Jan Tříska: Pro komunisty jsem byl zločinec, který unesl dvě děti
V noci ze neděle na pondělí zemřel herec Jan Tříska. Osmdesátiletý Tříska byl od soboty ve vážném stavu v pražské Ústřední vojenské nemocnici poté, co v sobotu za nevyjasněných okolností spadl z Karlova mostu do Vltavy. Tříska patřil k nejtalentovanějším hercům generace 60. let, po emigraci v 70. letech se prosadil i v Hollywoodu. Po listopadové revoluci v Česku hrál třeba ve Svěrákových filmech Obecná škola a naposledy Po strništi bos. Před deseti lety poskytl Veronice Bednářové rozhovor pro speciál Reflexu Interview X.
Jana Třísku jsem zastihla zcela vytíženého: na Letních shakespearovských slavnostech 2007 hrál bez alternace v Bouři Kalibana, v Divadle Na Jezerce zvládá i dvacetšestkrát za měsíc skvělou komedii Kumšt. Herec s českým smyslem pro humor a americkým pohledem na svět má všech pět Pé, o kterých sní každý novinář: příjemný, pohotový, profesionální, povídavý a – přátelský.
Slyšela jsem o vás historku: když jste v šedesátých letech zašel v Praze na kávu, hosté v kavárně povstali a začali aplaudovat. Když jste pak emigroval do Ameriky, neznal vás nikdo. Co taková změna udělá s hereckým egem?
Nic. Kdykoli zaslechnu radu: „Ty bys měl svůj fantastický příběh napsat!“, jsem v rozpacích. Můj život není výjimečný. Takových lidí, jako jsem já, moje žena a moje děti, běhá po světě spousta. V Americe obzvlášť. Jsem jeden z nich. Běžný politický uprchlík.
To je pravda. Ale málokterý z běžných uprchlíků byl před útěkem hvězda bezmezně milovaná rodným národem.
Je to jednoduché. Odchod způsobily ruské tanky. Byl to sice celý řetěz událostí, ale začal 21. srpna 1968. Jakkoli jsme se pak snažili dělat si z toho legraci …
Vy jste si z okupace dělali legraci?
Ano, smáli jsme se tomu. Spousta z nás se tomu smála. Tak jsme byli sebejistí. Tak jsme byli sebevědomí. Dokud nezačalo nechutné, depresívní období, kterému se říkalo normalizace. Pamatuji si, jak jsme seděli u nás doma: Sibeliova 21, Praha 6-Střešovice. Moje žena Karla čekala naši první dceru Káku, která se narodila v září 1969. Dělal jsem tenkrát jakýsi novinový rozhovor a používal pateticky vlastenecký slovník: „Navzdory okupaci naší země budeme se snažit zapustit tady kořeny.“ A ejhle, druhá holčička, Nána, už se narodila v době nejtvrdší normalizace, v lednu 1973. Ale přesto jsme věřili, že to nemůže trvat věčně. Lidé za Hitlera si taky říkali: však ona ta válka brzo skončí. A místo toho, aby včas uprchli do Ameriky, odvezli je do koncentráků.
Ale vy jste byl člověk hluboce spjatý s českou kulturou, recitoval jste českou poezii, stal jste se symbolem své generace, mimo jiné právě proto, jak nádherně zněl Shakespearův Romeo, přebásněný Josefem Topolem, ve vašem podání.
Já vím. Ale ten most jsem musel spálit. V Čechách se ze mě stal reakcionář a kontrarevolucionář a zločinec, který utekl přes hranice, a navíc s sebou unesl dvě nezletilé děti. Podle komunistických zákonů patřily děti socialistickému státu.
Co by se stalo, kdybyste zůstal?
