Nahota je kostým, proč bych se měla stydět, říká Halka Třešňáková, „sekretářka“ lobbisty Blaníka
Život herečky, choreografky, akrobatky a občasné autorky divadelních her Halky Jeřábek Třešňákové (45) je jak z disidentské povídky. Vyrůstala v židovské rodině, v roce 1983 se s matkou, výtvarnicí Marcelou Třebickou, a jejím druhým manželem, dnes vrchním rabínem Karolem Sidonem, vystěhovali do Německa. Do stejné země bolševický režim rok předtím vyhnal Halčina otce, písničkáře a malíře Vlastu Třešňáka. Po návratu do Česka vystudovala Katedru pohybového a komediálního divadla na HAMU u Ctibora Turby, v polovině devadesátých let projela Evropu s francouzským novým cirkusem a později s vlastním pohybovým divadlem, už čtrnáct let žije s hercem divadla Vosto5 Tomášem „Tominou“ Jeřábkem a vedle rozličných rolí na divadle ji můžete vidět v politické satiře o lobbistovi Tondovi Blaníkovi, kde hraje sekretářku Lenku. Filmová verze zmíněného kusu s názvem Prezident Blaník právě přichází do kin.
Před čtyřmi lety, když tě Marek Najbrt a spol. obsadili do role komisní asistentky Tondy Blaníka, ses o politiku prý moc nezajímala.
Pravdou je, že spoustu jmen, kolem nichž se rozehrává děj, jsem neznala. Taky hned v prvním nebo druhém díle jsem někam telefonovala, že Tonda Blaník vzkazuje, aby jistému člověku dali přes držku, a měla jsem pocit, jako bych někoho posílala pro pět rohlíků a kus salámu. Od té doby se snažím nastudovat si každou kauzu, i když občas se stane, že scénář dostanu ve čtyři v noci a v sedm ráno nastupuju na plac. To pak fakt zjišťuješ za pochodu.
Vtáhl tě Tonda Blaník do politiky?
Bacha, já nejsem úplně apolitická. Myslím, že jsem poměrně občansky aktivní, navíc začátkem devadesátých let jsem chodila několik roků s politickým novinářem Honzou Macháčkem a i díky němu pochopila, že spousta věcí je jinak, než se na první pohled zdá. Proto určité kauzy nerada hodnotím čistě intuitivně, i když k tomu mám sklony.
Zmínila jsi Honzu Macháčka, kytaristu z Garáže, spoluzakladatele a jednu dobu i šéfredaktora časopisu Respekt. Jak dneska vnímáš fakt, že právě on je blízkým spolupracovníkem Andreje Babiše?
Vůbec nechápu, co se stalo, protože to, co dělá, je v úplném protikladu proti tomu, co hlásal, když se mnou žil. Vždycky byl hodně proamerickej a antimonopolní, až jsem si před nedávnem i říkala, jestli není na Babiše nasazenej tajnou službou. Víš, obecně je těžké soudit, zvláště v dnešní době. Jsem hodně citlivá, stačí mi titulek s fotkou chudáka za mřížema nebo pocit, že je někdo uzurpovanej, a hned mám pocit, že se děje bezpráví. Jenže spousta kauz je zavádějících: Před nějakou dobou jsem viděla fotku z demonstrace doplněnou o roční statistiku dětských úmrtí na území Palestiny a Izraele. Na palestinské straně jich bylo řekněme 280, na izraelské jen pět nebo sedm. Až následně jsem zjistila, že většina dětských obětí je zapříčiněna vlastními útoky Palestinců, protože rakety, které odpalují, mají špatné zaměřování a velice často trefí vlastní území.
Když jste začali natáčet filmovou verzi Blaníka, dorazili jste se štábem na debatu prezidentských kandidátů na právnickou fakultu UK a ty společně s Michalem Daleckým, který hraje asistenta Žížalu, jste začali klást zúčastněným dost nesmyslné otázky typu: „Pane Drahoši, za kolik byste se nechal uplatit?“ Co nejvíc tě během natáčení dostalo?
Ve scénáři bylo, že sekretářka Lenka během oslav 17. listopadu osloví šéfa pirátů Ivana Bartoše s tím, že s ním má chlapečka. On o tom samozřejmě neměl ani tušení. Využili jsme situace na Národní třídě, kde se mezi politiky pohybovaly spousty dalších štábů, takže jim nepřišlo divné, že tam jsou i naše kamery. Přišla jsem za Ivanem Bartošem a z několika centimetrů na něj spustila: „Kde je Milánek? Ty si tady užíváš se svou rodinou, a přitom se o něj se mnou soudíš.“ Úplně zbledl. Naštěstí vedle něj stála jeho mimochodem neuvěřitelně sympatická žena s dcerkou, která mu pošeptala, že jsem herečka z Blaníka. Tohle byla snad úplně nejhorší herecká situace, kdy jsem se jako herečka styděla.
Občas – na divadle – vystupuješ nahá. Jak to máš se studem na scéně?
Nahota je kostým, tak proč bych se měla stydět? Navíc, já nikdy nehraju nahatá jen tak! Před nedávnem mě o nahotě donutila přemýšlet Anželina, Ukrajinka z Femenu, když na Zemana ve volební místnosti vytáhla svá ňadra, kde měla napsáno: „Zeman, Putinova děvka.“ Byla nádherná a silná! Proč ji za to kritizují, když v reklamách je nahota běžná a nikomu nepřijde divná? Proč vzbuzuje takové negativní reakce, když se obnaží žena umělkyně nebo aktivistka? Vždyť na to má stejné právo. Proč by nemohla využít nahotu k tomu, co chce sdělit?
Celý rozhovor si přečtěte v aktuálním Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 1. února.
