Josef Mašín: Odešli jsme proto, abychom se vrátili! Nechtěl jsem zůstat v Americe a vydělat prachy
Udělat s Josefem Mašínem jiný rozhovor, než byly všechny předešlé, se mi splnilo ve dnech 12.–18. dubna 2019. Znali jsme se, ale týden nekončícího vyprávění a naslouchání od rána do noci na zahradě jeho domu v Santa Barbaře mi ukázal Josefa Mašína každým dnem o kousek bližšího a otevřenějšího. Nepublikované vzpomínky na dětství, výchovu a rodinu. Intimní pocity z nejkritičtějších chvil cesty na severozápad ho ukázaly ve světle, v jakém jsme ho dosud neznali.
Když se ohlédneš co nejdál, jaké obrázky ti vytanou na mysli?
Asi čas, kdy jsme bydleli v Dolní Liboci. Byly to domy, kde bydleli důstojníci 1. pluku a je tam pamětní deska. Naše cesty do Šárky, návštěva Honzy Študlara, otcova přítele z legií. Jak otec s přáteli jezdil na hony, přivážel koroptve a zajíce a my po honu chodili do Šárky trhat třešně. Tam bylo hodně třešní… Měli jsme hromadu srandy ve všem a dělali různý věci. Mimo jiné válčili s kluky z druhýho bloku.
Jak na vás působil výchovně?
Pravidla, jak se chovat u stolu a k lidem, přinášela maminka. Otce jsme viděli až večer. Přišel, hospodyně se zeptal – Marie Neubauerová se jmenovala – jestli jsme dělali brajgl, a když řekla, že jsme něco provedli nebo nebyli hodný, tak nás spráskal a ani se neptal, o co přesně šlo. Maminka řídila domácnost, ale na denní věci jsme měli tu hospodyni – Máňa jsme jí říkali – ta vařila a tak. Byla to sudetská Němka a česky mluvila jen lámaně.
Vybavíš si okamžik, kdy jsi viděl otce naposledy?
Ani ne. Tak jako jindy jednoho dne přišel a odešel. Když přišli Němci a gestapo nás začalo přepadávat, tak někdy v tomhle čase to bylo naposledy.
Jak jste prožívali s bráchou jako kluci válku?
Viděli jsme, jak se otec a matka k tomu staví. Viděli jsme denní návštěvy gestapa, to, jak nás vyrabovali, i to, jak se naše hospodyně statečně chovala. Vliv měla maminka a Máňa, která se i jako Sudeťačka cítila být Češkou. Dokonce když přišlo gestapo a řeklo jí, že se nestydí jako Němka pracovat pro Čechy, tak ona jim řekla, že je Češka! Maminka říkala – když otec už nechodil domů – že odešel do ciziny a ukazovala nám pohlednice, které údajně posílal a na nichž nás pozdravoval.
Jak jste prožívali konec války?
Mně se líbilo, jak lítaly bombarďáky přes Poděbrady. Maminka měla strach, že se budu snažit utéct do Anglie lítat. Byl nedostatek potravin i uhlí a my chodili k trati, kam topiči z vlaků vyhazovali uhlí, který jsme sbírali. Jezdily i vojenský transporty, a když tam zastavily, lezli jsme na vagony s kladivem nebo skautskejma sekerkama a snažili se rozbíjet součástky těch letadel nebo přesekat lana, kterýma byly uvázaný.
Z té doby jsou události, které vám vynesly ve školním věku státní vyznamenání?
Na Jiřího náměstí zastavil německej konvoj aut se zajatcema. Já se seznámil s dvěma Rusama a Francouzem a nabídnul jim lámanou ruštinou útěk. Večer jsem na ně čekal a přivedl je domů. Náš dům byl dvojdům s větrací šachtou mezi a bratr Radek šachtu prolomil, aby při příchodu gestapa mohli ti zajatci přejít vedle. Utekli dva a jeden – Stefan Sanikov – se schovával u nás. Později jsme ho převedli do bažantnice, kde pod borovicema byly králičí díry, a my jednu zvětšili pro několik lidí. Maminka zjistila, že odbojová skupina, k níž patřila, ukrývá i židovský vězně, který Němci převáželi ve vagonech na uhlí. Ty vagony měly místo střechy jen ostnatej drát a lidi tam často zmrzli na kost. Dva vězni předstírali, že jsou mrtví a nechali se vyhodit z vlaku ke kolejím, kde je našli místní. Dostali se k nám a my je schovávali i s tím Stefanem v té jeskyni. To bylo v roce 1944! Ti židovský vězni tam byli do konce války, ale Stefan Sanikov, poručík Rudý armády, souhlasil, že by šel k partyzánům. Jenže ho ve vlaku chytla vojenská policie. Zjistili, že je Rus, jen nevěděli – Vlasovec, nebo rudoarmějec? Ptali se ho, kde vzal civil, a on, že jim to ukáže. A když s ním jeli zpátky, vyskočil za jízdy oknem a zmizel. Za pár dní nás našel a my ho pak schovávali v tý jeskyni i doma ve světlíku až do konce války.