Byl bych živořil jako herec na černé listině. Nebo by mě přesvědčovali, abych vstoupil do strany. Nebo by mě zavřeli. Dnes je to těžké vysvětlit. Doba normalizace byla nesmírně hnusná. Představte si, že nemůžete pořádně pracovat. Divadlo, rádio, televize, film: když jedno malinko otevře bránu, druhé ji utáhne na závoru. Všechna ta neočekávaná povolení i zákazy se dějí iracionálně. Nedokážete v nich najít systém. Jak v Kafkově Zámku. Musíte neustále šeptat – mluvit s někým takhle nahlas, jako teď mluvím s vámi, bylo vyloučeno. Každý den jsem chodil se svými malými dcerami na procházku a na plácku u Pražského hradu, který se jmenuje Nový Svět – jak symbolické! –, postával režisér Jan Švankmajer. A tak jsme tam stáli a šeptali, jak ta doba a ten režim stojí víte za co. Neustále jsme se ohlíželi, aby nás náhodou na ulici, kde nebyla živá duše, někdo neslyšel. Fízlové byli všudypřítomní. Bylo to nesmírně depresívní. Zavřeli tohohle a tohohle a najednou jsem si říkal: kdy přijdu na řadu já? Proč na to čekat?
Po srpnu 1968 jste čekal, jestli to nepřejde, devět let. To je vlastně docela dlouho.
Ano, čekali jsme. Jenže ono to nepřecházelo. Naopak. Bylo to horší a horší. Přesto nám takzvaně nic nechybělo. Měli jsme dům, ve dvou garážích dva automobily, na zdech takzvané cenné obrazy od takzvaných vynikajících českých výtvarníků. Ano, nic nám nechybělo. Jenom svoboda. A když jsme pak odcházeli, neměli jsme vůbec nic. Odjížděli jsme „na prázdniny na Kypr“. Všechno jsme tu nechali. Psal jsem o tom v Americe: o zvuku dobře naolejovaného zámku v Sibeliově 21. To jemné, tiché, avšak konečné zaklapnutí domovních dveří jsem slyšel vnitřním sluchem ještě léta. Odjížděli jsme se dvěma malými dětmi, z nichž Nána odmítala chodit, byly jí tenkrát čtyři a pořád se chtěla nosit jako milánek. Měli jsme dva kufry a v nich plavky a trička. Věděli jsme, že když nám na letišti v Ruzyni kufry otevřou, že by se moc podivovali, kdybychom tam měli palčáky. Ostentativně jsme se jeli koupat, i když naší zamýšlenou finální destinací bylo Toronto, Kanada. A tam bývá pěkná zima. Jediné, co na nás poslední měsíce mohlo být podezřelé, že jsme si z večírků u kamarádů neodnášeli zpátky naše nádobí, na kterém jsme jim přinesli jídlo. Volali za námi: „Zapomněli jste si tady mísu!“ Mávli jsme rukou: „Ále, tu si tu nechte!“ Nechávali jsme za sebou dárky. Neřekli nikomu ani slovo. Až v Řecku, v táboře pro uprchlíky, se mi Karla přiznala, že jediný, s kým se šla rozloučit a kdo o našem útěku věděl, byla Olga Havlová. Já se dokonce nesvěřil ani mamince. Taky mi to myslím nechtěla odpustit.
Asi nevěřila, že vás ještě někdy uvidí.
Ani my ne. Nejdřív jsem musel něco vydělat a pak za námi přiletěla do Toronta. V sedmdesáti šesti si obula brusle a dělala veselé kroužky na zamrzlém jezeře Ontario. Fascinující.
Mohl jste na její pohřeb?
Kdepak, o to jsem se ani nepokoušel. Kdybych přijel, šel bych rovnou do vězení.
Často jste mluvil o hereckém uplatnění, ale určitě bylo pro vás v Americe těžké udržet se i finančně.
