Před sto lety se narodil kněz a politický vězeň Oto Mádr
Morální teolog Oto Mádr (15. 2. 1917 – 27. 2. 2011) patřil k nejdéle vězněným duchovním. Na začátku padesátých let ho zatkli kvůli jeho činnosti v katolickém hnutí vysokoškolských studentů. Prokurátor mu navrhoval trest smrti. Za velezradu a špionáž ho odsoudili na doživotí. Na svobodu se dostal až v červnu 1966. V roce 1968 se aktivně zapojil do církevního dění. Během normalizace vede bytové semináře, v samizdatu vydává Teologické texty, je v kontaktu s exilem a Chartou. Oto Mádr byl také jedním z hlavních poradců kardinála Tomáška. Kanovník Vyšehradské kapituly na sklonku svého života poskytl Reflexu rozhovor Na shledanou v nebi, který vyšel v čísle 10 z roku 2011.
„Nemusíme dělat víc, než můžeme. Musíme ale docílit svého maxima v čemkoliv dobrém. Svého maxima, “ zdůrazňoval Oto Mádr (15. 2. 1917 – 27. 2. 2011). Slovy neplýtval. Hovořil stručně. „Někdy stačí jedna věta. Pokud jde z hloubky, může druhým otevřít velký prostor,“ řekl mi při našem posledním setkání. „Zajímá mě služba, ne sláva,“ opakoval. Považoval za samozřejmost, že celý život věrně a statečně sloužil Bohu. Z toho patnáct let v komunistickém kriminále.
Když jste v padesátém roce působil mezi studenty, upozorňoval jste je, že jim za účast v katolickém studentském hnutí hrozí zatčení, vězení nebo i smrt. Jak na to reagovali?
Jeden medik mě usadil: „S tím, co nám říkáte, počítáme. Mluvme o něčem podstatném.“ Později, to už jsem byl ve vězení, jsem se dozvěděl, že byl také zatčen a choval se velice statečně. Musím říci, že jsem ty mladé lidi obdivoval. Riskovali, že je vyhodí z fakulty, půjdou k lopatě nebo je zavřou, že to tragicky poznamená jejich rodiny … My kněží jsme to oproti nim měli snazší.
Někteří lidé z kléru ale kličkovali.
To mě zklamalo. Těžko říci, proč selhali. Snad ze strachu zvolili na rozcestí ukazatel „neriskovat“.
Páter Josef Zvěřina říkal, že strach a lež jsou nejlepší spojenci všech diktatur.
Obava o sebe a svou budoucnost totalitní moci nahrává. Ale nechci a ani nemůžu nikoho odsuzovat. Ten, kdo měl rodinné závazky, musel mít velikou odvahu, aby se postavil na stranu pravdy. Já to měl jednoduché.
Proč byla podle vás církev pro komunismus tolik nebezpečná?
Církev reprezentovala jiné hodnoty – úctu k člověku, pravdě, svobodě. Potřebovali se nás také zbavit, abychom nerušili rozvoj ateismu.
Měsíc před svým zatčením jste napsal „Slovo o této době“. Vlastně jste ve svém textu předával věřícím papežův vzkaz: Ať jsou stateční a věrní.
Prorocká slova: „Ať jsou stateční a věrní, bude to krásná stránka dějin“ mi papež Pius XII. svěřil v září čtyřicet devět, před mým návratem do vlasti. Dokončil jsem studia na Gregoriánské univerzitě a čeští bohoslovci poslali do Prahy dotaz, zda bych neměl zůstat v exilu. Arcibiskup Beran s tím souhlasil, ale jeho dopis nepřišel včas. Tak jsem se vrátil domů s papežovým poselstvím, že se má proti zlu bojovat pravdou a věrností. To je krásné.
Kdyby Beranův dopis, že máte zůstat v Římě, přišel včas, byl byste v bezpečí.
To se však nestalo, já se vrátil a taky to k něčemu bylo, ne? Myslet na svůj prospěch by bylo sobecké. Sobectví není žádný životní program.
Soudní přelíčení začalo 11. června 1952 v brněnské hale sokolského stadiónu. Vy jste byl před auditoriem patnácti set diváků vyslýchán jako první.
Prokurátor byl útočný a ironický. Snažil jsem se odpovídat věcně, s nadhledem, a hlavně svobodně. Podráždilo ho to. Oba jsme dobře věděli, že nejsem žádný lump a darebák. Divákům justičního představení mohlo dojít, že se odehrává zápas o pravdu.
Usvědčující materiály proti vám se připravovaly dlouho před vaším zatčením.
To mě nijak neudivuje. Kroužili kolem nás, šlo jen o to, kdy přijde řada na mě. Zatkli mě 1. června 1951.
Prokurátor Čížek si stěžoval, že důkazy proti vám nejsou dostačující. Přesto bylo několik dní před zahájením procesu rozhodnuto, že dostanete za špionáž a velezradu doživotní trest.
Byl jsem připraven zemřít. Říkat si: „Jenom ne do kriminálu,“ to je plánování zrady. Když sloužím Bohu, nebudu přemýšlet, jestli se mi něco líbí, nebo ne. Beru všechno! Jestli mě pověsí, budu viset. Nést dějiny, nenechat se jimi převálcovat byla naše povinnost. Někdo je bojovník, jiný jen přihrává. Záleží na povaze.
S vaší skupinou Mádr a spol. byla souzena také profesorka Růžena Vacková, která se v únoru 1948 jako jediná z pedagogů Univerzity Karlovy zúčastnila pochodu vysokoškoláků na Hrad.
Předstoupila před tribunál s úsměvem na tváři. S úsměvem! Paní profesorka byla obdivuhodná. Z jejího chování naprosto jasně vyzařovalo, že ji nedokázali zlomit. Vystupovala důstojně stejně jako spoluobviněná matka představená Bohumila Langerová. Když matce Bohumile předčítali, z čeho všeho je obviněna, prohodila, že se cítí být až příliš polichocena tím, co jí připisují za činy.
