Zemřel významný sociolog Petr Matějů. Školy diskriminují chlapce, řekl v minulosti Reflexu
V ranních hodinách v pátek 16. června zemřel po dlouhé nemoci, ve věku nedožitých 67 let, významný český sociolog profesor Petr Matějů. Patřil k publikačně nejvýkonnějším a nejcitovanějším českým sociologům. Před dvěma roky poskytl Reflexu rozhovor o znevýhodnění chlapců v českých školách. Vycházel z jeho výzkumů.
Dnešní ženy jsou vzdělanější než muži. Důvod? Soutěž ve školách není férová, stejně schopní chlapci dostávají horší známky. Má to fatální důsledky – pro další studium i pro život. Podle zjištění sociologa Patra Matějů a jeho kolegů je současný systém vzdělávání pro chlapce nevýhodný. Prohrávají v něm.
Můžete na základě vašich výzkumů potvrdit, že se překlopil trend z minulosti, kdy na tom byli muži lépe než ženy?
Jistě. Současný model vzdělávání chlapce demotivuje, proto dosahují horších výsledků a předčasně z něj vypadávají. Platí to v celém vyspělém světě. I proto dnes na vysokých školách studuje více žen – přes šedesát procent –, přestože talentovanější než muži nejsou.
Myšlenka diskriminace chlapců je provokativní. V čem konkrétně jsou diskriminováni?
Musíme se vrátit trochu zpět. Toto téma bylo roky tabu. Dlouho jsme byli přesvědčováni, že diskriminovány jsou dívky. Všude se psalo, že dívkám se musí pomoci, jsou oběťmi, protože školy jsou údajně chlapecké instituce. Přesvědčivé důkazy ale chyběly. Mimo jiné i proto se po celém světě začaly uskutečňovat seriózní výzkumy. Do toho přišla neuropsychologická studie profesora Baron–Cohena, jež prokázala, že mužské a ženské mozky se liší, aniž by to znamenalo, že jedni jsou „lepší“ než druzí. Prostě muži a ženy poznávají svět jinak. Na fenomén diskriminace se pak začalo pohlížet opravdu vědecky: Co se to ve školách děje? Proč chlapci ve vzdělávací soutěži prohrávají?
A co se ve školách děje?
Prvotní příčina je ve změnách, k nimž došlo na trhu práce. Jak postupně přibývalo bílých límečků, tedy profesí, v nichž hraje významnou roli práce se symboly a schopnost komunikovat, začal trh práce víc oceňovat verbální a komunikační dovednosti. To se logicky odrazilo i ve školství. Postupně sílil tlak právě na rozvíjení těchto dovedností. Tím se chlapci hned na začátku školní docházky ocitají v nevýhodě. Dozrávají totiž později a pomaleji zrají zejména jejich verbální schopnosti. Ženy, jež mají podle Baron-Cohena převážně empatické myšlení, a tudíž i verbální schopnosti, jsou na tom lépe než muži, kteří mají sklon spíše k systematickému myšlení. Proto má dívka větší předpoklady se učit a komunikovat ve světě symbolů. Chlapec si musí vše osahat, vyzkoušet, najít si odpověď na otázku „proč“. Jenže školy se vydaly opačným směrem. Posilují verbální schopnosti a v tom jsou dívky prostě lepší.
Pozdější dozrávání chlapců však lze dohnat…
Teoreticky ano, ale bývá už pozdě. Klukovský styl učení založený „na osahání“ chybí už zkraje výuky. Proto chlapcům současná škola nesedí. Mentálně z ní utíkají, protože prohrávají. A chlapci přece neradi prohrávají.
Chcete říci, že se flákají, zatímco dívky pilně studují?
Ne, oni nejsou fl ákači! Jen myslí jinak, což se potvrdilo až nedávno, kdy na vysoké školy vstupovala už takto poznamenaná generace. Najednou jsme se začali ptát, jak to, že 60 procent vysokoškolských studentů na celém světě jsou ženy. Jak je to možné, že chlapci začali rezignovat na dosažení vyššího vzdělání a častěji jej nedokončí?
Dobře, nastavený způsob současného vzdělávání vyhovuje tedy víc dívkám. To je ta diskriminace?
To je jen jedna příčina. Další se od ní odvíjí. Ve chvíli, kdy chlapci zjistí, že škola není „jejich“, že zvyšuje tlak na schopnosti, v nichž jsou zpravidla pozadu, začínají zlobit. A učitelky oceňují čím dál víc hodné holčičky a čím dál víc trestají zlobivé chlapečky.
Problémem je tedy i přesila učitelek nad učiteli? Muži žáky netrestají?