Samozřejmě že jsme měli problémy, někdy dokonce veliké problémy. Museli jsme se uskrovnit a doslova počítat každý cent. Děti chodily do školy, potřebovaly boty, oblečení a knížky. Občas mi Karla připomene, jak si na začátku osmdesátých let v obchodě vyhlídla, po čem toužila, a jak pak ten svetr nebo tričko zastrčila daleko za stoh jiného oblečení a doufala, že za pár dní, až mi přijdou peníze – herci jsou v Americe placeni jednou týdně –, tam to triko možná najde. A jak pak vždycky byla nesmírně šťastná, když tam ten předmět své touhy objevila. Musím říct, že mě takové vzpomínky dodnes dojímají. Pravda ale je, že jsme byli rozmazlení, vždycky jsme chtěli především dobře bydlet. Utratili jsme devadesát procent našeho rozpočtu na to, abychom měli dům v dobré čtvrti. Ve velikém domě na Franklin Avenue v Hollywoodu jsme se z nádherného, proskleného balkónu dívali na kopcovitý Griffith Park na hranicích West Hollywoodu. Ale neměli jsem tam vůbec nábytek. Nic než holou podlahu. Později jsme si pořídili jídelní stůl, který si Karla vysnila u luxusní firmy Williams-Sonoma. U něj nás může sedět dvanáct. Koupil jsem ho tehdy za honorář filmu Uncommon Valor. Kolem stolu jsme sice měli plátěné židle, co stály pár šupů, ale tenhle příšerně drahý stůl se pro nás stal symbolem nového, lepšího života. Máme ho dodnes, je s námi už na jedenácté adrese. A budeme ho mít až do smrti smrťoucí.
A jíte u něho?
Jistě. Hodně a dobře. Tedy, především když přijdou hosté. To je stůl jako ze Shakespeara! Sofa jsme taky neměli, to jsme si koupili až v jiném domě. Na Whitespeak Drive, v Sherman Oaks. To bylo v roce 1985. To si pamatuji přesně, protože ten rok mi v Praze zemřela maminka. Tehdy jsem dostal hlavní roli v jedné dlouhodobé divadelní show v Hollywoodu. Tamara od kanadského dramatika Johna Krizanka. Já ji hrál čtyřistašedesátkrát v jednom kuse. Každý večer. V sobotu dvakrát, v neděli dvakrát. V pondělí volno. Během té doby jsme si pak koupili naši první sedací soupravu.
Na čem jste do té doby seděli?
V kuchyni na židlích. Holky sedávaly před televizí na zemi. Televizor jsme si koupili za moje honoráře z divadla v Minneapolisu. Tehdy jsme žili na Edgewood Avenue, Golden Valley, Minnesota.
Pamatujete si adresy všech vašich domů?
Všechny. Pamatuji si také telefonní čísla. A spoustu básní. Nemluvě o rolích, jež právě hraji. Paměť mě mučí. V noci se probudím a naléhají na mě triviality související s pamětí. Zajímá mě totiž spousta blbostí, které zdánlivě k ničemu nejsou. Ale co je pro jednoho trivialita, je pro jiného zlatý poklad. Záleží na úhlu pohledu. Dneska v noci jsem byl například pronásledován otázkou, jak se jmenoval Fahrenheit křestním jménem. Vstal jsem a šel se podívat na Internet. Byl pokřtěný Daniel Gabriel. První rtuťový teploměr sestrojil už v roce 1714. Byl přesnější než do té doby používané teploměry lihové.
Tohle je zrovna docela důležitá věc. Vždyť všechny teplotní veličiny jsou v Americe měřeny Fahrenheitem. A konvertovat Celsia do Fahrenheita a naopak je poměrně obtížné.
Tak jen pro vás: když je osmdesát stupňů Fahrenheita, je příliš teplo. Sedmdesát je tak akorát. Dvaaosmdesát Fahrenheita je 28 Celsia. Všimněte si, že číslovky jsou zrcadlově prohozené. Bod varu je dvě stě dvanáct stupňů Fahrenheita a třicet dva stupně jsou bod mrazu. A pozor, jediný bod, kdy se obě škály sejdou, je minus čtyřicet Fahrenheita a minus čtyřicet Celsia. Zajímavé je, že když Celsius – křestním jménem Anders – svoji soustavu vymyslel, označil ji přesně obráceně. Voda se vařila při nula stupních a mrzla při sto stupních. Až přírodovědec Carl von Linné, což byl Švéd stejně jako Fahrenheit, tu stupnici obrátil. Mimochodem, v Americe taky musíte dát pozor na míle a stopy a libry a unce a akry. A povlaky na peřiny a polštáře mají na západním pobřeží zcela jiné rozměry než na pobřeží východním!
