V horách soutěž krásy nevyhrajete, říká známá česká horolezkyně Klára Kolouchová
První rodilá Češka, která v roce 2007 zdolala Mount Everest, vyráží po dvou letech znovu na nebezpečnou horu K2, na které se odehrálo nejvíce nezdařených pokusů o výstup na vrchol mezi všemi osmitisícovkami.
Už půl roku maká, intenzivně trénuje, má naběháno, naposilováno. Vedle toho zařizuje poslední detaily, kompletuje výstroj, právě jí probíhá sbírka na HitHitu. Špičková česká horolezkyně Klára Kolouchová (39) se před dvěma lety s mezinárodním týmem pokusila o zdolání pákistánské hory K2, ovšem lavina její tým zastavila těsně před vrcholem. Za pár dní proto odjíždí na druhou expedici, o které doufá, že bude úspěšná. Reflexu poskytla profilový rozhovor, který si přečtete v některém z příštích čísel tištěného časopisu.
Na Mount Everest šel s vámi v roce 2007 Tashi Tenzing, vnuk slavného šerpy Tenzinga Norgaye, který s Edmundem Hillarym v roce 1953 poprvé v historii zdolal Mount Everest. Jak důležití jsou pro horolezce místní průvodci?
Mít v týmu někoho místního je vždy obrovské plus. V případě Tashiho to byl unikátní mix lokálního know-how a jedinečné genetické výbavy. Dělal mi parťáka na Everestu i rok před tím na Cho Oyu. Možná proto mi to na mé další osmitisícovce K2 před dvěma lety nevyšlo, chyběl v týmu! Když zjistil, že jsem v roce 2016 lezla na K2, napsal mi: „Proč o tom nevím, jel bych s tebou!“ Odpověděla jsem mu, ať neblázní a užívá si zaslouženého horolezeckého důchodu. Teď mi zase bude říkat: „Ty potvoro, jdeš tam podruhé a zase jsi mi to neřekla.“ Vztah dvou lidí, kteří spolu stráví nějaký čas na jednom laně, začne být z určitého úhlu velmi intimní, je tam absolutní důvěra, fatální sblížení, kdy jste závislí jeden na druhém. To se v běžném partnerském životě často nepodaří.
Říká se, že horolezec ze zdravotního hlediska jede na obrovský dluh. V čem přesně to je?
Výstup na nejvyšší hory bych přirovnala k porodu: po návratu z expedice nastává hájené šestinedělí, kdy se tělo dává dohromady z toho nejhoršího a dalšího půl roku pak trvá, než se dostane do kondice, ve které jste byli před cestou. Porody jsem si užila dva, výstupů na velké kopce mnohonásobně více a je to hodně podobné. Pobyt ve vysoké nadmořské výšce je ze zdravotního hlediska pro tělo pěkně nezdravý, kdo by tam chtěl honit fyzičku, tak opak je pravdou. Zas se tam ale báječně pročistíte, nejen po těle, ale hlavně na duši. A po dvou měsících abstinence se pak jedno pivo zdá jak lahev vodky. Ale nebojte se, adaptace na alkohol se obnovuje rychle, rychleji než ztracená svalová hmota.
Co během nebezpečného výstupu jíte?
Samozřejmě nic moc čerstvého, je super, když se do základního tábora podaří donést třeba vajíčka, to je pak svátek. Výdej máte větší než příjem, chuť k jídlu obecně moc není. V základním táboře kolem 5000 metrů nad mořem to ještě jde, tam se snažíte doplnit co nejvíc kalorií, ale od 6000 metrů se už k jídlu i pití musíte nutit. Expedice na osmitisícovku nás stojí každého okolo 8–10 kilo živé váhy, hlavně na chlapech je to hodně vidět. Někdy je to pěkně nefér, když se jim začnou rýsovat „břišáky“, zatímco já bych potřebovala o dvě čísla menší podprsenku! Ve vysoké nadmořské výšce se z těla stává průtokový ohřívač, který požírá sám sebe: svalová hmota rychle mizí a není to žádná výhra, soutěž krásy byste určitě nevyhráli!
Profilový rozhovor Veroniky Bednářové s Klárou Kolouchovou si přečtete v některém z příštích čísel Reflexu, zatím její projekt můžete podpořit na crowfundingovém serveruHitHit.com, který má výpravu i filmový dokument o ní (točí jej režisérka Jana Počtová, autorka slavného Nerodiče) pomoci finančně zajistit.
