Učitelé, co zůstávají, jsou hrdinové, říká Magdaléna Benešová z Post Bellum a Paměti národa
Magdaléna Benešová se poslední dekádu věnuje vzdělávacím projektům v obecně prospěšné společnosti Post Bellum, která od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků dvacátého století. Jak dětem přiblížit moderní historii na příbězích? A co českým pedagogům chybí ke spokojenosti? Celý rozhovor si přečtěte v příloze Vzdělávání, která vyšla 20. února v Reflexu č. 8/2020 a přináší mimo jiné reportáž z jediné střední ScioŠkoly nebo rozhovor s MUDr. Janou Martincovou o důležitosti sexuální výchovy v rodině.
Magdaléno, co obnáší vedení oddělení vzdělávání v Post Bellum, kde se, jak naznačuje latinský název, soustředíte na poválečné dění?
Snažíme se, abychom naše vzdělávací programy dostali do co největšího množství škol, abychom přitom udrželi jejich kvalitu a neuzavírali se novým nápadům. Máme pro žáky základních i středních škol asi deset vzdělávacích projektů, z nichž nejstarší, největší a asi nejznámější se jmenuje Příběhy našich sousedů. Už skoro osm let v něm učíme děti, co děláme v Post Bellum – natočit vyprávění pamětníka a novinářsky ho zpracovat jako krátkou audio- nebo videoreportáž. Příjemnou součástí mé práce je objíždění závěrečných prezentací. Projekty jsou regionálně zaměřené, probíhají v místě, odkud jsou žáci, pamětníci i koordinátoři, takže se dostanu od Příbora po Karlovy Vary, od Broumova po České Budějovice. Bývá radost sledovat, jak si děti poradily i jak je specifická místní paměť, jak jsou příběhy různé, zatížené místní historickou zkušeností… Koordinovat projekt, do kterého se už zapojilo víc než pět tisíc žáků a tisícovka učitelů, musíte ve velkém týmu spolupracovníků. Dvakrát ročně pořádáme výběrová řízení pro koordinátory, kterých máme aktuálně přes padesát.
Jak vypadají vaše zážitkové workshopy?
Jsou to několikahodinové rolové hry, během nichž se účastníci mají hlouběji zamyslet nad historickými událostmi minulého století, uvědomit si jejich příčiny a následky. Na příbězích jednotlivců je možné velmi dobře ukázat obecnější historická nebo občanská témata, umožňují dětem i dospělým vcítit se do životních situací pamětníků, jejichž výpovědi jsou zaznamenané na webu Paměť národa. Účastníci vstoupí do rolí a prožívají příběh spolu s pamětníkem, často do poslední chvíle nevědí, že to, co prožívají, je inspirováno skutečnými událostmi. Zjistí to až v závěru workshopu, když zazní z nahrávky hlas pamětníka, a to jsou silné momenty.
Workshop jste připravili i k nedávnému výročí sametové revoluce. Jak jste ji školákům přiblížili?
Ve workshopu Zítra celá země se ocitáme na střední škole v pátek 17. listopadu 1989. Tento den probíhá velmi normalizačně, v pondělí pak studenti při vyučování řeší, zda se mají připojit ke stávce vysokoškoláků. Každý z účastníků má vymezené mantinely své role, diskuse pak bývají dost bouřlivé. V závěrečné fázi workshopu si studenti hledají, které téma by je zvedlo ze židle dnes, a zkoušejí vymyslet, jak by se za něj zasadili. Mnoho studentů je aktivních, ale docela často zaznívá, že nemohou nic ve společnosti změnit. Příklad studentů z roku 1989 je pro ně inspirativní. Letos na podzim byl také populární program Čtyři příběhy revoluce, sestavený z videoukázek vzpomínek pamětníků na listopadové události. Příběhy provází moderátor, který v závěru se studenty diskutuje. S partnery jsme připravili také výstavu Střípky revoluce. Fotografie na panelech se rozhýbají, když na ně namíříte mobil s aplikací pro rozšířenou realitu; archivní videa, animace nebo krátké vzpomínky pamětníků vidíte přímo ve svých mobilech. Během loňského podzimu si výstavu zapůjčilo několik desítek škol.
Post Bellum je nezisková organizace. V naší společnosti existují nenávistné proudy, reprezentované třeba prezidentem, které neziskovky a jejich zaměstnance paušálně odsuzují. Pociťujete to?