Vy jste tuhle posedlost po informacích po někom zdědil?
Dějiny měření teplot měl v malíčku určitě i můj táta, který neměl ponětí o tom, že někdy bude existovat Internet. Když se chtěl něco dozvědět, a to on chtěl prakticky pořád, začal se šťourat v knihovně a nedal pokoj, dokud to nenašel. Dnes na Googlu je to pár kliků. Ovšem princip je stejný. Ta zvědavost je asi přímo zděděná. Můj otec byl věčný student. Všechno musel okamžitě vědět. Ale byl zároveň tolerantní a velkorysý a neagresívní. Nikdy se mi nesnažil nic ze svých posedlostí vštěpovat. Ale já mám i jiné úchylky.
Třeba?
V hotelích po sobě uklízím, stelu postele a sbírám smítka z koberců. A to, pokud vím, nikdo jiný z naší rodiny nedělal. Díky svému povolání potulného herce trávím hodně času v hotelích a zanechávám za sebou šokované pokojské.
Jakou měl váš tatínek profesi?
Psycholog. Vědecký pracovník v komunistických dobách. Zabýval se výzkumem inteligence dětí, již měřil pomocí testů. To bylo to nejhorší, s čím mohl na začátku padesátých let přijít. Psychologie – buržoazní pavěda, která vychovává k elitářství! Testy dětské inteligence se považovaly za něco dekadentně západního, ale právě ty testy tátu nesmírně zajímaly. Byl zaměstnán jako úředník ve Státním statistickém úřadě. Jako dítě si ho pamatuji zahrabaného v hromadách papírů, jimž říkal „moje lejstra“. Realizoval se v informacích, tabulkách, porovnávání výsledků a – neúnavném sestavování dalších a dalších dětských testů.
Dělal jste mu pokusného králíka?
Je to možné. Pamatuju si, že jsem jako kluk měl za úkol z řádku, kde bylo napsáno pět slov, vyloučit to, které tam nepatří. Tatínek onemocněl v roce 1969, když jsem točil Radúze a Mahulenu na Slovensku v Tatrách. Dnes vám to bude znít jako z pravěku: chodíval jsem v Popradu na poštu a hovor s matkou do Prahy jsem musel vždycky dopředu objednat. Tátovi bylo pořád hůř a hůř. Přiletěl jsem do Prahy a tatínek už byl mrtev. Nerad na to vzpomínám. Radši bych se vrátil k Fahrenheitovi.
Já doufala, že jsme tohle téma už vyčerpali.
Ne, ještě ne! Na Hrádečku, na začátku sedmdesátých let, dávno před tím, než se jeden z nás stal nejmenovaným mocnářem malé evropské země a druhý nejmenovaným politickým uprchlíkem na vzdáleném kontinentě, jsme s kamarádem Václavem byli bujaří chlapci. Mysleli jsme si, že všechno zvládneme a že depresívní doba normalizace velice brzy přejde. Pořádali jsme veselé večírky, některé z nich začínaly hned po snídani. Veselé večírky byly napájeny špatným, sladkým vínem, které se jmenovalo Vinohradské bílé. Na tom druhu hostitel trval. Ostatně výběr byl tenkrát velice omezený. Na jednom z těch večírků jsme s úžasem zjistili, že – ačkoli jsme jako děti vyrůstali ve dvou rozdílných domácnostech – na zdi nám visel tentýž předmět! Moje maminka nebo otec a paní Boženka či pan inženýr Havel (jemuž jsem s jistou dávkou neuctivosti říkal „inženýrek“) museli ve stejnou dobu zakoupit stejný teploměr. Ale pozor! Teploměr měl tři stupnice, které spolu totálně nesouhlasily: Fahrenheit, Celsius a Réaumur. Byli jsme konsternováni. Že jsme vyrůstali v různých rodinách, ale se stejnými rekvizitami, v nás vyvolávalo podivný úžas. Po další láhvi špatného Vinohradského bílého jsme rozhodli, že se musíme zastat nebožtíka Réaumura (křestním jménem René Antoine Ferchault de). Vždyť, jaká hanba, v sedmdesátých letech už se prodávají jen teploměry s jedinou stupnicí! Réaumur je vystrkován do zapomnění! Musíme založit SNOARR, Společnost Na Obhajobu A Rehabilitaci Réaumura!
