Instagram přestane být časem cool, stejně jako přestal být cool Facebook, prorokuje spoluzakladatel Utuberingu
Spoluzaložil a tři roky řídil agenturu Get Boost Media, specializující se na Youtube marketing, stál u zrodu festivalu Utubering i dalších úspěšných marketingových firem a projektů. Všechny nakonec opustil, podíly prodal. Z kolotoče komerce Tomáš Gavlas (32) tak dlouho utíkal na mnohasetkilometrové pěší pouti a tak dlouho studoval poutnictví i s ním spjatá náboženství pro svou rigorózní práci, až napsal knihu pro všechny, kteří jsou uprostřed životní cesty a hledají správný směr. Rozhovor s ním si přečtěte v předvánoční příloze Reflexu, která vyšla právě dnes, 21. listopadu, v čísle 47/2019. Zde nabízíme bonusy, jež se na papír nevešly.
Je tomu téměř pět let, co jste opustil nejvyšší patra světa youtuberů a online marketingu. Jak dnes vnímáte prostředí, které jste v Česku pomáhal stvořit?
Sociální sítě jsem snad dva roky nesledoval, takže jsem byl nedávno docela v šoku z toho, jak se změnily. Když jsme s Get Boost začínali, bylo pro mě všechno objevné a nové, ale teď to umí každý, s influencery chce pracovat každá agentura… Za nás byla inzertních míň než desetina postů, dnes je celý Instagram jen reklama. Přestane být časem cool, stejně jako přestal být cool Facebook, z nějž lidi začali hromadně odcházet, když se začal plnit reklamou. Myslím, že nejmoudřejší přístup je sítím se úplně vyhýbat, pokud je nepotřebujete k práci.
Vy na nich teď ovšem musíte propagovat svoji knihu Karlaz: Cesta člověka, kterou jste si sám vydal a v níž nabízíte „řešení zásadních životních otázek“…
Přesně tak. A lidi, co si ji chtějí koupit, mi píší a já jim musím odepisovat, takže na sítích, zejména na Instagramu, trávím třeba dvě hodiny denně. Člověku to dost zanáší hlavu.
Uvědomil jsem si to, když jsem začal meditovat – v meditaci nepřijímáte zvenku žádný obsah, hlava se vám uklidní a po deseti dnech nekoukání do telefonu a ticha vycházejí věci zevnitř, srovnáte se. Když se vrátíte do normálního provozu, uvědomíte si, jak moc vaše hlava síťové věci a zbytečné informace nasává.
Byznys se zvolna stal i z vašeho dalšího koníčku, z mnohasetkilometrových poutí, na které se vydáváte. Jako svou první jste šel francouzskou trasu Camino Frances…
Ano, a protože ji absolvuje přes 300 000 poutníků ročně, nemám ambice se vracet, ale díky ní jsem putování v roce 2007 objevil. Děkuji a vzpomínám na tehdejší spolupoutníky. Pokud ovšem jít do Santiaga, tak přes Camino Primitivo. Primitivo neznamená, že je cesta snadná, ale že se jedná o historicky první trasu do Santiaga. Úzká stezka, kopcovitá krajina, mlžná údolí, taková je původní, první trasa krále Alfonse. Měl vidění, a když přivezli ostatky svatého Jakuba a uložili je v Santiagu, vykonal tam první pouť z Ovieda, kde žil. Ta trasa je krásná, vede dvě stě padesát kilometrů převážně kopcovitou krajinou, ne po silnicích, a není tu až tak bohatá poutnická infrastruktura.
K popularitě santiagských poutí přispěl fakt, že v roce 1993 šel tuhle pouť papež, a pak kniha Poutník Paula Coelha. A samozřejmě internet, web 2.0 – lidé začali masově sdílet své zážitky z poutí. A najednou jsou partnery pouti výrobci piva Estella Galicia nebo Aquarius, nápoj od Coca-Coly… Když jsem šel camino já, bylo na trase obrovské množství Němců – tamní spisovatel a komik Hape Kerkeling totiž napsal knížku Zum der Weg, Už jsem v prachu, a čtyři roky tam byl takovým německým Láďou Ziburou. Chodit díky ní začaly německé celebrity, účastníci reality show a už to bylo…
Na které pouti jste byl nejšťastnější?
