Legenda undergroundu Pavel Zajíček: Fízlové mi několikrát rozbili držku. Tak jsem si řekl, že na to tady seru
Básník, textař, hudebník, výtvarník. Tvůrčí rozpětí „antiumělce“ a spoluzakladatele experimentální skupiny DG 307 Pavla Zajíčka je široké. Spolu s Ivanem Jirousem, Egonem Bondym a Mejlou Hlavsou je považován za nejvýznamnější postavu československé nezávislé kultury.
Zajíček ale není žijící legendou, která by se utápěla v minulosti. Se svou kapelou vydal další album, hraje v divadelním představení a letos otevřel už druhou výstavu. Povídali jsme si v miniaturním bytě, který mu sehnala dcera, aby neskončil na ulici. Zajíček si pochvaluje hlavně balkon s výhledem na Prahu. Když si v dlouhém kabátě a kšiltovce stoupne k zábradlí, připomíná strážce majáku nebo námořníka. „Je to moje první oficiální adresa v Česku od návratu z emigrace,“ říká.
Jste zřejmě nejvydávanějším autorem, který vzešel z takzvané druhé kultury. Nenapadá vás někdy, jak by se vám žilo v dobách, kdy poezie vycházela v desetitisícových nákladech?
V jiném čase bych žít nechtěl, nepatřil bych tam. O takových věcech nikdy nepřemýšlím.
Narážím na situaci, s níž se potýkáte. Kvůli dlouhodobé, bývalou Státní bezpečností násilně vynucené emigraci nemáte po mozkové mrtvici, která vás před časem postihla, nárok ani na minimální invalidní důchod. Psaní, a zvlášť básní, je přitom honorované málo.
Upřímně říkám, že mi to nevadí. Beru to tak, jak to je, a nesnažím se pro to hledat důvody nebo si stěžovat. To bych se začal točit v kruhu, který by se uzavřel. Většinu života jsem si vydělával jinak. A nejlepší je fyzická práce.
Nejprve v samizdatu a po listopadu 1989 už oficiálně jste vydal přes pětadvacet knih. Které si ceníte nejvíc?
Nepočítám je. A které si cením nejvíc? Co na to říct, když je tak nádherné počasí a sedíme pod hvězdami, které nejsou vidět…
Se skupinou DG 307 či samostatně jste nahrál téměř čtyři desítky CD. První koncert „dégéček“ se uskutečnil v roce 1973 v Klukovicích u Prahy, kde jste v tamní hospodě sehnal Plastic People Of The Universe zkušebnu. Prý jste v té době urputně telefonoval Ivanu Jirousovi a chtěl se s ním bavit o poezii.
To je pravda, volal jsem mu, o ty věci mi šlo. Když začínala normalizace, bylo mi něco málo přes dvacet a chtěl jsem pryč. Nešlo to ale, hranice byly zavřené. Vnitřně jsem tušil, že bude nutné to přijmout a potkat zajímavé lidi jako například Plastiky a Egona Bondyho. To setkání pro mne bylo velice zásadní.
Měl jste nějaké vzory? Třeba Jirouse?
Ne, neměl. Ve světě psaném jsem ale obdivoval a dodnes obdivuji různé věci. Jako osmnáctiletý jsem miloval Kerouaka a další beatniky, nejdůležitější pro mě byl Gregory Corso. Mám je rád dodnes.
V roce 1976 jste byl v procesu s undegroundem odsouzen za výtržnictví k jednomu roku vězení nepodmíněně, po Jirousovi to byl druhý nejvyšší trest. Nakolik se tato zkušenost odrazila ve vašem psaní?
Šíleně mě ovlivnila, v kriminále jsem si spoustu věcí uvědomil. Byla to taková univerzita.
Jak po vašem propuštění vypadala vystoupení DG 307?
Nebyla tak divoká. Začalo pro mne být velice důležité spojení textů s hudbou a scénografie. Texty byly ráznější, až chiliastické.
Můžete popsat expresivní scény, které jste vytvářel?
Při jednom vystoupení jsme byli úplně skryti za oponou z pláten, publikum vidělo jen naše stíny. Při jiném vystoupení byla plátna rozřezaná.
Patřil jste mezi první signatáře Charty 77, která vznikla právě v reakci na proces s undergroundem. Co na váš způsob života a postoje říkali rodiče?
