Viktor Mácha: Fotografuji hutě, protože chci zachytit svět, který nám mizí před očima
Když dostal první fotoaparát, nenapadlo ho nic jiného, než jít do dolů. „Proč začínat u romantických krajinek, zátiší, nebo nakašírovaných portrétů. Mě v podstatě focení nebaví. Jenom dokumentuji těžký průmysl,“ říká Viktor Mácha, jeden z hrstky fotografů, kteří se systematicky zajímají o toto odvětví po celém světě.
Proč jste si vybral za koníček zrovna průmyslovou fotografii? Je to finančně i časově velice náročné hobby.
Geneticky to bylo asi dané. Předkové z matčiny strany byli správci oceláren a z otcovy horníci. Navíc strejda byl profesionální fotograf. Tak se to všechno protlo. Hlavním důvodem ale bylo, že jsem si zhruba před deseti lety uvědomil, že celá řada řemesel a technologií v těžkém průmyslu nenávratně každým rokem mizí, o industriálních stavbách ani nemluvě.
Považuji za mimořádně důležité tuhle archetypální složku kultury, tedy výrobu a zpracování kovů, dokumentaristicky zaznamenat pro další generace. Vždyť neuplyne dlouhá doba a potomci si pod termíny "martinská ocelárna", "kuplovna", nebo "cídič" nebudou schopni nic představit. Fotit modelky na plážích by bylo asi jednodušší, než se potit v ocelárnách.
Jaké jsou největší strasti fotografa hutí?
Tuhle otázku jsem nedávno zpracoval na svém blogu. Nedostanete povolení. Povolení dostanete, ale než se stihnete dostavit, už neplatí. Povolení dostanete, ale než se stihnete dostavit, závod mezitím zkrachoval. Výroba nejede, nebo právě skončila, výroba jede až moc a nese s sebou svá rizika. A když se to všechno zdaří, tak v mnohých závodech přichází výstupní cenzura snímků.
Těžký průmysl prochází útlumem. Navíc firmy navenek převlékají kabát a tváří se, že místo koksu a oceli vyrábí duhu a obláčky. Jak to vypadá v reálu?
Je to dynamická věc. Nemyslím si, že by šlo všechno v těžkém průmyslu z kopce, historie se pohybuje ve křivkách a podle potřeb trhu. Ale že hutnické firmy mění image, je zvláštní fakt. Před dvaceti lety to byla ještě poctivá hutnická loga se licími pánvemi a pyšnými hutníky v záři strusky. Dnes by si každý závod nejraději dal do znaku ledňáčka, kytičku nebo delfína. Jen aby tu opravdovou ocelářskou výrobu maskoval. To je podivuhodné a řadu hutníků a ocelářů ze staré školy to může urazit.
Jak konkrétně?
Není to vůči nim fér. Pracují v oboru třicet, čtyřicet let, a najednou jako by se na ně mělo zapomenout. Zakrýt za přívětivost k životnímu prostředí. To samé se ale děje i v petrochemickém průmyslu. Měl jsem zakázku pro jednu velkou firmu na focení výroby a oni si do provozu nechali přivézt autobus modelů a modelek.
Pravé zaměstnance jsem nemohl fotit vůbec. Pak vznikne naprosto nedůvěryhodná fotografie nádherné opálené blondýny s uzávěrem ventilu v rukou, ale to o těžkém průmyslu nevypovídá vůbec nic. To jsou jen image fotky z rafinérie, kterým snad ani nikdo nemůže věřit.
Ale ocelárny i rafinerie se snaží být čistšími provozy, nejen formou sebeprezentace…
K ochraně ovzduší již pomalu kráčí i Rusko. Jako příklad bych uvedl továrnu Vyksa, kde vyrábějí trubky s největším průměrem na světě a jejich poslední martinská pec (sloužící k přeměně surového železa na ocel, topí se pod ní mazutem - pozn. red.) brzy vyhasne. Rusko k tomu ale donutily zejména ekonomické důvody. Výroba v moderní elektrické peci je rychlejší a úspornější, než v peci na mazut.
Martinské ocelárny, které dříve bývaly standardem, jsou v Rusku už jen tři. Je vůbec s podivem, že tam přežívají tak dlouho. V České republice byl provoz poslední martinské pece ukončen v roce 2001 v Hrádku u Rokycan (patřící společnosti Z-Group Zdeňka Zemka). Má to tam neuvěřitelnou atmosféru továrny z roku 1906. Ale i tam to podle mého názoru spěje pomalu k zániku, středojemnou a jemnou válcovnu odstavili před pár lety.
A kde v České republice to funguje?
V Třinci to jede. Co tam se povedlo s celým integrovaným závodem udělat je neuvěřitelné a každý rok je navíc v zisku.
Jak Viktor Mácha srovnává Česko s jinými zeměmi? Rozhovor i fotogalerie pokračuje na E15.cz >>>
