Ivan Mládek: Za texty mi vyhrožovali vytržením jazyka, vypíchnutím očí i zabitím
Bez písniček Ivana Mládka (75) a jeho Banjo Bandu by bylo dětství mé generace rozhodně chudší. Vždycky mě zajímalo, co si vlastně autor desítek hitů myslí o současné době, o politických komediantech typu Miloše Zemana nebo Andreje Babiše. Nemusíte s ním vždy souhlasit, ale jeho originální názory rozhodně stojí za přečtení i přemýšlení.
Co asi dnes dělají Stáňa Poláková a Dáša Nováková, které šly v polovině 70. let neúspěšně navštívit kamarádku Procházkovou kvůli nové halence?
To už by byly dneska hodně staré báby, nechtěl bych je někde potkat. Ještě že jsou vymyšlené. Ale vzpomínám na tu písničku s láskou, v Mladém světě se kvůli ní dokonce rozjela neúprosná polemika. V polovině dopisů pro mě pisatelé žádali zákaz činnosti, vazbu, někteří vyhrožovali i vytržením jazyka, vypíchnutím očí, zabitím. A druhá polovina pisatelů byla nadšená. Nic lepšího jsme si s Banjo Bandem nemohli přát. Ne že bychom měli po Lindě, Jezu a Prachovských skalách málo představení, ale po Dáše už jsme nevěděli, kam dřív skočit.
Byly vaše bláznivé dada texty z let 1970–1990 obranou proti bolševické cenzuře, nebo vaším přirozeným a vesele poetickým pohledem na tehdejší dobu, lidi?
Ani jedno. Ani jsem se nesnažil o veselý poetický pohled na tehdejší dobu, ani mě nelákalo zakukleně proti něčemu bojovat a potýkat se s cenzory. Byl jsem stejného názoru jako trumpetista Laco Déczi, který mi mou důslednou apolitičnost odsouhlasil slovy: „Dobre to robiš, zbytočne ich na pódiach srať nema cenu, na nich rovnako platí iba samopal a do hôr.“ A nakonec nám doba dala za pravdu. Mocný režim nepřinutily ke kapitulaci ani bojovné písničky, ani kutí piklů zhrzených bývalých komunistů ve Viole, ani studentské nepokoje, ale americká vojenská síla. Nevrátil jsem se z krátké emigrace ve Francii, abych rozvracel socialismus nebo dělal špióna – jak se v roce 1982 domnívala Státní bezpečnost –, ale abych se mohl v domácím, českém prostředí živit svým koníčkem. Muzikou a humorem. A protože jsem jako muzikant odkojený dixielandovou érou uměl skládat jen lehké zábavné jazzové a swingové melodie, otextovával jsem je výhradně jen lehkými zábavnými texty. Jiné se ani nehodily.
Jak to, že vás vlastně bolševik toleroval? Potřeboval zábavu pro lid, aby zapomněl, že musí stát fronty na banány a toaletní papír? Nebo vašemu humoru prostě nerozuměl, a tak ho pustil?
Padesátá a šedesátá léta byla pryč, už se nepopravovalo a mizely koncentráky, to už nebyl ten pravý poctivý socialismus. A za normalizace už nebyli komunističtí funkcionáři tak jednotní a důslední. Byli mezi nimi samozřejmě stále ještě vyložení troubové, kteří i po osmašedesátém bezmezně v ten svůj komunismus věřili. Ti nešli jen po folkařích-bojovnících, ale i po nás. Nic závadného se jim na mých textech nedařilo najít, ale stejně jsem je štval. Našim písničkám nerozuměli, nevěřili, že nic nesledují. Nechápali, že někdo může psát schválně úplné kraviny – a hledali v nich jinotaje. Pobavily mě výroky některých funkcionářů na různých schvalovacích poradách, jako třeba perla šéfredaktora zábavy v rozhlase: „Copak, soudruzi, nechápete, koho myslí Mládek tou Červenou karkulkou? Nás, soudruzi!“ Nebo výrok jednoho známého baviče, co dělal v televizi dramaturga: „Tak protisocialistický pořad jsem ještě neviděl!“ A také se na kulturněpolitickém semináři vyznamenal jeden náš známý prominentní zpěvák příspěvkem: „Mládkovy texty kazí vkus lidí a měly by se zakázat.“ Takže snaha házet Banjo Bandu klacky pod nohy taky byla, o různých dílčích zákazech, omezování natáčení, příkazech jako „dále nepopularizovat“ nebo „nechat hrát, ale v žádném případě neoceňovat“ jsem se naštěstí dozvídal až po něžné revoluci. Měli jsme štěstí, že za normalizace spolurozhodovala o všem i nová garnitura funkcionářů, kteří byli ve straně jen kvůli osobnímu prospěchu, komunisty byli jen „naoko“ a měli často smysl pro humor. Patrně hlavně díky nim jsme normalizací celkem úspěšně prokličkovali a podařilo se nám udržet se na pódiích a natočit spoustu písniček.
Je nějaký rozdíl v tom, čemu se Češi smáli tehdy a čemu dnes?
Myslím si, že smysl pro humor davu se moc nezměnil. Naše dnešní pořady se od těch předrevolučních prakticky neliší a reakce publika jsou stejné. Možná určitou změnu zaznamenali ti písničkáři a baviči, kteří si dřív získávali publikum satirou, politickými narážkami a jinotaji. Když už se dneska všechno smí, ztrácí tento druh humoru na síle.
Celý rozhovor s Ivanem Mládkem si přečtěte v zítřejším tištěném Reflexu.