Jaké jste měli před únorem 1948 plány a cíle?
Jako všichni 16tiletý kluci. Já třeba měl v úmyslu jít k letectvu, jenže po únoru 1948 bylo jasný, že z toho nic nebude.
Do jaké chvíle lze zasadit první úvahy skupiny: Co uděláme?
Po roce 1948 byli přátelé otce – i když k nám a matce se moc přátelsky nezachovali – zavíráni. My chtěli ukázat, že tu je někdo, kdo proti komunistům něco dělá a tak jsme začali rozbíjet – dneska to vidím jako klukovinu – výkladní skříňky KSČ. To byly první akce.
Slovo útěk má lehce pejorativní slova význam, ale nemám lepší…
Nech to bejt! Mě to nedráždí! My odešli proto, abychom se vrátili! Mým úmyslem nikdy nebylo zůstat v Americe, mít job a vydělat prachy. Kdybych chtěl jen vydělat prachy, tak jsem to mohl udělat už v roce 1953, kdy nám zleva zprava nabízeli filmový role, sepsání knih, obálky Life magazínů a kdesi cosi – a my to po všechny ty roky studený války odmítali.
Nenapadlo tě někdy, zda jste něco v přípravě nepodcenili?
Hele, z Čech už jsem slyšel leccos. Čeho si vážím, je úsudek šéfa Volkspolizei, který nás ocenil vyjádřením – na omluvu toho, že nás nedostal – že jsme byli neobyčejně motivovaní a dobře vycvičení. Problémy nastaly až během cesty. Kdyby ale vždy každý předvídal všechno! Já do dneška sám skoro nevěřím tomu, co se stalo. Když jsme připravovali tu cestu, tak jsme se sešli a řešili, jak máme bejt vyzbrojený. Nebylo možný sehnat mapy. Jak jsi chtěl koupit mapu, hned tě lízla StB. Strýc doporučoval samopaly, ale my se rozhodli jinak! Když máš samopal, povzbudí tě to k činům, na který si netroufneš jen s pistolí. Při obklíčení nebo v tom Uckru… Oni by po nás šli úplně jinak a i my bychom si troufli víc. Na tehdejší poměry a možnosti jsme byli připravený dobře. Jako bych slyšel ty řeči: „No jo, nevěděli… á kluci…!“ Všichni jsou teď chytrý! (mávne rukou)
Akcí a přepadů se účastnili vždy všichni?
To, proč jsme přežili a proč tu dneska spolu sedíme, se stalo díky tomu, že jsme se chovali tak, jak jsme se chovali. Ptal ses na problém… Vašek Švéda, aniž bychom o tom věděli, způsobil problém! Mluvil o všem se svými bratry a rodinou. Po otevření spisů StB jsme zjistili, že celá jeho rodina věděla, že pracuje v odboji. Jeden z nich nechal dělat u klempíře schránku na zakopání zbraní a řekl mu, pro jaký účel to je. Klempíř nevěděl nic lepšího, než se vytahovat, že je v odboji a mluvil o tom nevědomky s agentem StB v chatě, kde měli instalovaný odposlouchávací přístroje. Měli tak cestu na Vaškovy bratry, přes ně k Vaškovi a nakonec na nás, kdybychom zůstali. Byla to klika, že jsme odešli v termínu, kdy jsme odešli!
Jak a kdy se zlomil během cesty do Berlína váš vztah k Němcům?
