Tři minuty do soudného dne: Bývalý agent FBI Joe Navarro vypravuje, jak USA přežily smrtící únik informací
Joe Navarro (64) působil pětadvacet let u FBI jako zvláštní agent kontrarozvědky, expert na psychiku padouchů a poradce pro neverbální komunikaci. Že vám trochu připomíná hlavní postavu nového seriálu Mindhunter? To sedí. Jeho paměti s názvem Tři minuty do soudného dne, které nedávno česky vydalo nakladatelství Grada, vypravují napínavý příběh jedné z největších špionážních afér v dějinách Spojených států. V Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 16. listopadu, si s ním můžete přečíst rozsáhlý rozhovor.
Na více než třech stech stran Navarrovy v pořadí dvanácté knihy se setkáváme s mladým mužem, který roku 1988 zanedbává svoji manželku i dcerku – kvůli práci. Joe Navarro je členem týmu SWAT a působí v kontrarozvědce, přičemž odpočinout si od dvanáctihodinových směn chodí „na vzduch“, do kokpitu jako letecký průzkumník. Při rutinním výslechu někdejšího amerického vojáka Roda Ramsayho, který kdysi v Západním Berlíně sloužil s právě odsouzenou velkou rybou, špionem Clydem Conradem, si Navarro všiml, že Ramsay podvědomě opakovaně reaguje na Conradovo jméno – zachvěje se mu ruka se zapálenou cigaretou. Zdá se vám to pro zahájení dvouleté anabáze a série 42 dlouhých rozhovorů poněkud málo? Navarrovi nadřízení také měli jisté pochybnosti, ale Joe si prosadil svou a z věčně hladového taxikáře Roda, který za Studené války prodával špionům Východního bloku nedocenitelné informace za pakatel, dostane ke konci knihy všechno včetně jmen spolupachatelů. Tři generace špionů působící po tři dekády v půl tuctu zemí – jak to USA vůbec mohly přestát?
Proč jste se rozhodl napsat svou knihu až po téměř třiceti letech od začátku vyšetřování? V USA vyšla letos v dubnu…
Ten případ byl pro mě velmi náročný, bolestný, fyzicky i psychicky vyčerpávající. Chtěl jsem to prostě nechat za sebou, nikde jsem o tom ani nemluvil. Ale jednoho dne jsem seděl s mým literárním agentem v New Yorku, vzpomněl jsem si na tenhle starý příběh a začal mu ho bůhvíproč vyprávět. A on zalapá po dechu: „Jak to, že jsem o tomhle případu nikdy neslyšel?“ A já na to: „No, protože o něm neslyšel nikdo. Washington nechtěl, aby se to někdy provalilo.“ – „Ale to naopak musí slyšet celý svět! Jak blízko jsme jen byli tak strašně nebezpečné situaci!“ Slíbil jsem mu, že se nad tím zamyslím, ale pak jsem v té věci dva roky neudělal ani ťuk. Nedokázal jsem se k tomu vrátit. Načež na mě udeřila manželka a dost nekompromisně mi řekla: „Poslechni, dusíš to v sobě takových let, jednou to prostě musíš z té palice dostat.“ Takže jsem řekl: „OK, hodím teda pár vět na papír a uvidíš, že to nikam nepovede.“ A napsal jsem na jeden zátah pětadvacet stran a poslal je svému agentovi Stevu Rossovi. Během dvou hodin nakladatelství Scribner koupilo práva na knihu, kterou už jsem tím pádem musel napsat.
Měl jste povinnost ptát se na mnoha místech, jestli můžete zveřejnit podrobnosti z toho případu?
Na jediném. Všechno, co jsem v té knize napsal, předtím četli na FBI. Tuhle rutinu znám a respektuju, vždyť je to moje dvanáctá kniha. V FBI na to mají speciální oddělení, které mi text k mému překvapení celkem promptně schválilo. To víte, už tam sedí nová generace a ta si nejspíš uvědomuje, že svět má právo to slyšet.
Takže žádná cenzura?
Jediná věc, kterou jsem změnil, byla jména tří lidí, kteří byli během naší spolupráce, slušně řečeno, pěknou osinou v zadku. Kteří mě v nejvíc stresujících, nejdůležitějších okamžicích posílali papírovat, měnit olej do auta, producírovat se na firemním večírku a shánět naprosto nesmyslná potvrzení – prostě mě schválně zdržovali od práce. A protože tihle mozci tam pořád ještě pracují, radši jsme je přejmenovali, aby se terčem šikany kolegů nestali pro změnu oni sami.
