Kapela Lucie? Neznám, říká dvojnásobný držitel Grammy, hudebník Jan Hammer
Zřejmě nejznámější český hudebník Jan Hammer (71) žije ve Spojených státech od září 1968. Ve dvaadvaceti doprovázel zpěvačku Sarah Vaughan. V roce 1971 spoluzaložil legendární jazzrockovou kapelu The Mahavishnu Orchestra. V osmdesátých letech se pak proslavil hudbou k seriálu Miami Vice, za kterou obdržel dvě sošky Grammy. Hrál s kdekým, mj. s Mickem Jaggerem, Ringem Starrem, Jeffem Beckem či Milesem Davisem. Vloni, po čtyřiadvaceti letech, vydal nové studiové album Seasons, Pt. 1, které se okamžitě vyšplhalo na první místo hitparády časopisu Billboard v kategorii New Age…
Do dějin československé pop music se Jan Hammer, syn vynikající jazzové zpěvačky Vlasty Průchové a jazzového hudebníka a lékaře Jana Hammera staršího, stihl zapsat ještě před svým odchodem do USA, když v devatenácti letech složil hudbu k pohádce Šíleně smutná princezna. I díky tomu mu bude v neděli 1. září – alespoň na dálku – předána cena za celoživotní dílo na festivalu Soundtrack v Poděbradech. Ideální příležitost mu zavolat. Ačkoli jsme se nikdy neviděli, nakonec jsme spolu mluvili skoro dvě hodiny. Hned na začátku, když jsem ho oslovil Mistře!, mě zarazil a povídá: „Žádný Mistře, tykej mi!“
Michal Dvořák, zakladatel festivalu Soundtrack je také spoluzakladatelem skupiny Lucie. Znáš Lucii?
Neznám.
To je nejslavnější česká porevoluční kapela! No, a právě Michal Dvořák mě požádal, ať se tě zeptám, co bys doporučil dnešním mladým skladatelům.
To je těžký! Muzika sice pořád zůstává organická a vyvíjí se, osobně mám třeba rád EDM, ale co s ní za poslední léta udělal byznys, je hrozný. V gramofirmách už dávno nepracují lidé, kterým na muzice záleží. Přijde mi, že gramofonové firmy tím, jak maximalizují své zisky, jen klonují to, co se tu už udělalo. A kvůli tomu je všude kolem nás spousta průměrné muziky.
Jak tedy prorazit?
Prvním předpokladem je vášeň k muzice, jež tě přenese přes překážky, které jsou dnes podstatně větší, než bývaly. Když tě hudba baví, když ji miluješ, a navrch máš trochu kliku, je pořád možné prorazit. Rozhodně v tom hraje velkou roli i originální sound. Ale já osobně jsem rád, že v téhle době už nemusím začínat a čekat na políbení štěstěny.
Proč už mimochodem nehraješ naživo?
Já se uhrál do mrtě! Opravdu. Prolítal jsem stovky tisíc kilometrů, po Americe, po celém světě. Byly roky, kde jsem měl 200 až 250 vystoupení za rok. Nejdřív se Sarah Vaughan, pak s Mahavishnu, s vlastní kapelou, s Jeffem Beckem… Ona je to fakt strašně těžká práce, kterou můžeš dělat, když jsi mladej, nadšenej a taky tak trochu naivní. Když začínáš s novou kapelou nebo chystáš nové turné, je v tom hodně zkoušení a cestování, pak hodinu stojíš na pódiu, což je fantastické, ale na ty věci okolo už dneska nemám nervy.