Na začátku jsem se vás zeptala trochu nešikovně. Spíš než vaše finanční problémy by mě zajímaly s nimi související pocity profesionála, který sedí v té cizí Americe a čeká na telefon.
Už v Praze, od roku 1970, jsem neustále sedm let jen čekal na telefon. Měli jsme malou stoličku, jíž Karla říkala „kojačka“ podle vzoru „dojačka“. Na dojačce se dojily krávy, na kojačce se kojily děti. A když se děti zrovna nekojily, tak jsem na té sedačce seděl já, na zahradě. Měl jsem dlouhý šroubovák, kterým jsem dloubal plevel mezi plochými kameny, jimiž byly vydlážděny cesty. Postupoval jsem systematicky, centimetr po centimetru, kámen po kameni, škvíru po škvíře, nekonečné desítky, stovky metrů, jsem ten plevel vydloubával. A protože tenkrát neexistovaly bezdrátové telefony, měl jsem z domu vytažený aparát na dlouhatánském kabelu. A čekal jsem, až mi někdo zavolá a dá mi práci. Takže čekání na telefon v Americe pro mě byla stará vesta. Měl jsem to z Prahy perfektně nacvičené.
Četla jsem někde, že vaši první divadelní roli zprostředkoval Jiří Voskovec, je to tak?
Ano, ale bylo to trochu komplikovanější. V září 1978 připravoval Andrei Şerban, tenkrát vycházející režisérská hvězda New Yorku, vlastní adaptaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka. Jiří Voskovec s ním předtím dělal na Broadwayi inscenaci Višňového sadu a od té doby se velice přátelili. Voskovec věděl, že Şerban bude dělat casting na Mistra a Markétku, a řekl o tom Miloši Formanovi. A právě Miloš mi volal do Toronta, že si mám pro Şerbanův konkurs připravit něco „outrageous“, neslýchaného. Pamatuji si to, protože to bylo poprvé, co jsem slyšel někoho vyslovit slovo „outrageous“. Představte si, že rumunský režisér Andrei Şerban ještě jako student bukurešťské divadelní školy chtěl letět v roce 1963 do Prahy podívat se na našeho Romea a Julii v Krejčově režii. Ale Rumuni ho do Prahy nepustili. Považovali už tenkrát Československo za podhoubí kontrarevoluce. Jaká ironie! A já jsem teď u něj dělal casting na roli ďábla Wolanda ve slavném Public Teatru – a tu roli jsem dostal. Şerban zpočátku nevěděl, že jsem ten Romeo, kterého chtěl kdysi vidět v Praze. To jsme si řekli až během zkoušek. Než jsem ale podepsal smlouvu, byl jsem svědkem toho, jak Miloš zvyšuje hlas na producenta Public Theatru. Neměl jsem tenkrát ani občanství, ani jsem nebyl v hereckých odborech. To bylo třeba nějak obejít. A Miloš říkal hlasem čím dál silnějším: „Ale pan režisér Şerban obsadil právě pana Třísku a nikoho jiného a vy byste měl jeho přání respektovat!“ Jiří Voskovec měl v Bulgakovovi taky hrát. Ale na poslední chvíli, nevím proč, tu roli odmítl. Mrzí mě to, byla to moje jediná příležitost stát s Voskovcem na stejném jevišti.
V čem vám tedy v začátcích Voskovec pomohl?