Dali vám na FBI k dispozici vaše staré protokoly, nebo jste si tehdy vedl deník? Přece jen psát knihu po čtvrt století od událostí…
Všechno je to uložené v archivech, čerpal jsem z vlastních záznamů z vyšetřování. Tady nebylo proč znovu objevovat Ameriku, všechno se stalo, a taky už nebylo proč cokoli skrývat – případ byl uzavřen, proběhl soud, padlo obvinění, zaklapl zámek. Mnohé informace se už útržkovitě a v různých kontextech objevily v tisku, ale celý příběh se vším všudy můžu prostě vyprávět jen já… Taky jsem měl deník, ale byla to spíš taková cestovní kniha – kdy jsem kam vyjel a proč. Byly tam malinko obsáhlejší záznamy typu „Jel jsem do Washingtonu a absolvoval příšernou schůzku s lidmi z vedení FBI“, ale z toho bych tu knihu nenapsal. Nejvíc mi pomohlo, že jsem to celé prožil a že se to uchovalo v hlavě dost kompletní a čerstvé i po těch letech. Když jsem si ten svůj rukopis přečetl a o totéž pomáhal dva mé spolupracovníky z té doby, agentku Terry Moodyovou a analytika Marka Reesera, byli nadšení: „Tohle je ale přesně to, co si pamatuju! Včetně slov, která Ramsay používal!“ Je to jako traumatizující zážitek – tak intenzivní, že se vám to vryje do paměti. Já byl tou dobou pořád ve stresu, pořád ve střehu, tak proto asi ty zjitřené nervy přijaly všechno. Když pracujete ve zpravodajských službách, nemůžete si dělat poznámky; nelze přijít k diplomatovi a říct mu uprostřed rozhovoru: „Moment, prosím vás, můžu si to jen zapsat?“ Stejně tak nejde cpát lidem v jednom kuse pod nos diktafon – někteří vám po pohledu na nahrávací zařízení už nic nepovědí. A vy si musíte pamatovat nejen to, co vám říkají, ale taky kde přesně jste, co má váš člověk na sobě, jak voní, jaká je atmosféra. Vytrénujete se v tom a pak už to je automatické.
Ten případ vás připravil o zdraví.
Jo, to je fakt, onemocněl jsem po těch letech pracovního vypětí. Devět měsíců jsem nedokázal vstát z postele. Manželka Luciana se o mě obětavě starala, ale ten případ nám zničil vztah – už předtím tam byly problémy, tenhle případ dokonal dílo zkázy. Zprvu nás moje nemohoucnost – a skutečnost, že už nás práce nerozdělovala, protože jsem jí pro tu chvíli absolutně nebyl schopen – sblížila, ale po letech se nám manželství rozpadlo. Upřímně, neumím si představit, že by v nějakém povolání byla vyšší rozvodovost než mezi agenty FBI. Jste pořád v terénu, pořád pracujete. Že bychom se se zločinci domluvili, že si kolem poledního hodíme siestu? Neexistuje. To Lucianin otec v Brazílii odešel do práce pěkně na devátou, v poledne byl doma na obídek, pak si na chvilku dáchl pod novinami, osprchnul se, do práce se dostavil ve tři a makal do šesti. Sakra, kdybych pracoval tímhle stylem, budu tady do sto dvaceti!
Ale vy už v FBI čtrnáct let nepracujete, třeba se ty děsné přesčasy změnily…
Ne, je to lautr to samé. To je mentalita FBI, my prostě chceme pracovat tvrdě. Rovnou už nabíráme lidi, kteří k tomu mají sklon, kteří po tom touží – na kariéru zaměřené pracanty. Což je dobré i špatné. Můžu vám říct, že když se agentka Terry Moodyová dozvěděla, že ke mně byla přidělena, šla si stěžovat za naším šéfem: „Co jsem sakra provedla, že jsem si zasloužila Joea Navarra?“
No, byla těhotná, měla jiné starosti.
Přesto to bylo skvělé partnerství, dokonale mě vyvažovala. Snažila se vnést do mého života aspoň nějakou normálnost a byla úžasná při výsleších – tedy vlastně při rozhovorech, jak to asi chápal Rod, který ji zbožňoval. Terry se o nás, workoholiky se sklonem k sebedestrukci ve jménu práce, starala, byla matkou mnoha dospělým dětem: „Joe, jeď se domů vyspat. Joe, je půlnoc a tys neměl ani oběd.“ Trávili jsme spolu tolik času, že si všichni kolem mysleli, že jsme sezdaní, nebo že spolu máme poměr, nebo že jsem aspoň otcem toho mimina, co má v břiše. Co si o tom všem myslel její manžel, který se paradoxně taky jmenoval Terry Moody a který se mnou byl ve stejné jednotce SWAT, radši nedomýšlím.
Rozhovor s Joem Navarrem si přečtěte v Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 16. listopadu.
