Neukazovat zadek by byla fatální chyba, erotika bez něj neexistuje, říká královna burlesky Dita Von Teese
Dita Von Teese (46) je majitelkou úchvatného těla i vybroušeného vkusu a příznivci burlesky to všechno už za tři týdny uvidí v pražském Kongresovém centru. Dvaadvacátého listopadu tu jedna z nejelegantnějších dam šoubyznysu, která jako by vyplula z časové schránky nadepsané „Zlatá éra Hollywoodu“, představí své proslulé umění dokonale svést publikum.
Jednou vám na pódiu vzplály nalakované vlasy, párkrát jste kvůli křišťálovým vlečkám nebo rekvizitám klopýtla. Vybavujete si ze svých představení další okamžiky, kdy vám nebylo do zpěvu?
Vždycky se budu trochu stydět a bát se, že udělám chybu nebo že se zase zaseknu v kostýmu. Na scéně mi to často připadá jako hotové peklo: Toho si přece museli všimnout, to trvalo věčnost, než jsem se z těch šatů vymotala! Jenže pak se dívám na video, abych všehno zanalyzovala – natáčím si každé své představení –, a vidím, že to nebylo tak zlé. Na pódiu čas běží jinak a umělec se soustředí na jiné věci než diváci. Ale ne, žádné zlomené ruce ani nohy, žádné krkolomné pády. Zato se mi teď stala zajímavá věc, musela jsem zrušit představení. Kvůli legislativě! Víte, v některých amerických státech občas platí naprosto obskurní zákony a zrovna v Tennessee nemůžete veřejně ukázat takový ten kousek místa, kde vám končí nohy a začíná zadek. Prostě nesmíte stanout na pódiu v bikinách nebo kalhotkách. Zřejmě byste někoho, kdo nebyl v životě na pláži nebo v bazénu, mohli urazit. Já se za svůj zadek nestydím, ostatně všichni to místo na svém těle jaksi máme. Neukázat ho by byla pro moje představení fatální rána – erotika bez zadku neexistuje! Než vystupovat v šortkách, radši jsem to v Nashville zrušila. Chápete to? To je prostě Amerika – pitomá nařízení a předsudky skrývají skutečné problémy společnosti.
Co bude zlatým hřebem pražského vystoupení? Předvedete ikonická čísla jako koupel ve sklence od martini nebo striptýz během Labutího jezera?
Bez nich by to přece nešlo – těch gigantických skleniček mám už šest, takže můžeme rozjet obrovskou koktejlovou párty. Bude to úplně stejná šou jako americká The Art of the Teese, s kterou jsme úspěšně projeli taky Austrálii, ale nepátrejte po videích na internetu a počkejte si naživo. Jiní budou jen moderátoři – někde se bude mluvit rodným jazykem diváků.
Musí vás unavovat být pořád perfektně nalíčená, nosit korzet a baletní špičky nebo naopak jehly, omezovat se v jídle… Netoužíte občas vzít si džínové lacláče a zasednout před tác s grilovaným seletem? Odlíčená?
Pořádně se nacpat nebo natáhnout tepláky a plácnout sebou na gauč k televizi, to mě nikdy nezajímalo. Když elegance, tak naplno a pořád. Četli jste to možné v té mojí knize…
Ano, váš luxusní „průvodce světem extravagantní ženy“ s názvem Vaše znaménko krásy vyšel česky před dvěma lety, ale – opravdu se každé ráno nalíčíte a vážně chodíte v korzetu i doma?
Ano, skutečně mám doma víc líčidel, než s kolika se většina umělců z travesti šou setká za celý svůj život. Jsem stylu pin-up věrná až za hrob. Já si prostě nemyslím, že to Hedy Lamarr, Rita Hayworth nebo Marilyn Monroe dělaly špatně, když i vynést koš chodily na podpatcích a dokonale namalované. Jednou by si vzaly montérky na hrabání listí na zahradě a už by jim tu bohyni nikdo nevěřil. Ani mě v olezlém županu nebo v džínách nikdy nepotkáte a bez pudřenky a červených rtů nejdu z domu, stejně jako mě stěží uvidíte s talířem plném ohlodaných kostí z prasečích žebírek, toho bych pak litovala a já lítost nemám ráda. Naštěstí se váhou nemusím stresovat, zatím stačí cvičení a střídmost ve stravování. Skutečně vším, co dělám, žiju, není to žádná maska nebo přetvářka. I doma to mám krásné, miluju designové věci, které jsme s maminkou a sestrami ve West Branchi neměly. Můžete být, jak o mně řekl Jean-Paul Gaultier, dokonalou Pařížankou, i když shodou okolností pocházíte z amerického Středozápadu, tedy celkem z vidlákova. Ta holka na scéně jsem už desítky let skutečná, pravá já.
Když poslouchám píseň Bird of Prey, Dravec, z vašeho prvního, v únoru vydaného alba, přemýšlím nas tím, jestli jste někdy potkala predátora typu Harveyho Weinsteina. A jestli i ve vašem oboru existuje takzvaný „casting couch“, tedy gauč, díky němuž povolná herečka uspěje v konkurzu…
Potkala jsem Harveyho Weinsteina osobně, a dokonce několikrát, ale asi proto, že jsem nebyla herečka, jsem pro něj nepředstavovala kořist. Mám samozřejmě spoustu zkušeností se situacemi, kdy jsem se cítila jako lovná zvěř, hlavně jako náctiletá – v tom věku a v té době se člověk neuměl dostatečně ozvat, projevit jednoznačný odpor. Hnutí #metoo se zasloužilo o to, že už se žádná z nás nebude bát říct Ne a že se ženy přestanou stydět za to, že se staly obětí mužského násilí. Konečně si snad muži uvědomili, jak často se žena v životě bojí, jak se musí mít stále na pozoru. Jako burleska a tanečnice jsem se ve svém pracovním prostředí se sexuálním obtěžováním nesetkala, ale jistě to bude i tím, že burleska už dnes není oborem, kde by ve vůdčích pozicích nebo i v publiku převažovali pánové. Mé publikum jsou tak ze tří čtvrtin ženy, z mých sledujících na sociálních sítích je 85 % žen; pro mnohé je burleska dalším výrazem feminismu a svobody být sama sebou, třeba excentricky a extrémně femininní ženou. Já si svá představení sama produkuju a sama je režíruju, nepotřebuju nad sebou mocného chlapa, co na všechno dohlédne. Ale přiznávám, že jsem odešla od pár televizních a divadelních projektů a řekla Ne jistým příležitostem, ve kterých jsem se setkala s muži Weinsteinova typu a cítila se ohrožená.
Celý rozhovor si přečtěte v Reflexu č. 44, který vyšel ve čtvrtek 1. listopadu.
