Lou Fanánek Hagen: Abstinoval jsem osm měsíců a byl to nebarevnej svět
Sešli jsme se i proto, že tento časopis letos slaví třicátiny a Tři sestry byly s jeho redakcí v období desky Alkáč je největší kocour hodně natěsno propojené. V pořadí druhé album kapely vyšlo v roce 1991 u divize Reflex Records, redakční grafik Pavel Beneš vymyslel dnes už legendární, kosočtverečné logo a Lou Fanánek Hagen (53) se stal bezmála členem redakce: „Ráno jsem se probudil, vzal auto a jel do redakce na Alšově nábřeží, kde panoval teda hodně volnej režim a kde jsem potkával šílený, ale zajímavý lidi.“ Je to obraz doby: chystáme se vzpomínat na bohatýrské devadesátky a dáváme si k tomu tofu, kuřecí maso na kokosovém mléku, jasmínový čaj a kolu bez cukru.
Dvacátého devátého února začíná další z nekonečné řady turné Tří sester v třicátém pátém roce jejich existence. Jmenuje se Vinyl Tour. Těšíš se ještě?
No jéje. Playlist sice bejvá pokaždý skoro stejnej – my když vyměníme pět písniček, je to moc –, ale stejně, pořád se těším: hlavně na ty hovadiny, co se vedou v šatně a kterejm by nikdo jinej nerozuměl. Někdy se koncert posere technicky, ale skoro každý hraní je dobrý. Navíc tohle turné bude jiný. Vinyl tour je to proto, že přehrajeme kompletně první tři desky. A pokud z nich chceme udělat dvouhodinový program, musíme zahrát všechno, takže i písničky, který jsme nikdy nehráli – jako třeba Janovu lásku nebo Českou hospodu.
Aby se Petr Fiala z Mňágy nenudil, navštíví v každém městě, kde hrajou, kavárnu a antikvariát nebo knihkupectví. Máš i ty svá „zpestřovadla“?
Když jsme dokázali ještě kalit od pátku do neděle, uteklo to. Teď si občas vozím kolo a jezdím po městě, protože ta moje noha už odmítá chodit dlouhý trasy.
Když jsem ti volal, říkal jsi, že si jdeš pro novou nohu. Nevěděl jsem, že ji měníš…
Občas je to potřeba, jelikož žádná protéza vlastně není ideální. Tělo se pořád mění, tloustneš, hubneš – a ten kus cizího materiálu se tomu nedokáže přizpůsobit. A pak to začne bolet, protože celá plocha konce pahýlu je pořád citlivá.
Máš k té noze za ty roky citový vztah?
Ne, ale je to prostě důležitý předmět. Vždycky mě rozladí, když se porouchá nebo odře, přece jenom se bez ní neobejdu, a když hrajeme někde daleko, třeba v Ostravě, nebyl bych v klidu, kdybych neměl náhradní.
Ta noha je stejně stará jako kapela.
Kdyby byla pořád stejná, což není, byla by o rok mladší. Vlak mě přejel v roce 1986. Bylo mi dvacet.
Kdyby se ti to nestalo, byl by tvůj život jiný?
To nedokážu posoudit, každopádně ve mně byla příšerná zběsilost. Lezl jsem po střechách a dělal hrozný věci. Stejně by se něco stalo, to byla jenom otázka času. A pak už bych možná nepřežil.
Dotkla se tvé nohy současná mohutná technologická revoluce?
Moc ne. Vědci se soustředí na biomechaniku ruky, tam je užitečné napojit robota na nervové impulsy. U nohy to nemá smysl. Já nepotřebuju kroutit prstama u nohy. Bylo by fajn třeba ohnout kotník, nestoupnu si na špičky, ale umím s tím žít. V autě používám při řízení koleno, u motorky je zadní brzda napravo, a tak brzdím přední. Už se těším na jaro.
Když klopíš zatáčky, neodřeš si protézu?
Mám silniční enduro s vyšším podvozkem, takže to nehrozí. Já ale nejezdím rychle, líbí se mi takový to svižný kochání. Je to velká radost: vnímáš svý tělo, který obtejká proudící vzduch. Je to velká svoboda. Nejvíc se bojím jezdit v houfu. Musíš dodržovat rozestup a hlídat se v rámci celku. Nejhorší byly spanilý jízdy v devadesátkách, když na ně spousta ichtylů jezdila vožralá…
V jednom rozhovoru jsi použil výraz „pozemský úsek“. To se mi líbí: jaký úsek žiješ teď?
Můj život je podivně, na přeskáčku přestříhaný. Jako Pulp Fiction. Některý věci se mi staly předčasně, třeba děti, naopak na nějaký vnitřní klid a neběs jsem čekal hodně dlouho. Ale třeba fyzickou formu mám určitě lepší než před třiceti lety.
Vyhovět publiku, když jsi frontman kapely, která má chlastací image, muselo stát celá ta léta strašně sil.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