Na Østerdalen Path, která začíná u švédských hranic a pokračuje překrásnou norskou divočinou, kde celé dny nepotkáte jediného člověka, jen stáda sobů a možná medvěda. Čeká vás náročná cesta, ale kde je cesta náročná, tam není mnoho lidí a poutník rychle sílí. Zažijete naprosté ticho a splynutí s přírodou, potkáváte soby a jíte borůvky a houby. Dřív jsem byl k přírodě nevnímavý, ale dnes si myslím, že neschopnost těšit se z brouků a ptáků naznačuje, že je něco špatně ve vaší mysli. Zatímco člověk, který se potápí prvně v životě, chce vidět žraloka nebo murénu a víc ho nezajímá, zkušeného potápěče mnohem více potěší malá sasanečka, lístečky… Když jsem šel pouť svatého Františka, milovníka ptáků, létaly kolem mě různé druhy ve velkých hejnech. Představoval jsem si, jak káží evangelium, a přišlo mi to nádherné.
S jakým vybavením vyrážíte?
Mám batoh s extra dlouhými zády, protože měřím přes dva metry, a v něm až dvacet kilo věcí. Hodně záleží na tom, kolik s sebou musíte mít jídla a vody, do jaké míry můžete čerpat po cestě, kde jsou studánky. Na méně znamých španělských trasách jdete až jdete čtyřicet padesát kilometrů denně vyprahlou krajinou, vypijete klidně šest litrů vody za den a nemáte kde dočerpávat. Chodím v lehkých botách s podrážkou, žádný barefoot, ideálně kombinuju boty na běhání a sandály. V pohorách je noha mrtvá, jsou těžké, víc hrozí puchýře. Beru si jedny dlouhé a jedny krátké kalhoty, spodní prádlo, triko, košili a termotriko, aby se to dalo vrstvit. Pak lehkou bundu a pořádnou pláštěnku – v Norsku jdete klidně i čtyři dny v dešti.
A hůlky na chození, vlastním tytéž od roku 2007. Ty má velká většina poutníků. Mám atypicky vysoký nárt a klenbu, nedosedám na zem plnou nohou, což mi hůlky pomáhají kompenzovat, abych neměl v jednom kuse výron a rovnoměrně chodidlo zatěžoval. Doktor mi říkal, že pouti nebudu moct s touhle dispozicí nikdy chodit, ale zjevně to jde. Hůlky vám vadí jen na asfaltu – když předejdete lidi, zní pak ozvěna jejich ťukání, jako by za vámi plavalo hejno piraní a cvakaly zuby. A mám opravdu celý arsenál náplastí na puchýře, to je klíčové – pokud puchýř zanedbáte, může vám to zkazit celou pouť. Taky Ibalgin, mast na bolest kolen, magnézium pro doplnění minerálů proti křečím, indulonu na zadek, abyste neměli vlka… Nesu s sebou telefon, jen na navigaci a focení, nabíječku, hygienické potřeby, spacák a karimatku; vše standardní, žádné drahé nebo značkové propriety. A to je celé.
Podmořské kabely: Jak data přeplavala Atlantik >>>
A berete na pouti rodinu, ženu a synka?
Putovával jsem sám i s kamarády, brzy chci vzít na pouť i rodinu. Žena sama šla portugalskou trasu, takže ví, o co jde, a baví ji to. Letos jsme to ještě odložili, cítím ten nesmyslný tlak, kdy si dnešní mladí myslí, že když je dítěti rok, je načase začít žít na plné pecky jako před jeho narozením, létat do Asie… My ještě počkáme, aby to nebylo jen kvůli nám, ale i kvůli synovi.
Nový Reflex si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
