Martin Mejstřík: Proč se studentský vůdce roku z 1989 živí utahováním šroubků koloběžek
Když jsem rozhodl dělat rozhovory pro časopis Reflex, jeden z prvních lidí, kteří mě napadli, byl Martin Mejstřík (55). Můj dávný kamarád z revoluce, „studentský vůdce“, pak senátor, a především věčný rebel, který v současnosti žije osaměle u jihočeských hranic, chová zvířata a od světa se zdánlivě odloučil. Co za tím stojí? Životní hořkost, nebo naopak poznání a moudrost?
A tak jsem se za Martinem vydal. Překvapil mě soulad jeho života pospolu s koněm, psem, ovcemi, drůbeží a všemožnou další zvířecí havětí. Výrazná krása prostého života ve svérázném vesnickém statku, který si Martin pomalu opravuje.
Známe se už třicet let. Pospojoval vysokoškolské fakulty v odboji proti nesmyslnosti komunistického režimu, vydával časopisy a v revoluci samé byl pro mě romantickým bardem, jenž se dokázal se zvláštní neochvějností ujmout své životní role. Pozoroval jsem ho v Koordinačním výboru studentů, kde jsem působil jako tiskový mluvčí coby zástupce FAMU. Martin vystupoval na veřejnosti, velel rozhádaným studentům, jednal se zástupci Občanského fóra, tedy i s Havlem, a stal se se svou asketickou tváří a šátkem kolem krku doslova ikonou revoluce. Co se stalo s Martinem pak?
Čím je pro tebe pobyt v tomhle zchátralém statku? Azylem po prohraném boji?
Určitě to není útěk – a nevím, proč po prohraném boji!?! Tohle byl můj sen a já si ho plním. Já si užil města, užil jsem si ho až na dřeň. Až tak, že jsem věděl, že když tam zůstanu ještě o půl roku déle, umřu. Město mě naplnilo, ale pak mě vysálo a já se vrátil k tomu, co jsem chtěl už jako kluk.
Já u tebe vnímám asi tři základní prohry: nevyrovnání naší společnosti s komunismem, tvoje pracovní uplatnění v demokratické společnosti a pak, co se ti stalo s rodinou.
Vyrovnání s komunismem – jo, máš naprostou pravdu. Já to asi jako jediný z té naší revoluční studentské party zkusil dotáhnout do konce. Toho období šesti let v Senátu nelituju, bylo to strašně vysilující, zároveň intenzívní. Chtěl jsem dotáhnout revoluci, dokázat, aby komunisti byli postaveni mimo zákon. Připravil jsem novelu trestního zákona o zákazu propagace komunismu, což by v důsledku vedlo k zákazu KSČM. Byl jsem v Parlamentu v letech 2002 až 2008. Takže jsem za tu dobu zákon třikrát předložil a třikrát ho sněmovna i Senát smetly se stolu. Dokonce za pomoci pravicových stran. To bylo pro mě rozčarování a absolutní popření všeho, co jsme chtěli.
Jak si to vysvětluješ?
Základní chyba se stala na začátku. Pokud beru jako konec „sametové revoluce“ volbu Václava Havla prezidentem, komunistická partaj se měla hned potom zakázat. Myslím, že oni s tím dokonce počítali, že budou zakázaný. Takže potom se otřepali a zjistili, že to nebude tak žhavý, a rozjel se plán pravděpodobně připravenej už za Gorbačova v Moskvě. A u nás v něm sehrál stoprocentní roli prognostický ústav. Začalo zakládání akciovek, družstev, zapojení ekonomiky komunistů do nových ekonomických struktur. Myslím, že jestli je někdo na chvíli vyhodil z konceptu, byla to právě prudkost studentské revoluce. A pak už všichni komunisty potřebovali. Na kupčení. ODS, lidovci, všichni.
Když jsem točil ke dvacátému výročí dokument Po stopách revoluce s bývalými studentskými vůdci, byl jsem i za Markem Bendou. Zeptal jsem se ho na tebe a on říkal: Nemožno spolupracovat s Martinem Mejstříkem. Nepochopil nikdy, jak se dělá politika, a postupem času získal v Parlamentu pověst neřízené střely. Řekl doslova: Byl tak tvrdohlavej, že sám sebe postavil mimo hru.
(Martin zvedne hlas.) Ten nezažil nic jinýho než Parlament! Marek Benda je pro mě jedno obrovský zklamání. Patřil k nejužší skupině, která řídila celou tu studentskou stávku, s ním jsem to dotáhl. A změnil se neuvěřitelným způsobem! On ani nemůže říkat nic jinýho, protože je na rozdíl ode mě obchodovatelný!!!
Celý rozhovor s Martinem Mejstříkem si přečtěte v tišteném Reflexu č. 37, který vyšel ve čtvrtek 14. srpna.