Zlomil, nezlomil… Němci po válce byli naši nepřátelé, kteří byli poraženi, a tak jsme je pořád viděli. V tom východním Německu byla hospodářská situace horší než u nás. Neměli co žrát a nebyli tam chlapi – buď seděli v zajateckých táborech na Sibiři, nebo byli mrtví. A pokud byli, kulhali něbo běhali po jedný noze v uniformách wehrmachtu. Všechno dělaly ženský s copama. Když jsme tam přišli… Tam byla jedna holka, v Riese… Vašek k nim šel, protože jsme neměli co jíst. Chtěli jsme peníze na vlak a jídlo, ale oni sami neměli. Měli tam ale hospodu, kam Vaška vzali. On neřekl, že jsme tam taky, ale dali mu pár kousků chleba a něco do kapsy, přestože věděli, že je na útěku. To bylo první překvapení! Pár dní potom druhý při cestě z Riesy do Elsterwerdy, kde se vlak otáčel. My nerozuměli, co hlásej´, že vlak jede zpátky, a mysleli jsme, že jede dál! Takže nás přivezl zpátky do Riesy a my šli tu samou cestu znova dva dny pěšky! V noci jsme zastavili u pekárny, kam jsme šli já s Vaškem. A představ si! Ten chlap v pekárně byl v roce 1945 v zajateckým lágru v Poděbradech! Těm Němcům se tam fakt nevedlo dobře, to vím! Ale on, když viděl, že jsme na útěku, povídá: „Hele, já byl za války v lágru u Poděbrad, ale teď je jiná doba a máme společnýho nepřítele!“ Moc hezky se o nás postarali. Měl moc hezkou dcerušku, 16 let, která brečela, když viděla, že odcházíme… Bylo to moc fajn... To bylo druhý překvapení! Pak Waldow, ti lidé, u nichž jsme se schovávali a drželi je jako rukojmí…dodnes ke mně jezdí na dovolenou. Jemu bylo tehdy tři a půl roku... To bylo taky moc pěkný! (odmlčí se)
Jak odpovídá realitě popis závěru cesty, kdy je Paumer zraněný, a přesto se dostanete přes čáru na kolech S Bahnu?
Jenom Radek. Ale Milan byl postřelenej dvakrát, poprvé do břicha, když jsme šli přes Berliner Ring. Už tehdy tam chtěl zůstat. Byl v dost špatným stavu a měl štěstí, že jsme nic nejedli, díky tomu přežil. O hodinu později byl střelen ještě do ruky. Radek po tom, co byl Milan zraněn do břicha, chtěl, abychom si lehli na brzdy pod vlak, ale Milan nemoh´. Tak jsme skočili na poslední nárazníky, když vlak stál na červenou. V Mahlowě už na nás čekali. Všude vojenské kolony, světlice. Pak Volkspolizei i Rusáci uviděli Milana a mě na těch náraznících, když jsme je míjeli. Peron jich byl plnej. My jsme si ale všimli, že stanici předtím lidi z vlaku vyskakovali i na druhou stranu. Němčouři a Rusáci to taky věděli, takže nezačali hned střílet. Nebyli si jisti, jestli nejsme němečtí civilisté. Radek zůstal pod vagónem, my seskočili a šli směrem od peronu. Oni začali řvát: Halt!, a když jsme se místo toho dali do běhu, začali pálit. Milan na mě volal, že je znovu střelenej. To bylo dost napínavý! Před námi vykládali ruský vojáci vidlema brambory z vagónů do náklaďáků. Vedle byla brána vojenský instalace, kde stál Ivan v pozoru s AK47 na hrudi – vysoký boty, chlupatá čepice. Takhle blízko, jako jsem já od tebe! My běželi kolem něj, Milan střelenej do ruky a do břicha. Zezadu po nás pálili, Ivan tam stál v pozoru a neřek´ ani popel. Neuvěřitelný! Podle toho plotu jsme běželi dál, on furt jen stál a ty kluci v rubáškách dál vykládali brambory. Dodneška to nechápu! Přehodil jsem Milana přes plot, proběhli jsme tou instalací a vlak, pod kterým byl Radek, pořád stál. Tady je silnice, tady dráha do Berlína, támhle Berlín, napravo my, tohle bylo nádraží, tady byl vlak a mezi Berlínem – hned za Mahlowem – byla silnice, na který stál vojenskej konvoj, kterým nám chtěli utnout cestu před nádražím. Jenomže tam byly závory spuštěný dolu a čekaly na průjezd vlaku, pod kterým byl Radek. Díky tomu jsme měli s Milanem šanci tu silnici překročit dřív, než oni tam přijeli s auty a cestu odřízli. Tam jsme si mysleli, že jsme Radka ztratili. Do Berlína to bylo ještě asi 3 kilometry a Milan to vzdával, ztratil hodně krve a padl na zem. Dal jsem si jeho ruku přes rameno a vlekl ho na sever, kde se zdálo, že jsou světla Berlína.
