Proč má celibát smysl? Jeptiška Lucie Cincialová bourá stereotypní představy o řeholním životě
Běhá půlmaratóny, jezdí pomáhat do Paraguaye a učí na univerzitě. Kromě toho je, jak to říct, jeptiška. Že vám to nejde dohromady? Lucie Cincialová a ostatní františkánky si navíc svůj olomoucký klášter samy obnovily. Jak vzpomíná na začátky v tajné církvi? Proč podle ní má smysl celibát a z jakého důvodů lidé dnes chodí do kláštera?
Nenápadný klášter v blízkosti olomoucké teologické fakulty působí na první pohled spíš jako nově otevřená kavárna. Jeho nejvýraznější postava, Lucie Cincialová, se ale často pohybuje i mimo něj, ať už před studenty na univerzitě, nebo v parku v teniskách. Je asi jasné, kam musela mířit první otázka.
Jak často běháte, sestro Lucie?
Teď jsem zrovna rozhýbaná po pouti do Compostely, takže asi tak třikrát týdně. Já ale nejen běhám, někdy ráda i jen tak svižně chodím, jsem prostě ráda v pohybu.
Kde berete čas?
To není otázka času, toho máme všichni stejně. A nějak se člověku vrátí. Někdo říká, že třeba modlitba je ztráta času. Já myslím, že naopak, že modlitbou čas získávám, zacházím s ním pak efektivněji. Ne že by se mi pokaždé chtělo jít běhat, ale vždycky, když se pak vracím, jsem ráda, protože to bylo fajn.
Který je podle vás nejčastější předsudek o církvi a jeptiškách?
Lidi jsou spíš obecně někdy překvapeni, když vidí, jak žijeme. No a já jsem pořád překvapená, že jsou překvapení (smích). Možná že je nejčastější ta představa, že církev je nudná, nevím. Anebo že kněží nemůžou kvůli celibátu žít naplno, řeholnice jsou zas jen někde zavřené a blednou, asi byly v mládí nešťastně zamilované… to jsou staré představy.
Co dnes lidi přivádí do kláštera?
Já věřím, že je to už dva tisíce let stejné. Je to Ježíš Kristus, Bůh, jemuž věřím. U mě, ale i u těch postav z dějin, které jsou pro mě inspirující, leží základ ve vztahu k Bohu. Láska k mé životní volbě. A to se právě obtížně vysvětluje, stejně jako byste mi nevysvětlil, proč vaše slečna je zrovna ta, a ne nějaká jiná. Kdyby mě to nenaplňovalo, nic by pak nefungovalo.
Máte životní vzory?
Určitě ano, například Terezie z Ávily, to byla žena na svém místě. Ale taky třeba Terezie z Lisieux nebo z těch nedávných Matka Tereza. Samé Terezie, že? Ale těch osobností je spousta. Spisy, které po nich zůstaly, jsou o upřímném hledání Boha, o vztahu k Bohu. To je inspirující, ten jejich příklad, svědectví. Je potřebná správná motivace, jinak člověk neobstojí a odchází.
Jak často se to stává?
Víc než polovina obvykle odejde, to vím nejen od nás, ale i z jiných řádů. Je to v pořádku, čas tomu napomáhá, protože doba formace je několik let dlouhá, než se člověk ke slibům zaváže napořád. A pak jsou i lidé, kteří to v sobě dlouho nesou, ten vnitřní nesoulad, a při krizi středního věku už to nevydrží a odejdou. Ale ono je to tak asi i v jiných oblastech.
Celý rozhovor si přečtěte v tištěném Reflexu č. 3/2019, který vyšel ve čtvrtek 17. ledna.
