Fotograf mizejícího světa Péter Korniss: Komunisté ho vyhodili z práv, ale zato získal Pulitzera
Fotografa lidských příběhů a kronikáře života východoevropského venkova Pétera Kornisse známe také jako váženého porotce soutěže Czech Press Photo – první místa v posledních dvaceti letech udílel i někdejším fotografům Reflexu Janu Šibíkovi a Stanislavu Krupařovi. Sám byl oceněn stříbrem v soutěži World Press Photo a získal Pulitzerovu cenu. Výběr z více než půlstoleté fotografické kariéry Pétera Kornisse můžete až do konce června vidět na pražské Staroměstské radnici a v aktuálním Reflexu si přečtěte rozhovor s ním.
Jako studenta práv vás vyloučili ze školy, protože jste se v revolučním roce 1956 účastnil protiruských demonstrací a podporoval povstání proti stalinistické diktatuře a sovětské okupaci Maďarska. Tomu však vděčíte za to, že jste se stal fotografem, nebo ne?
Nic moc jsem nedělal, ale znáte to z československé historie – až tolik jste zlobit nemuseli, aby vás potrestali. Mluvil jsem nahlas a přímo, takže mě vykopli ze školy stejně jako spoustu ostatních. Prodával jsem tedy po obchodech a pak jsem získal brigádu ve fotokooperativě jako sušič snímků na noční směně, jen na léto, na tři měsíce. Po šichtě jsem vždycky zůstával a pomáhal přes den fotografům – nosil jsem světla, stativy, vybavení. Nabídl jsem se jim jako asistent zdarma a vyplatilo se to, po těch třech měsících jsem se stal jako jedenadvacetiletý regulérním zaměstnancem. O víkendech jsem se svým novým foťákem brigádničil ve sportovním časopise, po roce jsem pro fotokooperativu začal fotit svatby a pohřby… Velmi rutinní práce. Jenže po dalším roce mě vyslali jako fotografa do taneční a baletní školy – a potom se s kšefty roztrhl pytel a já se zničehonic stal fotografem.
Jakému společenskému fenoménu by dnes podle vás měli fotografové věnovat takovou pozornost, s jakou jste vy po půl století mapoval venkov?
Každý by měl následovat svoje srdce. Kalkul typu „Je to zásadní společenský problém“, „Dnes je to důležité a trendy“ a tak dále, to vás jen zdrží. Musíte svému projektu propadnout, a ne se mu věnovat jen proto, že to okolí očekává nebo že po daném tématu existuje společenská poptávka; musíte se nadchnout a být absolutně přesvědčeni, že děláte dobrou a důležitou práci. Jistě, bude důležitá třeba až zítra nebo za dvacet let, ale hlavní je, aby byla zásadní pro vás tady a teď. Časy se mění, možná vaši práci pozítří někdo označí za brak a všichni se k němu přikloní – ale vaše stanovisko a přesvědčení musí zůstat neochvějné.
Co jste vypozoroval za těch dvacet let, kdy jste pracoval v porotě Czech Press Photo, o české fotografii?
Sleduju zde velmi silný trend dokumentární fotky, v tom Češi dlouhodobě vynikají. Jsou citliví, ohlížejí se na společnost, zajímají je příběhy z jejího dna. Mohl bych tu zmínit deset jmen, ale zmíním jediné: Jindřich Štreit, známý také jako Jindra ze Sovince. Obdivuju jeho práci. Po světě ho znají a cení si ho i proto, že je věrný a opravdový – žije na vsi s lidmi, které fotí, je součástí toho světa. Jde do hloubky a je velmi lidský – a to je v dokumentární fotografii klíčové slovo. V porotě Czech Press Photo jsem se hodně naučil, mám tu práci hrozně rád, i našeho dlouholetého skvělého předsedu, zakladatele fotoagentury Bilderberg Andreje Reisera. Málokdy bývá mezi porotci tak skvělá atmosféra souznění, žádné nervy, hysterie a půtky. Můžete mi to věřit, byl jsem součástí porot mnohokrát a po celém světě. Na World Press Photo jsem seděl v jury třikrát, což je maximum, pak už vás nepřizvou.
Na snímky Pétera Kornisse se podívejte do galerie:
Jak je důležité míti Kornisse
(Úryvek z eseje zakladatelky soutěže Czech Press Photo Daniely Mrázkové, uveřejněné v katalogu výstavy Pétera Kornisse Touha po věčnosti)
„Péter po dvě desetiletí přijížděl každoročně do Prahy jako člen mezinárodních porot Czech Press Photo. Hrál v nich záslužnou, ba nepostradatelnou roli znalce života i charakteru lidí v postkomunistických zemích. Jeden příklad za všechny: Když byl v roce 1997 v této porotě podruhé, došlo k dlouhé polemice nad fotografiemi kandidujícími na hlavní cenu – titul Fotografie roku. Péter svým kolegům, ostříleným odborníkům ze světových médií, nějakou dobu naslouchal a pak si vzal slovo. Ocenil kvality jimi navrhovaných kandidátů – drásavý záběr z povstání v Albánii, skvělý snímek z protivládní demonstrace v Bělehradě i z rituální koupele v Indii – a pak sáhl po fotografii psa plovoucího v zatopené ulici moravského města: „Nemyslíte, že v zemi, která nedávno prošla povodňovou katastrofou a která má v genech metaforické vyjadřování, by právě toto mohla být ta správná Fotografie roku?“ řekl a dodal: „Porotujeme přece soutěž Czech Press Photo“.
A bylo to. Jedenáctičlenná mezinárodní porota dala Péterovým slovům za pravdu a ve svém tiskovém komuniké mj. konstatovala: „Češi se i o těch nejvážnějších věcech vyjadřují oklikou. Svědectví o lidech zasažených živelní pohromou podávají do světa prostřednictvím promáčeného psa.“ Tu fotografii pak převzaly všechny mezinárodní tiskové agentury, zahraniční filmové štáby přijížděly na místo, kde snímek vznikl, tisíce lidí se zajímaly o osud udatného psíka a snímek sám je dodnes nejslavnějším ze všech ročníků soutěže. Poté už Péter Korniss v porotách Czech Press Photo nesměl chybět.
Rozhovor s Péterem Kornissem čtěte v aktuálním Reflexu č. 21, který vyšel ve čtvrtek 24. května.