Brácha byl o dva roky starší. Neměl tendence velet?
Nešlo o rozkazy, ale o návrhy. Bylo na ostatních, zda je přijmou. Vždycky jsme se dohodli. Nejzásadnější byla rozhodnutí při obklíčení u waldovské hájovny a náš úkryt pod haldama klestí. To první – prostřílet se – bylo Radkovo rozhodnutí, to druhé – skrýt se na té prázdné planině – bylo moje. Jiná šance nebyla. Byly to pokusy… a vyšly!
To je situace, jak vymyšlená od scénáristy. Fakt na vás jeden stál?
Měl jsem jeho podrážky 50 cm před obličejem, když po naší haldě skákali a v mezeře mezi klestím jsem viděl holínky, kterými se pokoušeli ty hromady nad náma zvedat. Tak to fakt bylo! Byli jsme tak zmrzlí, že jsme to ani nevnímali. Radek byl tehdy toho názoru, že máme střílet, už když se k nám přibližovali z lesa. Dohadovali jsme se šeptem. Několikrát jsem tam od tý doby byl a je neuvěřitelný, jak to hrálo. Před tím, než jsme se pod to klestí zahrabali, navrhoval Radek – po úspěchu s prostřílením se u hájovny – abychom překročili dálnici. Ale prostřílet se přes dálnici, kde stáli volkspolicajti a Rusáci co pět metrů jeden od druhého – to bylo nemožný. U hájovny, kde se Radkovi podařilo zastřelit dva volkspolicisty, to byla vůbec nejhorší situace, kde postřelili Vaška. Opakovat ten úspěch bylo nemožný.
Takže to bylo tvoje rozhodnutí – nestřílet?
Jo, pravda, po delší vášnivé debatě. Ukázalo se být správné, i když šance byla menší než jedna ku tisíci. Byla to noc, kdy Radkovi Němci ustřelili botu a zastřelili svýho majora. Ta samá noc, co jsme se probili z obklíčení u myslivny. Nejdřív jsme se v pískovně v lese pokoušeli zahrabat do králičích děr, ale bylo to tak zmrzlý, že to nešlo a prostřílet se taky ne. Pak jsme přišli na velkou mýtinu s asi čtyřma haldama suchýho klestí. Tam nás nikdo hledat nebude, říkal jsem si. Začínalo mrznout a na suchý trávě se tvořila jinovatka. Ráno – po tom, co jsme se zahrabali pod to klestí – bylo okolí pokrytý jinovatkou. Bílá neporušená plocha. Když se rojnici po všem střílejících volkspolicajtů, kteří vyšli z lesa na okraj mýtiny, ukázala bílá plocha, nepřerušená ani králičími nebo vrabčími stopami, bylo jim zatěžko uvěřit, že by tudy v noci někdo přešel. Když jim ale přesto velitel nařídil jít k těm hromadám a prohledat je, tak to bylo napínavý! Někdo dal návrh ty hromady prostřílet, ale velitel nás chtěl dostat živé, tak chtěl, ať ty hromady zvednou, nebo ať po nich skáčou. Pak je odradila stopa, kterou jsem nechal předtím, než jsme se zahrabali, pod stromkem asi 20 metrů od úkrytu.
Poprvé jsem viděl manželku Evu. Jak dlouho jste spolu?
Nemůžu říct přesně, ale myslím, že šestapadesát let nebo víc. Přesně to nevím, promiň. (usmívá se) Seznámili jsme se v Německu, když jsem tam byl na vojně. Pak jsem odjel do Ameriky do civilu a po anabázi na Floridě jsem se zas vrátil do Evropy. No, a asi rok dva potom jsme se vzali. Dcery, ty už se narodily v Americe.
