Místo na skutečné podvodníky dupe finanční správa na normální firmy, říká její bývalý šéf
Finanční úřady si často zjednodušují práci a raději skočí na firmu, která s majetkem nikam neuteče, než aby šly po skutečných podvodnících. Takzvané zajišťovací příkazy pak dopadají na normálně a dlouhodobě fungující firmy místo toho, aby dopadly na prázdné skořápky, jež neodvedly DPH. Upozorňuje na to Jiří Žežulka, který do roku 2014 šéfoval finanční správě.
Finanční správa v posledních letech začala masově využívat takzvané zajišťovací příkazy. Tento nástroj má moc zlikvidovat firmu prakticky ze dne na den. Dokonce i Nejvyšší správní soud už některé příkazy odmítl a výslovně uvedl, že takhle finanční správa postupovat nemůže. Jenže to už může být firma „po smrti“ a majitel po letech soudů na dně se silami. Jak se vlastně proti tomu může poctivý podnikatel bránit?
Momentálně mám asi osm klientů, u nichž se snažím dokázat, že nejsou podvodníci. V těchto případech záleží na tom, zda se podvod s DPH odehrál před vámi, tedy na straně vašeho dodavatele, nebo jeho dodavatele. Anebo na straně vašich odběratelů. Tam je to těžší, protože vy už vůbec nemáte možnost ovlivnit, co se s vaším zbožím stane v budoucnu. Jenže i tady správce daně aplikuje přístup „měl a mohl vědět“, tedy že jste měl nebo mohl vědět, že váš odběratel je podvodník. Pak finanční správa prověřuje, co jste udělal a mohl udělat pro to, abyste se vyhnul zapojení do podvodu a zjistil maximum o obchodních partnerech. Já doporučuji klientům, aby to nepodceňovali. V médiích se to dnes sice hodně řeší v souvislosti s tím, jak nedbale si finanční správa prověřila svého dodavatele mobilních telefonů, ale na praxi finančních úřadů to nic nezmění. Takže když podceníte prověřování svých obchodních partnerů, můžete se dostat do opravdu velkých problémů.
Když podnikatel prověří své partnery, má 100% jistotu, že se problémům vyhne?
Takovou jistotu nemáte nikdy. Můžete prověřit jeden článek za vámi. Vy nemůžete tušit, od koho nakupuje váš partner. Většina mých klientů ani neobchodovala s rizikovou firmou. Vždy ten problém vznikl někde na začátku, ještě před přímým dodavatelem, a to si těžko prověříte.
Jak se může poctivý podnikatel dostat do problému s finanční správou?
Ukážu vám schéma řetězového podvodu, protože ne všechny podvody na DPH jsou karusely, dokonce ani ne většina. Řetězový podvod se dělá se zbožím, který má reálného kupujícího. Únik na DPH neděláte proto, abyste okradl stát, ale abyste zlevnil zboží pro koncového zákazníka. Takže dejme tomu, že první článek řetězu doveze zboží z Rakouska do České republiky. První článek je takzvaný missing trader, tedy prázdná schránka, jež DPH neodvede. Pak je druhý článek, nárazník, přes který zboží přejde ke třetímu článku, a to je reálná firma, jež má kamenné prodejny, prodává koncovému zákazníkovi. Když správce daně dokáže, že třetí článek je v kontaktu s prvním podvodným článkem, tak to znamená, že se ona reálná firma sama podílela na podvodu, a jsme tedy v rovině „věděl“. To se ale často nestává. Pak je rovina „mohl vědět“. To znamená, že sice nevěděl, ale finanční správa se na to dívá tak, že jste mohl vědět a zapojil jste se do podvodu z nedbalosti. Tady je však otázka, zda trojka opravdu o jedničce vědět mohla. Mohla jí to třeba prozradit neobvykle nízká cena zboží. Mohla si prověřit adresu dvojky nebo změny v osobách jednatelů firmy. Mohla si prověřit spolehlivost plátce, registrovaný bankovní účet. To jsou základní prověrky, jež můžete jako normální firma udělat. Když si je uděláte, měl byste být z 60–70 procent v bezpečí proti správci daně. Když to neuděláte, ztrácíte možnost obrany.
Šedesát až sedmdesát procent není zas tak vysoké číslo.
Není. A bohužel správce dovozuje nedbalostní zavinění i z věcí, u nichž si myslím, že už jsou za hranou. Mám například klienta, u kterého správce daně dovozuje, že když prodávající v kupní smlouvě vyplní místo a datum podpisu a prodávající uvede jen datum, tak byla smlouva uzavřena v provozovně klienta. A já musím vysvětlovat, že takhle to fakt dovodit nejde. Občas jdeme už do velkého extrému. Kolegové daňoví poradci říkají, že u správce daně s obranou nikdy neuspěli. Ani u odvolacího finančního ředitelství. Takže argumentaci rovnou stavějí tak, aby uspěli až u soudu.
