Bylo tu hodně zlatokopů, tvrdil Tomáš Ježek o začátcích polistopadového podnikání
Ve středu 29. listopadu 2017 zemřel jeden ze spoluautorů české ekonomické transformace devadesátých let Tomáš Ježek. Ježek byl ekonom, vysokoškolský učitel, ministr, poslanec, předseda výkonného výboru Fondu národního majetku a člen prezidia Komise pro cenné papíry.
Svůj ekonomický život spjal Ježek do velké míry se slavným rakouským ekonomem Friedrichem Augustem Hayekem, který v roce 1974 získal Nobelovu cenu za ekonomii. Hayekovy knihy Ježek překládal za komunismu.
Později Hayekovo propracované dílo Ježek přednášel na Vysoké škole ekonomické - právě z Ježkova předmětu má autor těchto řádek zkoušku - Tomáš Ježek přednášel velmi zaníceně, často působil tak, že je až v tranzu. Ve skutečnosti byl oddaný své práci. A Ježek takto opravdově prožíval opravdu všechny své profese, všechna rozhodnutí o transformaci ekonomiky, včetně všech detailů.
Postupem devadesátých let se se Ježek, který vzešel ze silné skupiny ekonomů kolem Ekonomického ústavu, často a čím dál častěji dostával do sporů s dalšími reformními ekonomy. Dokonce se politicky i lidsky rozešel s jedním z nejbližších spolupracovníků, tehdejším premiérem Václavem Klausem.
Přes spory ho však Klaus dodnes oceňuje.
“Vím, že byl vážně nemocen, přesto mne jeho nečekaná smrt velmi zasáhla,” reagoval na úmrtí Tomáš Ježka bývalý prezident.“Byl významný ekonom už v sedmdesátých a osmdesátých let. [...] To, že jsme se všichni stali Hayekovci je do určité míry zásluhou Tomáše Ježka. Druhá věc byla jeho zarputilost, jeho důvěra v trh a nedůvěra k jakémukoliv centrálnímu řízení a plánování. V tomto smylu byl součástí malé skupinky, která tahla celou transformaci kupředu. V každém případě Tomáš Ježek byl významnou osobností naší politické a akademické sféry,” řekl Klaus.
Ježek v každém případě významně ovlivnil podobu reforem, byl například velkým zastáncem restitucí. Takhle viděl rozjezd podnikání po pádu komunismu v roce 2009, kdy s ním Reflex k tomuto tématu udělal rozhovor:
Jak u nás vznikal kapitalismus?
To jsem si na vlastní kůži vyzkoušel. Soukromé podnikání vznikalo třemi různými způsoby. Za prvé na zelené louce. Lidé začínali v garážích, na zahradě, doma, v paneláku ... V tom prsty nemám. Za druhé pomocí privatizace a za třetí restitucemi. A tyto dvě skupiny jsem měl jakoby pod palcem.
Měli jste tehdy nějakou představu, jak by to tu potom mělo vypadat?
Ano. Já jsem si říkal, že by to mělo vypadat jako za první republiky. Ty zůstatky podnikání tady ještě byly, byly vidět na tváři měst, vesnic i krajiny. Říkali jsme si, že to musíme obnovit.
Jak se vaše idea začala naplňovat?
Velice dobře. Restituce měly neuvěřitelně rychlý vliv na tvář českých měst ve vnitrozemí. Jakmile dům začal někomu patřit, tak se rychle opravil, vznikaly dílny, obchody …
Takže se splnila vaše představa?
Ano, zvláště o restitucích. Já jsem byl od 1. července 1990 ministr, ale bez kanceláře, telefonu, sekretářky i bez židle, prostě úplně sám. Nicméně 13. srpna už jsme měli v rukopisu ten zákon napsaný. A díky tomu, že jsem byl zelenáč a nevěděl, kam se zákony dávají, tak jsem to nepustil do legislativní rady vlády. To byla veliká klika, protože ta by to úplně zničila. Tak jsem návrh strčil kamarádům do Federálního shromáždění a ti jej předložili jako poslaneckou iniciativu a 1. listopadu už platil. Dovedete si představit ten fofr? To bylo úžasné.
A tu představu jste měli už v osmdesátých letech?
Ano. Já jsem během osmdesátých let psal do samizdatových tiskovin, a hlavně jsem překládal Hayeka. Jeho kniha Právo, zákonodárství a svoboda má tři díly, první jsem dokončil v srpnu 1988, druhý v dubnu 1989 a třetí, který je o ústavě, jsem plánoval na leden 1990. V létě 1989 na dovolené v Jugoslávii jsem překládal a říkal si, že to musím rychle dodělat, protože to určitě budeme brzy potřebovat, za chvíli budeme psát ústavu. Vážně jsem si tohle říkal. A ono to tak bylo.
Existovala možnost zvratu vývoje k tržnímu modelu hospodářství?
