odehrajete bezvadný koncert, jste nadupaný, sednete do auta a jedete tři čtyři hodiny domů. Přijedete, tělo je totálně mrtvé a hlava pořád šrotuje. Spolehlivý trankvilizér jsou dva panáky. Potom tři… Později zaháníte výčitky, pocity studu. A pak už to jede samo.
Považujete dobu svého potýkání s alkoholem za ztracený, nebo užitečný čas?
Je ztracený, ale v něčem je i užitečný. Ne ve chvíli, kdy jste v rauši. Ale když se pevně rozhodnete, že s tím chcete válčit, srovnáte si hodnoty a mnohé vám dojde.
Někdo tam nahoře vás má rád, protože vám zachoval zdraví i kariéru. Čím to, že zrovna vám se povedlo přesáhnout hranice folku a stát se tak populárním?
Ví bůh, jestli je to barvou hlasu… Anebo tím, že jsem nikdy nelhal, vždycky jsem byl sám za sebe, nic jsem nepředstíral. Neskrývám, že jsem mizerný zpěvák a průměrný kytarista. Ne že bych měl mindrák, ale znám své možnosti.
To máte společné s vaším oblíbeným Krisem Kristoffersonem.
Ba ne, to je jiný formát. Když máte teplé místečko profesora anglické literatury na West Pointu a vykašlete se na ně a jdete dělat uklízeče do nahrávacího studia v Nashvillu, tomu říkám odvaha!
Celý rozhovor si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 9. února.