U svého krásného domu na 79. ulici měl malou zahrádku. Bylo tam sezení kolem dřevěného stolu, slunečník a jediný stromek. Ten totiž prorůstal tím stolem. Tehdy jsme si už tykali. Ptal jsem se: „Hele, Georgi, jak se jmenuje ten strom?“ On povídá: „To je privát.“ Já: „Cože?“ On: „Privet.“ A já: „Jak se jmenuje česky?“. „Tak to nevím.“ Pak si v legraci stěžoval mé ženě Karle, že je to se mnou těžký, protože se pořád na něco ptám. Měl pravdu. Ptal jsem se. Zvlášť když jsem se učil svou první roli v angličtině. Sedávali jsme pod tím stromem a procházeli všechny moje repliky. Jiří mě je učil vyslovovat slovo za slovem, až jsme došli na poslední řádku. A tehdy řekl: „Vidíš, a máš to za sebou. Lidská konverzace je nekonečná, zatímco role má limitovaný počet slov, přesně určený autorem. A jakmile se dostaneš na poslední řádku, jsi osvobozen.“ Tak to si budu pamatovat do smrti. Proto se taky texty učím dopředu. Přijdu na první čtenou zkoušku a roli už umím nazpaměť, což pro mne znamená velkou svobodu. Učím se všechno po pořádku, a jakmile ten „popořádek“ zvládnu, jsem spokojen. Samozřejmě že jsem disciplinovaný, ale není to přehnaná disciplinovanost, jak mě lidé občas podezírají. Kdoví, jestli to není zvláštní druh pohodlnosti. Chci mít za sebou tu každodenní lopotu s učením textu, a tím získat svobodu. A svoboda je docela pohodlná. V rámci „popořádku“ si taky vzpomínám, že když jsem poprvé přijel po revoluci do Prahy, hned jsem začal zjišťovat, jak se česky jmenuje ten Voskovcův privet.
Jak?
Ptačí zob obecný. No jo. Latinsky Ligustrum vulgare. Takový skromný stromeček z kampského parku. Tak ten měl Voskovec na 79. v New Yorku. Jestlipak tam ještě roste ...
Teď se ptám na hloupost, ale kdo vám píše ty dokonalé monogramy JT na oblečení?
Firma na vyšívání monogramů. Za pár šupů, za pár babek. Kdekoli na světě. „Monogramming Service“ tomu říkají v každém telefonním seznamu. Překvapuje mne a taky trochu mrzí, že právě tady, v Praze, se z toho stala exkluzívní kuriozita. Naplňuje mne to jakousi sladkobolnou nostalgií po lidech a jménech, jako byli: Eduard Kohout (ten byl EK), Karel Höger (KH ovšem), Bohuš Záhorský (BZ samozřejmě), Ladislav Pešek (LP pochopitelně), Otomar Krejča (OK!, jak jinak než okay!). Nostalgií po báječných lidech a velikých mistrech, kteří byli mými vzory i kolegy v Národním divadle. Po lidech, jichž jsem si nesmírně vážil a chtěl se jim ve všem podobat. Až do posledního monogramu na košili.
Vás vlastně Karel Höger objevil, že?
Dá se to tak říct. Doporučil mi, abych se přihlásil na DAMU. Protože jsem vyhrál recitační soutěž na Nerudově gymnáziu, Hellichova 2, Praha-Malá Strana. V porotě tenkrát seděl Václav Krška, Eduard Kohout, Karel Höger a Irena Kačírková. Přál bych vám vidět to šedobílé kašmírové sako režiséra Václava Kršky. Dodnes ho vidím. Uprostřed padesátých let, hotová provokace!
Pamatujete si, co jste recitoval?
Samozřejmě. Bohumila Mathesia, Zpěvy staré Číny. To tenkrát hrozně frčelo. Ulomil jsem si na Kampě cestou proutek, možná to byl onen už zmiňovaný Ligustrum vulgare a s tím prutem v ruce jsem recitoval. V ten podvečer, v aule malostranského gymnázia, se asi rozhodlo o mém osudu. Tu soutěž jsem vyhrál. Díky poezii jsem v sobě objevil lásku k divadlu. Od té doby jsem se bez přestání učil zpaměti nějaké verše. Vedle psychologických knih měl totiž otec v policích řady svazků poezie. Když mi bylo čtrnáct a patnáct a sešli se strejdové a tety, maminka hrdě říkala: Jeníčku, zarecituj Seiferta! A když jsem se rozhodoval o své budoucí profesi, tak naši věděli, že umím „tak hezky recitovat“, a neměli žádné námitky. Pravda je, že mi to fakt šlo. Když mě přijali na DAMU, během studia jsem dokonce hostoval v Národním divadle. Splňoval jsem to americké přísloví, které tolik vyznával nebožtík Ronald Reagan: „Don’t quarrel with success!“ S úspěchem se nepři!
