Zdeněk Sternberg: Mám obavy, aby to v Česku zase neústilo do nějakého autokratického režimu
S trochou fantazie si můžeme představit, že kdyby před sto lety nevznikla republika, ale monarchie, mohl být dnes českým králem právě on. Zdeněk Sternberg patřil ke starobylému českému šlechtickému rodu, který tu žije už víc než osm století. K nešťastné příležitosti jeho úmrtí přinášíme dřívější rozhovor, který Reflexu poskytl.
Jeho prapředek patřil k družině Přemysla Otakara II., další byl rádcem Karla IV., jiní se zasloužili o vznik Národního muzea a Národní galerie. Jeho osobní život může sloužit jako čítanka v dramatech novodobých dějin. Zažil Masaryka, viděl poslední boj parašutistů s nacisty v Resslově ulici, pomáhal s ilegálními přechody hranic, otročil u pétépáků. A jak vidí současnou českou politiku včetně prezidentů Havla, Klause a Zemana?
Nedávno jsem se v rozhovoru ptala Karla Schwarzenberga, zda jeho rod téhle zemi spíš prospěl, nebo neprospěl. Jaká je podle vás bilance rodu Sternbergů?
Já bych to hodnotil — zcela objektivně, bez ohledu, že jsem potomek rodu – vcelku pozitivně. Sternbergové patří k nejstarším českým šlechtickým rodinám, jsme tu od prapůvodu, tedy od Diviše z Divišova z 12. století. Náš rod byl příslušníkem panského stavu od počátků české státnosti, nepřetržitě od dvanáctého třináctého století. Schwarzenbergové a mnozí jiní byli jinde. Během té dlouhé doby stáli Sternbergové převážně na straně katolíků, jednotliví zástupci rodu se vyznačovali jako vojáci, nejvyšší purkrabí, místodržící, biskupové, politici a podobně. Ale nebylo to nic výjimečného, jako příslušníci rodu měli předpoklad do těch kariér vstoupit.
Měli zkrátka „protekci“ díky původu.
Právě.
V husitských válkách stáli Sternbergové na straně krále a katolické církve, Petr ze Sternberga bojoval proti Žižkovi, padl s dalšími dvěma Sternbergy v bitvě pod Vyšehradem roku 1420. Na druhé straně se část rodiny přidala k husitskému hnutí. Kunhuta ze Sternberga byla manželkou pozdějšího krále Jiřího z Poděbrad. Přemýšlel jste někdy, na které straně byste stál vy?
Ani ne. Ale soudím, protože jsem byl vychován katolicky a husité měli v mém dětství spíš negativní nádech, že bych stál pravděpodobně na straně katolíků. To je však čistě tradice.
Jste pyšný na své příbuzné z doby národního obrození? Uznávaný vědec Kašpar Maria zakládal dnešní Národní muzeum, František Josef, rovněž vědec a milovník umění, také předchůdkyni Národní galerie. Jejich jména jsou napsána na fasádě Muzea.
Pyšný ne, ale Kašpara velice uznávám a hodně o něm vím. Dodnes mezi sourozenci neříkáme Kašpar, ale strýc Kašpar. Znám ho z rodinného vyprávění i z osobních deníků s jeho zážitky a názory. Byl vášnivý přírodovědec, paleontolog. Dostavěl zámek Březina, kde se pak intenzívně zabýval botanikou a mineralogií. Měl tu výhodu, že vlastnil uhelné doly v Břasech u Plzně, jež byly vyvlastněny až mému otci v roce 1945. Strýc Kašpar doly využíval ani ne tak k těžbě uhlí, jako spíše k vyhledávání zkamenělin. Svou velkou sbírku nerostů i vědeckou knihovnu pak věnoval Národnímu, tehdy Vlasteneckému muzeu. Měl i svou osobní knihovnu, kterou jsem restituoval a máme ji tady na Šternberku. Po jeho bratranci Františku Josefovi mám takový zvláštní kus tiskařského kamene s jeho portrétem. Jmenoval se přesně František Josef Sternberg-Manderscheid, protože jeho matka byla poslední Manderscheidová. Byl rovněž vzdělaným mužem, mecenášem, svobodomyslným politikem, jenž byl odpůrcem rakouského centralismu. Mimochodem, nejspíš jste četla, že býval i mentorem mladého Františka Palackého.
Slavíme sto let republiky. Jak vaše rodina přijala rozpad mocnářství a vznik Československa?
Můj rod, podobně jako i další rody, byl spjat se svou zemí, s Českým královstvím. A císař František Josef I. byl českým králem. Můj otec mu jako důstojník přísahal věrnost především jako českému králi. Sloužil u 13. pluku dragounů, celou první světovou válku prožil na severovýchodní frontě v Haliči. Převrat v roce 1918 šlechta obecně hodnotila negativně. Bezodkladně se zrušily všechny tituly a pak se odhlasovala i první pozemková reforma. Pochopitelně vůči příslušníkům aristokracie to nebylo přátelské, a vznik republiky proto nevnímali dobře. Pamatuju jako dítě — od osmi let jsme už směly sedávat u oběda s dospělými –, jak o tom hosté s rodiči často mluvili. Nikoli pozitivně. Pak se to postupně srovnávalo a v roce 1938 vyústilo v pravý opak.
Zažil jste i prezidenty Masaryka a Beneše. Jak je hodnotíte?