Některé případy došly až k Nejvyššímu správnímu soudu a ten už několikrát finanční správě její postup vyčetl a konstatoval, že takhle postupovat nemůže. Má vůbec finanční správa tak silnou zbraň mít?
Zajišťovací příkazy nejsou nic nového. V daňovém řádu ČR jsou od počátku. Ale finanční správa je dlouho neuměla využívat. Když jsem v roce 2011 nastoupil na odbor řízení rizik, jenž měl na starost boj s těmi nejzásadnějšími daňovými úniky, neměli jsme toho v ruce moc. Vybrali jsme si jen nejpalčivější segmenty a soustředili se na odhalování jedniček v řetězových podvodech, na ty prázdné schránky, které neodvádějí DPH. Jediný majetek těchto firem jsou peníze na bankovním účtu. Proto je tam potřeba zasáhnout rychle, protože peníze z účtu snadno zmizí. Proto je dnes zajišťovací příkaz vykonatelný v okamžiku odeslání, a ne až v okamžiku doručení, protože firma, jež je ve skutečnosti jen prázdnou schránkou, samozřejmě nikdy nevyzvedne poštu.
Tomu rozumím. Jenže v této ohradě na prázdné schránky teď končí i ty reálné firmy a...
... a to je přesně ta změna filozofie, která nastala. Teď už finanční správa nejde hlavně po jedničkách, ale po trojkách, tedy po reálných firmách.
Počkejte. Hlavně po trojkách?
Troufám si tvrdit, že se jde primárně po trojkách. Jsem v situaci, kdy se mě klient ptá: Proč my? Protože dvojka, co je před námi a evidentně kradla a správce daně to ví, tak je dál vedena jako spolehlivý plátce, má registraci DPH a shodou okolností nám před měsícem nabízela zboží. Takže klient nechápe a jen se zoufale ptá: Pane Žežulko, proč přišli k nám? Proč my, když jsme tady 20 let? A já jim neumím odpovědět. Nebo umím, ale nechci to ani vyslovit nahlas.
Proč tedy přišli k němu?
Protože on neuteče. On majetek má a jemu ho mohou snadno vzít. Což je nefér. Kdyby finanční úřad popravil jedničku a dvojku a pak přišel k nám, tak to tomu klientovi umím vysvětlit. Ale jestli dvojka a jednička jsou spolehliví plátci a dál vesele fungují a problém máme my...
A tohle se opravdu děje? Že první přijdou na trojku, aniž by něco vykonali u jedničky a dvojky?
Já nikdy nebudu vědět, jestli u dvojky a jedničky něco běží. Ale v registru vidím, že dvojka je registrovaná k DPH, není vedena jako nespolehlivý plátce, a navíc vím, že před měsícem nabízela zboží.
Řekněme, že máme případ, kdy trojka něco ví nebo tuší. A že jí to správce daně dokáže a ona musí nést následky. O.K. Ale přesto: Je v takovém případě, kdy je tu firma 15 let, má majetek, peníze, zajišťovací příkaz tím správným nástrojem?
Ano i ne. Je to případ od případu. Jestliže trojka může s majetkem kdykoliv zmizet, řekněme, že je to majetek, jenž je dobře a rychle zpeněžitelný, tak tam bych se toho zajišťováku tolik nebál. Druhá věc je, když má trojka majetky, domy, auta, to jsou věci, se kterými neutečete. A tady jde zase o filozofii. Když trojka dostane zajišťovák na 250 miliónů a sama má roční obrat miliardu, tak ty peníze na účtu pravděpodobně mít nebude, aby je okamžitě mohla správci daně zaplatit. Správce daně z toho ale okamžitě udělá exekuční titul a vezme si peníze na bankovním účtu. Všechny banky znervózní, zesplatní té firmě úvěry, a ta tím pádem v daném okamžiku nemá na zaplacení dodavatelům, kteří půjdou a podají insolvenční návrh. A firma končí v insolvenci. Výnos z insolvence se pohybuje okolo šesti až devíti procent. Takže správce daně zajišťovákem buď způsobí, že firma půjde do insolvence a stát vybere maximálně devět procent toho, co chtěl, anebo firmě umožní uhradit dlužnou částku ve splátkách, ale to legislativně není možné. Zajišťovací příkaz se nedá splátkovat. Když si vezmu základní cíl správy daní podle daňového řádu, tedy že cílem je správné zjištění daně a zabezpečení její úhrady, tak na filozofické rovině cítím, že správce daně tím, že firmu pošle rovnou do insolvence, jedná vlastně proti tomu, co je napsáno v daňovém řádu. Jenže splátkování jde zase proti smyslu zajišťovacích příkazů, u nichž se vychází z toho, že firma peníze má teď, ale nebude je mít zítra. Asi je na čase najít vhodnou legislativní úpravu, jež by umožnila zajistit chod trojky a splácení závazku vůči správci daně u těchto reálných firem.