Učitelé ne, je jich ostatně málo. Tím jsme se dostali k druhému faktoru diskriminace: učitelky neumějí s chlapci jednak jinak než je trestat, i když ne vždy zcela vědomě. Jak jinak vysvětlit skutečně varující fakt, k němuž jsme v našich výzkumech dospěli: při stejných schopnostech, čtenářských i matematických, dostanou dívky mnohem častěji lepší známku. Když vezmu čtvrtinu nejlepších žáků v čtenářských schopnostech, tak jedničku z češtiny dostane kluk v 17 procentech a dívka v padesáti. Mají stejné schopnosti, ale kluci dostanou horší známku!
Proč?
Dívky nevyrušují, nepotřebují v systému, který jim vyhovuje, upoutávat pozornost. Má to i další důsledky: když to není škola, jež by chlapcům umožnila vyhrávat, a to jak v jazyce, tak i v matematice – byť pro ni mají lepší předpoklady –, utíkají do virtuálního světa počítačových her. Jsou to přece jen bojové hry a chlapci rádi bojují a vítězí. Mohou si nastavit i vlastní úroveň hry, aby občas vyhráli. A pokud vítězí ve virtuálním světě, ztrácejí zájem o svět reálný, o školu, o studium, zlobí, jsou trestáni… kruh se uzavírá.
Ale mají-li, jak říkáte, chlapci lepší dispozice pro matematiku, jak to, že prohrávají i v ní?
Protože i matematika se ve školách učí verbálně. Pokud by se vyučovala jiným stylem, zdůrazňujícím vlastní objevování, hru a manipulaci umožňující pochopit, „co se stane, když“, bude chlapcům vyhovovat více a oblíbí si ji.
Máte pro vaši kritiku výuky matematiky oporu ve výzkumech?
Samozřejmě, vždy se snažím mít po svá tvrzení solidní evidenci. První varovná data jsme získali v roce 2003 z projektu PISA, což je největší mezinárodní projekt porovnávající čtenářské a matematické dovednosti patnáctiletých žáků. Tehdy jsme v oblibě matematiky z 41 zúčastněných zemí dopadli nejhůře. Nejméně našich žáků odpovědělo, že to, co se učí v matematice, je zajímá a baví. Ve strachu z matematiky a v nenávisti vůči tomuto předmětu jsme byli na špici. Vezmemeli v úvahu, že matematika je potenciálně doménou chlapců, nelze se divit, že nudný způsob výuky se projeví zejména u nich. Čeho se mají ve škole chytit, když ne matematiky, jež by měla být jejich myšlení blíž než dívkám, které naopak baví číst?
A pracuje u nás někdo s těmito výsledky?
Pouze úzká skupina odborníků. Politici si dál hrají svoje hry. A protože se střídají jak svatí na orloji, začíná se vždy od začátku, bohužel vždy od jiného. I proto, abychom jim poskytli evidenci, jsme na zjištění z projektu PISA v roce 2012 navázali projektem „Matematika s chutí“. To byl experiment, jenž proběhl ve více než sto třídách základních škol. Chtěli jsme zjistit, zda by změna ve vý uce matematiky od převažujícího, pasívního učení k výuce založené na vlastním objevování matematických zákonitostí přinesla změnu v oblibě matematiky. Výsledky byly přesvědčivé: náš problém není v žácích, ale v učitelích, kteří se „hravé“ metody bojí, protože je náročnější. A hravá metoda vý uky matematiky je přesně to, co by chlapcům odcizující se školu vrátilo.
O matematice se poslední dobou docela dost diskutuje…
Když poslouchám mediální přestřelky na téma, zda maturitu z matematiky ano, nebo ne, a přetahování, kdo dá výraznější – což bohužel někdy znamená i hloupější – odpověď, je mi z toho smutno. Už máme dost dat na to, abychom mohli přestat s populistickými hrátkami a začali připravovat změnu. Alespoň ve výuce matematiky, kvůli těm odpadávajícím chlapcům. Kudy do toho, nám napovídá i náš právě probíhající projekt zaměřený na maturanty. Výsledky máme na konci roku podle smlouvy předat ministerstvu školství, jež však má od jejího podpisu už třetího ministra. Tak nevím, ale velké iluze si nedělám.
Jenže taková změna ve výuce matematiky zase nebude vyhovovat dívkám.
