Dodnes mě mrzí, že jsem se za komunistů neozval. Teď už srab být nechci, říká podnikatel Kvido Štěpánek
Bohatí lidé, miliardáři, se dnes nejen v Česku hrnou do politiky. Podnikatel Kvido Štěpánek (60) se k tomu zatím nechystá. Ale svými názory na veřejné dění se netají. „Držel jsem hubu a krok za komunistů, teď se chytám každé šance postavit se na správnou stranu,“ říká továrník, inovátor, filantrop a amatérský filmař z Jablonného nad Orlicí. Z Babiše obavy nemá, ti skuteční diktátoři podle něj bohužel teprve přijdou. Rusko je agresor a s Čínou bychom se neměli kamarádit.
Vy jste evidentně politický člověk. Všimla jsem si, že na střeše vaší továrny vlaje vedle české a evropské vlajky i vlajka Ukrajiny. Podpořil jste také dva humanitární konvoje na Ukrajinu, poskytl auta, řidiče. Proč? Přiznání barvy může vašemu byznysu uškodit, ne?
A taky tu vlaje tibetská vlajka. Byznysu to asi trochu uškodilo, to ano. Někdo se v tichu kanceláře proto raději zapře. Mě, jak už jsem se zmínil, dodnes mrzí, že jsem se za komunistů neozval. Čím jsem starší, tím těch šancí pro vyjádření postoje na správné straně bude míň a míň. Tenkrát jsem se ještě mohl sám před sebou vymlouvat, že zatím budu držet hubu a krok, počkám, až děti vyrostou, vystudují a já budu mít před sebou pořád dost let, kdy vše napravím a těm komunistům to vytmavím. Ale když je vám šedesát, už je času málo. Chytám se proto každé šance. Rusko je agresor, na Ukrajině nemá co dělat, proč bych o tom měl mlčet. A Čína? V zásadě si ten režim v ničem nezadá s Československem padesátých let. I kdyby nám nakrásně nabízel fantastické obchody, neměli bychom se s ním kamarádit. Navíc ani nic pořádného nemají. Jaký význam pro nás má čínská investice –koupě budovy v centru Prahy nebo fotbalového klubu?!
Evropská unie je vám nejspíš blízká, když jste vyvěsil její vlajku. Na druhou stranu u vchodu do firmy pyšně visí cedule, že jste nepobrali ani korunu z evropských dotací. Nedosáhli jste na ně, anebo jde o princip?
Oboje. Nebudu předstírat, že v začátcích bych se o evropskou dotaci nezajímal. Byla to i moje povinnost. Byli jsme strašně znevýhodnění, že je nemáme. Chtě nechtě jsme vyráběli dráž než konkurence, která si z dotace pořídila nové stroje. Někdo vám třeba špitl na chodbě: „Pane Štěpánku, mně je váš postoj sympatický, ale kdybych od vás bral za šest, a ne od toho druhého, dotovaného, co to nabízí za čtyři, vyhodili by mě. Díky, že jste přijel, ale my vám tu zakázku prostě nemůžeme dát.“ To je autentický rozhovor, jenž se odehrál ne jednou, ale ikskrát, a nejen v Česku, ale i v evropském prostoru. Dokonce mi nejednou radili, že musím v žádosti o dotaci trochu nadsadit parametry, aby byla víc sexy. „Co to znamená?“ ptám se? „Že bych musel lhát?“ „To jsme neřekli,“ odpověděli, „ale musí být víc sexy, třeba tady místo těch 40 miliónů obratu napsat 140 miliónů, pak by se to nějak udělalo…“ Jenže já z principu nelžu. Dotace jsou zlo, vytvářejí nefér podnikatelské prostředí, spoustu byrokracie, podvádí se s nimi.
Myslíte si, že by se Češi bez Evropské unie obešli? Není zrovna dnes populární, podporuje ji jen 56 procent občanů.
Mám heslo: S Evropskou unií špatně, sami ještě hůř. To, že na někom vidíte chyby, neznamená, že ho zatratíte. Moje manželka nebo váš manžel jistě také nejsou ideální, přesto s nimi žijeme a máme je rádi, ne?!
Nejen u nás, ale i v Evropě je dnes patrný trend vstupu bohatých lidí do politiky. Andrej Babiš si založil vlastní hnutí ANO. Vy neuvažujete o politické kariéře? Dosáhl jste podnikatelských výšin, co zkusit ty politické?
Kdepak. Nemyslím si, že jsem se svým naturelem zrovna volitelný. A nemám na to ani čas. Svou práci dělám asi blbě, neumím se odpoutat od každodenního provozu firmy jako třeba zmíněný pan Babiš. Pak je tu i otázka, kolik toho můžete dosáhnout. Když někdy mluvím s nějakým poslancem nebo senátorem a vidím, jak jsou frustrovaní a chtějí se na to vykašlat, protože je ti zasloužilí dědci v Parlamentu otravují, protože jim spoutává ruce stranická příslušnost, měl bych pocit marnosti. Je to bezcílná práce.
Nepatříte snad k těm, kteří by parlament nejraději zrušili nebo omezili, protože je to neefektivní „žvanírna“?
To určitě ne. Ale podobně jako Winston Churchill si upřímně myslím, že demokracie je nejhorší způsob vlády. Bohužel, neznám – tedy ani Churchill, ani já — žádný lepší.
Právě z Babišova hnutí má leckdo strach, i on si často na Parlament stěžuje. Není to náhodou tak, že majitelé velkých firem bývají z podstaty věci autokraté a demokraté se z nich přes noc hned nestanou? Nebo je to předsudek?
Asi je ta proměna obtížná, to máte pravdu. Já demokratické cítění mám, vážně. S každým bych se chtěl nejradši domluvit. Jenže ve firmě to nejde, nikam byste nedospěla. Pokud bych přešel z byznysu do politiky, tak nevím, jestli bych měl na všechny politické šplechty a špatné kompromisy nervy.
Zaujal mě váš propagační klip ve stylu němé grotesky na kolečko poháněné motorem, v němž i hrajete. Co kdybyste s podobně vtipnou a netradiční kampaní přece jen zkusil tu politiku, dobrý marketing dnes na voliče zabírá víc než dobrý program.
No, možná bych to při troše štěstí i dokázal – ale brzo po volbách by mě pak ti moji voliči stejně vyhodili. Já bych totiž po nich chtěl, aby pilně pracovali, zmenšovali státní dluh, došlápl bych si na takzvané nezaměstnané, předčasné důchody, předstírané nemoci, bezúčelné lázně, prodejce a řemeslníky bez lístků, odvedl bych mladé na vojnu – a než bych to stačil vůbec celé vykoktat, už bych z té politické funkce letěl…
Kvido Štěpánek (60) je majitelem a ředitelem firmy Isolit-Bravo, jež vyrábí kuchyňské přístroje a lisované součástky pro automobilky z celého světa. Firma má obrat jednu miliardu ročně, vyváží po celé Evropě, do USA či do Mexika. Patří k největším zaměstnavatelům v regionu. Ročně věnuje milióny korun na charitu, za pomoc druhým získal cenu VIA Bona. Podporuje řadu charitativních organizací, jako jsou Lékaři bez hranic, UNICEF, Nadační fond Charty 77, ale i rodiny postižených dětí. Žije a podniká v Jablonném nad Orlicí, je ženatý, má tři děti. K jeho koníčkům patří cyklistika a historie. Jako amatérský dokumentarista si natočil několik snímků, například Sudety, Hřbitov či Jak to bylo s Andělem, které se věnují jeho rodnému městu.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném Reflexu, který vychází 31. srpna