Poslední dobou pracujete v Praze opravdu hodně, představení Kumšt v Divadle Na Jezerce se hraje často, celé léto jste hrál na Letních shakespearovských slavnostech. Neplánujete přestěhovat se do Prahy natrvalo?
Rozhodně ne. Spíš uvažujeme o tom, že bychom se z Kalifornie přistěhovali do Minnesoty. Blíž k vnoučkovi. Bydlí s dcerou Kákou a zeťem Erikem v Minneapolisu. Lítáme za nimi, kdykoliv to jde, a oni za námi, ale jsou to čtyři hodiny letadlem. Já jsem byl za nimi také už několikrát autem, pokaždé jsem to jel pět dní. Krásný výlet přes třináct států …
A kolik je vnukovi?
Na „Svatá Anna chladna z rána“ mu byly dva roky, jmenuje je August Jan Carlson. Ten Jan je prý po mně!
Jste pyšný dědeček?
No jistě! Když se narodil, zrovna jsem s režisérem Janem Švankmajerem točil film Šílení a majitel hotelu Neruda, kde jsem tehdy bydlel, mi pro vnoučka koupil Milerova Krtečka. Dovezl jsem dárek do Kalifornie, kde ovšem česká DVD nefungují, takže jsem ho musel nechat draze přeformátovat. August dostal tu rozkošnou kreslenou podívanou k vánocům a já si v duchu říkal: „Prokristapána, jestli ten kluk na to nebude po všem tom úsilí koukat, budu teda otrávenej.“ Ale Krteček se mu líbí, je na něm závislý jako na drogách! Dřív než máma a táta začal říkat „chair“ – židle! Když mu totiž to DVD pouštěli, posadili ho na zvláštní, houpací židličku. A teď ví, že když se do ní posadí, objeví se Krteček!
Máte jasno, kde jste doma?
Líbí se mi lítat sem a tam mezi Evropou a Amerikou. Mezi Starým a Novým světem. Cestoval jsem tak s řadou amerických inscenací. A s filmem, samozřejmě. Cestování patří k mému řemeslu. A pak, kdo ví, jak je to vlastně s tím zvláštním fenoménem, který popisuje Robert Louis Stevenson v Cestování s oslem? Jestli ta pouť není důležitější než cíl? Kdysi jsem měl opakované sny o tom, že se na jevišti dokážu vznést. Ohromný efekt. Obecenstvo šílí. Teď se mi opakovaně zdá o nových domech. O tom, že jsem se zase nastěhoval do nového domu a objevil tam ještě jeden pokoj navíc. Jednou jsem o tom snu mluvil s psychologem – řekl mi, že je to výraz mého nezřízeného optimismu. Víte, jsem rád v neustálém pohybu. Proto se asi tak často stěhujeme. Na jedoucím eskalátoru v podzemce, na pohyblivém chodníku na letišti jsem ten, kdo kráčí v levém, pohybujícím se proudu, a vpravo stojí ti, co se jen vezou. A já se snažím pohybovat co nejrychleji. Ten součet, to znásobení mého pohybu plus pohybu eskalátoru, mne přivádí k extázi! To už je jenom kousek od toho snu, to už je velice blízko vznášení na jevišti. Obecenstvo šílí! Šílí!
Takže jste doma na cestě?
Jsem doma všude. Nebo možná nikde. Globální svět opravdu existuje. Stává se mi, že vystoupím na Můstku z podzemní dráhy a najednou vidím před sebou nějakou brejlatou holku v tričku a jsem přesvědčen, že to je produkční z Los Angeles. A spustím na ni anglicky. Samozřejmě to není ona. A totéž se mi stává v Kalifornii. Z auta vidím někoho, o kom jsem si jist, že je to kamarád z Prahy. Ale není.
Přijít o přátele, to je jedna z nejcitelnějších ztrát emigranta.