V něčem ano, v něčem ne. A tím jsme u klíčové otázky: mají být vůbec školy a třídy společné? V USA začali po těchto zjištěních zakládat oddělené školy. Výsledky sice ještě nejsou zcela průkazné, ale ukazuje se, že když učitel používá pro danou skupinu správné metody, žáci – dívky i chlapci – se na výuku více soustředí. Dívky se v odděleném vzdělávání zlepší v matematice a chlapci v jazyce. Ale ještě nevíme, co se stane, až vyjdou ze škol na pracovní trh.
Oddělené vzdělávání by nás vrátilo hluboko do minulého století.
Proto jsem spíše pro oddělené třídy, ne školy. Chlapci a dívky by se měli potkávat a soutěžit mezi sebou již ve škole. Převažující, feminní kultura základních a středních škol však má neblahé důsledky: chlapci a dívky dostávají až do maturity zkreslené signály. Dívky, že jsou lepší, a chlapci, že jsou horší. Podceňují se a místo na gymnázia, která připravují na vysoké školy, jdou spíše na průmyslovku. Jenže průmyslovky učí odbornost spíše pro trh práce, horší je to s přípravou na další studium. Příkladem je opět matematika, jež se tam neučí tak, aby v ní později uspěli na vysoké škole. Na technické vysoké škole pak kvůli tomu hned v prvním roce vybouchnou a studia nedokončí.
Ale na trhu práce žádné zvýhodnění žen nevidím. Vy snad ano?
To je na tom zajímavé. Chlapci jsou kvůli školním neúspěchům paradoxně lépe připraveni na konkurenci, protože ti, kteří uspět chtěli, museli ve škole o uznání víc bojovat. A dívky mají dojem, že jsou skvěle připravené, jenže často nejsou. To se ukazuje na začátku pracovní kariéry. Později, kolem třicátého roku věku, ženám navíc klesají nevyužívané kompetence kvůli mateřství, jemuž ovšem ženy v drtivé většině dávají přednost před kariérou. Jak vidíte, nic není tak jednoduché, jak to prezentují různé zájmové a nátlakové skupiny.
A stane se něco, když pro změnu budou mít vyšší vzdělání ženy?
Na trhu budou chybět zejména muži s technickým vzděláním, protože se k němu nedopracují. A pak tu je ještě horší důsledek, jejž nedávno popsal americký psycholog Zimbardo. Na dvaceti tisících chlapcích provedl studii, v níž ukázal příčiny i důsledky jejich útěku do světa počítačových her a pornografie. Zjistil, že tyto úniky do virtuálních světů mění nastavení mozku. Není to však podle něj prvotní důvod alarmující situace mužství. Tím je již zmíněné prohrávání ve škole a absence otců v rodinách a učitelů ve školách. Chlapcům mizí jejich vlastní vzory. Ze začátku unikají do kyberprostoru počítačových her, kde vítězí, a pár let nato k počítačové pornografi i, kde nedostanou košem. Zcela nevybaveni pak krachují v reálném životě a nejsou vzorem pro své syny. V našem výzkumu jsme zjistili, že třicet procent maturantů chlapců vyrůstá bez muže v rodině. Úspěšná matka je vzorem jen pro dívky.
Je možné něco ve školách změnit?
Jsem pesimista. Pozitivní diskriminace, ať už dívek, či chlapců, dlouhodobě k ničemu nevede. Spíše škodí, ostatně jako všechny kvóty. Pomohla by hluboká proměna pedagogického vzdělávání. Ta ovšem kvůli nízkým platům na základních a středních školách naráží na nezájem o tuto profesi u lidí, kteří by ji mohli změnit. Přitom obrovské sumy z evropských zdrojů tečou do podpory feministicky pojatých „genderových“ studií a pasírování do politiky, ačkoli už je řadu let zřejmé, že ohroženým druhem jsou dnes spíše muži. V tomhle „genderově“ zblblém a ideologicky zmanipulovaném světě proto zatím nevidím jiné řešení než oddělování tříd. Vím, že to je smutný závěr, ale odpovídá neméně smutné realitě.
Petr Matějů, sociolog a vysokoškolský pedagog. V letech 1992–2003 působil na domácích a zahraničních univerzitách (mj. na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, Wisconsinské univerzitě v Madisonu, Northwestern University v Evanstonu). V letech 1998–2002 byl poslancem Parlamentu. V roce 2002 založil Institut pro sociální a ekonomické analýzy. V roce 2007 získal prestižní grant na účast v program Fulbrightovy nadace „New Century Scholars“. V letech 2006–2011 zastupoval ČR ve Výboru pro vzdělávací politiku OECD. V letech 2008–2014 byl předsedou Grantové agentury ČR. Byl děkanem fakulty sociálních studií Vysoké školy finanční a správní. Zabýval se především sociálními nerovnostmi a vzděláním.