Strašně mě podporovali, byli skvělí! Na ten proces přišel můj táta. V té době mu ještě nebylo šedesát. Už byl ale v důchodu, protože celý život pracoval v uranových dolech. Na chodbě čekal Václav Havel, Pavel Landovský a další lidé, kteří ho neznali. Když Landovský viděl, jak přichází, povídá: Co je to za člověka? Není to fízl? A Havel mu řekl: Neblbni, to je přece Pavlův táta. Skvělý byl i katolický kněz z radotínského kostela a spousta dalších. I mezi těmi takzvaně špatnými lidmi vždycky najdete takové, kteří za vás neváhají strčit ruku do ohně. To mě šokuje i mile překvapuje!
Následovala estébácká akce Asanace. V roce 1980 jste byli se ženou a dvěma dětmi nuceni emigrovat do Švédska.
Fízlové mi několikrát rozbili držku. Tak jsem si řekl, že na to tady seru.
Jak vzpomínáte na Švédsko?
Tohle období patřilo k těm nejlepším. Naučil jsem se švédsky a studoval na univerzitě, i když jen krátce. Jsem švédský občan.
V roce 1986 jste už bez rodiny odjel do New Yorku. Co vás přivedlo k tomu, že jste se tam začal věnovat výtvarnému umění?
Vždy jsem do New Yorku chtěl jet, ale nešlo to! Už několik let předtím jsem měl v úmyslu postavit šachovnici se šachovými figurkami, jako je král, královna, střelec. Nakonec vznikly velké sochy z nasbíraného dřeva, dokončil jsem jich šest. Po New Yorku jsem vždycky toužil! Umění mě tam jako kdekoli jinde neživilo, pracoval jsem jako obyčejný stěhovák.
Souvisely vaše tehdejší výtvarné snahy s knihami–artefakty, jako byla Mařenická kniha, Dopisy nebo Roztrhanej film, které jste ještě v Československu vydal v samizdatu?
Ne, to bylo něco trochu jiného.
V Americe jste potkal fotografku s finskými kořeny Minnu Pyyhkalu, s níž jste se později oženil.
Už jsme rozvedení, teď žije v Bostonu. Mám s ní třiadvacetiletou dceru Gabrielu. Narodila se v Česku a až do maturity tady chodila do škol. Poslední tři roky jezdí do Bostonu, dokončila si tam americké střední vzdělání. Teď bude studovat na bostonské univerzitě. Vídáme se stále i na tu dálku, i když se nevidíme. Sehnala mi tenhle byt. Po mrtvici jsem byl na hraně bezdomovectví. Bydlel jsem u jednoho kamaráda, říká si Mak, který mi to nabídl. Byl jsem u něj přes dva roky a ani jsem si neuvědomil, že tam nemůžu být do nekonečna a musím se vystěhovat. Zavolal jsem proto Gabriele, jestli neví o nějakém bydlení. A ona v té době chodila s klukem, jehož matka spravuje tyhle byty. Když jsem viděl tenhle balkonek, hned jsem se rozhodl. Je to moje první oficiální adresa v Česku od návratu z emigrace.
Kde se cítíte doma?
Dobrá otázka! I když nesnáším cestování, nějakým způsobem miluji pojem New York. Po revoluci jsem se přijel podívat do Prahy a nastalo takové vnitřní dilema, protože jsem chtěl zpátky do New Yorku a odtamtud zase sem. A život skákající jako jojo tím započal. Takže doma se cítím tam, kde zrovna jsem.
Pavel Zajíček žije na počátku třetího tisíciletí ve zcela nedůstojných existenčních podmínkách. Prodělal mozkovou mrtvici, která o to víc zkomplikovala jeho beztak velice obtížnou životní situaci. Kvůli dlouholeté, násilím vynucené emigraci ve Švédsku a USA nepobírá v současné době ani minimální invalidní důchod. Proto je zcela odkázán pouze na sporé honoráře z koncertů a na pomoc přátel.
Reflex vás zve na charitativní dražbu fotografií pro Pavla Zajíčka!
Dražit se budou unikátní fotografie protagonistů z festivalu Metronome 2018, s podpisem autora Romana Černého.
- Kasabian
- John Cale
- Sexy Dancers
Kde: REFLEX CAFÉ BUS, Metronome Festival
Kdy: SOBOTA 22. 6. 2019, 18:00 hodin