Určitě významné plus má pro mne Masaryk. U Beneše bych váhal. Byl sice výborný ministr zahraničí, ale v době prezidentství dvakrát fatálně selhal. Poprvé v roce 1938, když došlo k Mnichovu. Rozhodně neměl ustoupit, měl jít do toho vojensky. Ne že bychom boj zvládli sami, ale kdybychom se bránili, časem bychom Francouze a Brity přiměli vyhlásit Hitlerovi válku. Naše armáda byla na tehdejší dobu vyspělá a vojenský potenciál Wehrmachtu v letech 1938–1939 byl nesrovnatelně menší, než když se pak napakoval u nás a těžil ze zabraného českého průmyslu. A podruhé Beneš zklamal, když se v průběhu války obrátil z Londýna směrem k Moskvě. Nikdo ho nenutil, aby tolik vycházel vstříc Sovětům a Gottwaldovi. Osudová smlouva se Stalinem z roku 1943 nás nasměrovala k sovětskému impériu. Beneš tehdy připravil půdu i pro další národní katastrofu, pro rok 1948.
Dnes jsme bezmála třicet let po sametové revoluci. Jak jsme se my Češi podle vás zasloužili o svou svobodu?
Našemu národu doslova spadla do klína. Byli jsme poslední ze středoevropských satelitů SSSR. Poláci byli dávno hotoví, Maďaři i Němci taky a u nás režim pořád ještě běžel dál, než se nakonec celá ta stavba zhroutila. Nechci říci k naší hanbě, ale je třeba přiznat, že náš národ se o pád komunistů nijak zvlášť nezasloužil.
A jak si dnes stojíme? Politicky, kulturně?
Stojíme si ekonomicky dokonce velmi dobře, politicky méně dobře. Mám jisté obavy, podívám-li se, co se děje v Maďarsku a v poslední době i v Polsku. Zrovna jsem četl, že poradce našeho premiéra Aleš Michl bude novým členem bankovní rady ČNB. Uvádím ho jako jeden příklad, jak se Babišův vliv pomalu bude rozšiřovat a ovlivnění budou kývat, protože získají nějaké výhodičky. Víte, je-li člověku 95 let, zažil Němce, tu nejhorší komunistickou dobu padesátých let, kdy jsme se všichni hrůzou třásli, a teď vidí, že spějeme zase k systému, kdy se moc stahuje jako kužel do jednoho bodu, tak mi není dobře. I když jsem v cílové rovince a osobně mě to už nepostihne.
Jsme součástí EU, NATO, probíhá tu však jistá přetahovaná o naši pozici, opět slýcháme názor „být mostem mezi Západem a Východem“. Co si o tom myslíte?
Samozřejmě tyhle nápady odmítám. Bylo by to šílenství, právě při vzpomínce na naši trpkou minulost. EU je záruka, že nejsme mrňavej státeček. Nesmíme ovšem pouze brát peníze a dělat na každém kroku potíže. Co by se stalo, kdybychom k nám vzali třeba těch padesát dětí?! Nic. Bylo by to gesto spolupráce. Ale říci: „Ne, ani jeden,“ to je nesmysl. NATO je další zárukou naší bezpečnosti. Západ je civilizovaný svět, zatímco bohužel Rusko je svým způsobem a svou mentalitou dědicem autoritářského systému sahajícího až do carské doby. Tam žádná demokracie, svoboda v našem smyslu, nikdy nebyla a ani teď není. Takže když se pan prezident Zeman zajímá jenom o pana Putina a o Peking, a přitom drží pana Babiše, mám obavy, aby to u nás zase neústilo do nějakého autokratického systému. Našim potomkům bych to nepřál.
Dnes se často vyčítá elitám, že jsou odtržené od obyčejných lidí. Váš rod patřil staletí k elitě země. Jaké by měly elity být? Každý národ je potřebuje.
Kladní, uvažující, vzdělaní, schopní lidé s morální integritou, v přiměřeném věku a s jistými zkušenostmi. Dnes jsou takové osobnosti vzácností. A když jsou, tak se do politiky a správních funkcí moc nehrnou. Bohužel, lidi to ani moc nezajímá. Když s některými mluvím, cítím, že jim je správa naší země úplně fuk, co se děje „tam nahoře“, je nezajímá anebo podléhají politikům typu Okamury. Jeho názor, že je třeba udělat referenda o setrvání v EU či v NATO, protože jsme přece suverénní stát, je šílený. Já osobně jsem za elitního politika považoval Václava Havla, věřil jsem mu. Václav Klaus mě zklamal. Zpočátku měl sice názory a politiku, které se daly akceptovat, ale že teď jezdí do Německa za Alternative für Deutschland a se svou mizernou němčinou tam káže cosi o vystoupení z EU, to člověk prostě nechápe. A ten další pán, Miloš Zeman… to už jsem zmínil.
Zdeněk Filip Maria Emanuel Jiří Ignatius Sternberg (15. srpna 1923) je potomkem starobylého šlechtického rodu (hraběcí titul), který žil v průběhu více než osmi století v Čechách a na Moravě. Je současným majitelem hradu Český Šternberk a zámku Březina na Rokycansku. S manželkou Alžbětou, rozenou Hrubou z Gelenje, mají syna Filipa. Po druhé světové válce studoval na právnické fakultě UK, ale po komunistickém převratu nebyl z politických důvodů připuštěn k promoci. Pomáhal při nelegálním překračování hranic. Vojnu strávil u Pomocných technických praporů (PTP). Režim ho donutil pracovat jako horník a kulisák, stal se i zástupcem jevištního mistra v Hudebním divadle v Karlíně. Po okupaci v roce 1968 s rodinou emigroval a usadil se ve Vídni. Po Listopadu se vrátil do Československa. Restituoval mj. hrad Český Šternberk, zemědělské pozemky, obnovil rodinné podnikání, věnoval se propagaci zdejších kulturních památek v zahraničí. Prezident Václav Klaus ho vyznamenal Medailí Za zásluhy.