Ne. Já jsem neustále zdůrazňoval, jak je tržní hospodářství a soukromé vlastnictví důležité. Ale byl jsem mile překvapen, když jsem v kontaktu s lidmi zjistil, že je to pro ně jako houska na krámě, úplně samozřejmé, nepochybné. Nicméně v té době se stala jedna příhoda, za kterou jsem se před sebou hluboce styděl. Já jsem byl v první polovině roku poradce u Klause a on byl smrtelně proti restitucím. V květnu roku 1990 jsem v jednom rozhovoru na otázky ohledně vracení majetku opakoval nesmyslné argumenty svého nadřízeného – jako že restituce zahltí soudy a podobně. A pak jsem dostával hodně ostré dopisy od lidí a já jsem se strašně styděl, protože jsem cítil, že mají pravdu. Takže první, co jsem udělal v červnu 1990 po volbách, kdy jsem byl jmenován ministrem v Pithartově vládě, bylo, že jsem napsal ten restituční zákon, abych si ulevil svému svědomí a udělal to tak, jak má být.
O osud základních reforem jste tedy neměl vůbec obavy?
Ne. Určitý problém byl ve veřejném mínění vůči zahraničnímu kapitálu. Lidi měli strach, že to Němci všechno vykoupí. Proto třeba na malou privatizaci neměli cizinci přístup. Já jsem tenkrát musel veřejnost chlácholit, že se rodinné stříbro nebude prodávat. A takový bonmot se lidem vsekne do hlavy. Já jsem pak byl zavalen dopisy velvyslanců, kteří mě žádali, abych jim poslal seznam rodinného stříbra, aby nešlápli vedle. Oni chtěli vědět, co nesmějí chtít. Já jsem jim odpovídal, že takový seznam neexistuje a nikdy neexistoval, protože to byl ode mě jen takový chlácholivý kec, protože ty komunisti a socialisti strašně řvali.
Kde se pak objevili čeští podnikatelé?
Lidi byli na podnikání strašně nadrženi. O ty nebyla nouze. Nouze byla o ty, co to opravdu uměli.
Pozorujete nějakou významnou odlišnost mezi podnikateli tehdy a dnes?
Dneska je to prostředí standardnější. Mezi podnikateli devadesátých let bylo hodně zlatokopů, kteří tam šli vyloženě s nekalými úmysly a kazili pověst celé té třídě. To je problém kapky nafty do čisté studně. Dokáže ji zničit celou.
Myslíte si, že se podnikatelské prostředí zlepšilo?
Určitě. Třeba registry dlužníků jsou nesmírně užitečné instituce. Banky dneska vědí, kdo jsou neplatiči. Tehdy měly banky problém, že všichni byli noví, takže se nemohly podívat do záznamu nových klientů. Dneska banky už vědí, jestli jim mohou půjčit. Naše banky na rozdíl od amerických nemají díky tomu problémy, že by špatně rozpůjčovaly.
Dá se současná krize nějak přirovnat k roku 1997?
Dnešní krize je úplně jiná, je importovaná. Tehdejší krize byla způsobena politikou pevného kursu, plovoucí kurs už dávno měl být. Podobnost spočívá jen v horší dostupnosti úvěrů. Ale krize byla kratší a mělčí. Tehdy byla způsobena především chybnou politikou centrální banky, která bránila pevný kurs.
Počítali jste s nějakou krizí v době, kdy jste transformovali ekonomiku?
Ne. Na krizi člověk nemyslí a ona se ani předvídat pořádně nedá. Současná krize má paradox, že na ni zadělala Clintonova vláda tlakem na levné úvěry, aby lidé získali přístup k levnému bydlení. Pak to chudák Bush odskákal a Obama teď využívá finanční experty z Clintonovy éry …
Vraťme se ještě do minulosti. Opravdu nebylo v devadesátých letech něco, co mohlo ohrozit celou transformaci?
Ne. Tady byla velice silná pravice – ODS, ODA, KDU–ČSL –, takže ty zásadní věci procházely dobře a složení parlamentu bylo prostě báječné. Byli to kvalitní poslanci. Já jsem třeba potřeboval pro velkou privatizaci zákon, jenž stanovil závaznou osnovu pro privatizační projekty. Ten zákon jsem přinesl do parlamentu ve středu ráno a večer byl už schválený. To je ilustrace, že tehdy parlament jednal jako sbor moudrých žen a mužů, kteří věděli, co je třeba. Pak lidé postupně odpadávali a dneska je tam to, co tam je …
Co tzv. bankovní socialismus devadesátých let?
To je dobré téma. Nelze přeskočit nebo nevidět fakt strategického významu, že v počátcích devadesátých let trpělo podnikatelské prostředí nedostatkem kapitálu. Podnikatelé začínali a potřebovali půjčky. A banky úvěry dávaly asi méně opatrně, než by je dávaly jinde, ale dávaly je. Bez toho by podniky nebyly schopny začít. Takže v tomhle udělaly banky dobrou práci. Samozřejmě mezi podnikateli byla řada těch, kteří je nebyli schopni splácet. To byla cena za transformaci, již nebylo možné nezaplatit.
Zbývá ještě něco důležitého dodělat z hlediska podnikání u nás?
V byznysu to už jsou drobnůstky. Ne že by bylo vše dokonalé, ale postupně se situace zlepšuje. Hlavní problémy jsou mimo samotnou ekonomiku – školství, věda, výzkum a podobně. A investiční pobídky už naštěstí půjdou taky pryč.