Nebylo by lepší, kdyby finanční správa postupovala opatrněji, tedy v nejistých případech nezvolila hned tak brutální nástroj, který může položit i poctivou firmu?
Správce daně, a není to nic špatného, dělá rozhodnutí na základě toho, co vidí. Může se mu to opravdu zdát jako podvod. Já jsem se musel několikrát v duchu omluvit několika subjektům, které jsem na židli šéfa finanční správy považoval za podvodníky a při znalosti dalších detailů podnikání dnes z druhé strany to vidím jinak.
A ty subjekty ještě existují?
Ano, přežily to, zaplať pánbůh.
To je z pohledu finanční správy tak tenká linie mezi poctivou a podvodnou firmou?
Viděl jsem to tehdy jednoznačně jako podvod, cítil jsem ho tam. A on tam s velkou pravděpodobností nebyl. Velké daňové úniky jsou hodně sofistikované a musíte mít opravdu široké penzum informací, abyste získal absolutní jistotu.
Jde tady tedy o tu filozofii, s jakou finanční správa postupuje? Buď u lidí, u nichž si úřad není jistý, raději zasáhne, aby neodešli nepotrestáni, anebo nezasáhne, aby na to nedoplatil nevinný?
Správce daně není v dobré pozici. Kdyby nezasáhl a byl by to podvod, může být trestně odpovědný zaměstnanec finanční správy. Ve skutečnosti správce daně hodně rozmýšlí, kam zajišťovák dá a kam ne. Samozřejmě znám extrémní případy, o kterých se mluví, na druhou stranu je potřeba říct, že to jinak vypadá z pohledu firmy a daňového poradce a jinak z pohledu finanční správy.
A co případy firem, jež uspěly u Nejvyššího správního soudu a celé to pro ně začíná od začátku? Kdy ty se dočkají konečného rozhodnutí? A dočkají se?
To je problém. Nikdo to neví. Pokud Nejvyšší správní soud vrátí řízení k odvolacímu finančnímu ředitelství a tam úředníci upraví text odůvodnění zajišťovacího příkazu a vydají ho znovu, pak ten příběh může být nekonečný. Odvolací finanční ředitelství rozhodne znovu, vy podáte žalobu ke krajskému soudu, ten za dva tři roky rozhodne, jdeme zase k Nejvyššímu správnímu soudu, kde se za rok dočkáme výsledku. Takhle se to může pinkat docela dlouho. Třeba šest sedm let.
Opět sílí pocit, že ten nový boj proti podvodníkům zase míří jen na menší ryby a ty velké, jako podezřelé obchody Andreje Babiše, se nevyšetřují, jak mají. Cítíte vy nějakou větší míru nedůvěry v právo?
Cítím jednoznačně věc, která mě netěší. Řada daňových poradců už dnes řízení skutečně nevede tak, aby vyhrála před pravoinstančním správcem daně ani u odvolacího finančního ředitelství. Oni nevěří, že mohou u finanční správy vyhrát, a celé to řízení a důkazy vedou už od začátku k tomu, aby ve finále rozhodl soud. A to si myslím, že je špatně.
Proč to dělají?
Nevěří rozhodování finanční správy. Jedině u soudu očekávají ochranu. To je velký problém. Mám také případ, kdy správce daně udělal chybu v registraci DPH. My jsme si stěžovali a chtěli jsme, aby finanční úřad uznal chybu a napravil to. Jenže to on neudělal a rozhodl, že naše stížnost je neodůvodněná. Takže já si znovu musím stěžovat na odvolacím finančním ředitelství, protože když to neudělám, tak se tak budou chovat stále. Zdá se mi, že mají velkou snahu přikrýt i některá svoje nesprávná rozhodnutí. Malinko se vytratila sebereflexe.
Rozhovor s Jiřím Žežulkou o dalších tématech, jako je slábnoucí nezávislost finanční správy a její represívní tendence, EET nebo zanedbání kontroly jednokorunových dluhopisů, najdete v novém Reflexu.