Ale některá přátelství jsou kvalitnější právě v nepřítomnosti. Existovali a existují lidé, jejichž přátelství skončilo právě proto, že byli pořád spolu. Takže ono to odloučení má i své výhody. Jsou to těžko sdělitelné věci pro někoho, kdo podobnou situaci nezažil. Přesvědčení, že se nikdy nevrátíte, je hrozně svazující, máte pocit, že musíte všechno zahodit, jinak se zblázníte. To vím až teď, že můžu sednout na letadlo a jsem v Praze za pár hodin. Je ovšem fakt, že léta, která jsem strávil bez přátel, byla zároveň léta nejkrušnější. Musel jsem se učit všechno znovu, což bylo někdy frustrující. Ale na druhé straně: emigrant má před sebou pole neorané, je tabula rasa, musí sám sebe znovu stvořit. A to pro mě bylo vždycky vzrušující, fascinující a nesmírně inspirativní.
Tomu rozumím, ale přátelství je přece zásadní.
Je pravda, že dvě manželské dvojice byly v naší americké domácnosti všudypřítomné: Václav Havel s Olgou a Josef Topol s Jiřinou. V dobách těžkých i veselých bývali často citováni. Hlavně Olga. Což je samozřejmě zdůrazněno její nepřítomností na tomto světě. Například dnes ráno jsem přišel do hotelové kavárny, z personálu je tady slečna Zuzana, která má velice krásné oči. Řekl jsem jí: „Zuzanko, vy máte oči jako salička.“ A ona se smála: „Co to je salička?“ Já jsem po pravdě odpověděl: „To já nevím, ale takhle to říkala jedna naše známá …“ Ta známá, to byla Olga Havlová.
Na premiéře Kumštu, hře o mužském přátelství, se byl podívat pan prezident Václav Havel, váš nejbližší kamarád. Prošlo vaše letité kamarádství nějakou zkouškou?
Rozhodně jsem na něj při zkoušení Kumštu myslel. Když jsem dělal předpremiérové rozhovory s nejrůznějšími novináři, ptali se, o čem ta hra je. Znovu a znovu jsem jim opakoval, že se mi líbí, že ta moje postava, Marek, je žárlivec. Že prostě žárlí na nový, drahý obraz, který si jeho kamarád Boris koupil. Žárlí, že už pro něho on sám třeba nebude dost dobrý. Úplně živě jsem si vybavil, když si Václav někdy v polovině sedmdesátých let oblíbil dramatika Pavla Kohouta. Najednou byl u něj pečený vařený! Já jsem tehdy na svého přítele taky žárlil!
Ještě každé ráno běháte, nebo se tady občas ulejete?
Kdepak! Nikdy se neuleju. Ať jsem kdekoliv. V Praze běhám ve sněhu, i když mrzne. Což samozřejmě v jižní Kalifornii nepřipadá v úvahu. Ale jestli se přestěhujeme do Minnesoty, užiju si běhání ve sněhu až dost. Také bych rád bruslil na zamrzlých jezerech. Není náhoda, že na poznávací značce státu Minnesota stojí „10 000 jezer“, zatímco na kalifornské „Zlatý stát“. Jednou mi ale jeden Minnesoťan říkal, že ty poznávací tabulky lžou. Po pravdě je prý těch jezer přes čtrnáct tisíc.
Kolik toho denně naběháte?
Běhám kolem tří mil denně. A taky denně v posilovně chodím na mašiny a dělám klencáky.
Co to je?
„Klencáky“ jsou ve vojenském žargonu „kliky“ na posilování bicepsů. Dávají se vojákům za trest, ale přeneseně se k výrazu „klencáky“ začaly přiřazovat i dřepy a posilovací cviky vůbec. Dlouho jsem hledal pro „klencáky“ anglický ekvivalent, ale zatím jsem měl smůlu. Tuhle jsem prosil Martina Hilského, aby mi poradil. Odpověděl mi e-mailem, že ho momentálně nic nenapadá. Až prý ho něco napadne, tak že se ozve.
A ozval se?
Zatím ne. Zřejmě je to oříšek i pro překladatele Shakespeara.