Naopak, slušní lidé si uvědomují, že pomáhat je důležité, obzvlášť teď. Máme přes čtyři tisíce drobných donátorů. Každá koruna je nesmírně povzbuzující a opravdu pomáhá. Konkrétně v našem oddělení vzdělávání Paměti národa společenskou nenávist vyvolávanou populistickými politiky nepociťujeme. Natáčení vzpomínek našich babiček a dědečků zatím nejspíš není kontroverzní téma.
Mluví se o tom, jak moc se školy na všech stupních liší v Praze a v regionech, jak jsou na tom zle Karlovarský a Ústecký kraj. Je to patrné při workshopech?
Ani ne, nás prostě zajímají jiné věci než nabiflované letopočty. Samozřejmě, když děti přicházejí ze školy, kde jsou vedené ke kritickému myšlení, spolupráci a kreativitě, a rozumějí historickým souvislostem, je větší šance, že se jim projekt povede dobře. Vstupuje do toho ale ještě jeden faktor – motivace. Zajímavý příběh a projektová výuka dokáže nadchnout žáky odkudkoli. Děti ve vyloučených lokalitách mají jiné okolnosti života než dejme tomu děti z bohatších a vzdělanějších rodin, ale když jim dáte šanci a motivaci, zjistíte o nich, že jsou talentované, nadané a ochotné svědomitě pracovat. Na Praze 3 je třeba ZŠ Cimburkova, která má velkou převahu romských dětí, často ze složitých poměrů, málo podnětného prostředí. Dalo sice práci přesvědčit učitele, že má smysl se s těmito dětmi do projektu pustit, ale pak byly místní děti skvělé. Udělaly výbornou reportáž, užily si práci ve studiu v Českém rozhlase a s pamětníkem panem Horanským navázaly báječný vztah. Vznikla dojemná reportáž o příběhu romského chlapce Abebe, který zmizel kdesi v koncentračních táborech, ale tehdejší děti na něj a na jeho hry, ohníčky, příhody nezapomněly.
Vidíte při své práci propastné rozdíly mezi víceletými gymnázii a základními školami, které odhalilo mezinárodní šetření PISA 2018?
Nemohu říci, že by výstupy dětí z gymnázií byly v Příbězích našich sousedů lepší, spíš naopak. Na gymnáziích mívají tolik jiné práce, že projektům často nevěnují tolik energie a nejsou pro studenty prioritou. Navíc mají ty projekty jiné rozměry než klasická školní práce, hodně se třeba povedou, když jsou žáci empatičtí, hraví… Proto v nich uspějí i ti, co se v klasické výuce nedokážou moc prosadit, nebo děti s ADHD, které potřebují střídání činností a konkrétní úkoly. Učitelé nám často píší, jak v projektu zazářily šedé myšky nebo děti, co ve výuce zlobí, dokázaly soustředěně pracovat.
Sympatizujete s učiteli, pokud jde o loňskou stávku a boj za vyšší platové ohodnocení?
Obecně se stávkou učitelů souzním; upozorňuje na to, že školství je u nás v žalostném stavu. Tentokrát však byli učitelé ve složité situaci. Ta stávka byla špatně prezentovaná veřejnosti a její cíl měl být zvolen a formulován obezřetněji. Zjednodušeně řečeno, učitelé měli stávkovat za srozumitelnější věci než za to, jaká složka platu je nenároková a jaká nároková. Na některých školách to může znamenat, že se ta nenároková složka nedostane k žádným, ani k těm dobrým učitelům, bez ní ale nemá ředitel možnost ocenit ty dobré vůbec. Když učitel vstoupil do stávky, vypadalo to, že bojuje o tuto nesrozumitelnou marginálii, a když ne, tak vysílal vzkaz, že je se školstvím všechno v pořádku. Vůbec jim to rozhodování nezávidím. Nakonec bych asi na jejich místě stávku podpořila, protože téma špatné situace ve školství se do veřejné debaty musí dostávat i těmito prostředky.
Komunikujete s mnoha různými učiteli z celé země. Probíráte s nimi jejich pocity ohledně společenského statusu?
Ano, docela často. Obecně, učitelé nejsou příliš sebevědomí, nevěří si. V projektech jim dáváme vyplňovat dotazník, takže máme poměrně rozsáhlá data. Přes 90 % učitelů uvedlo, že žáci zapojení v Příbězích našich sousedů podali lepší výkon, než od nich jejich učitelé očekávali. Z té nízké důvěry v žákovy schopnosti je mi docela úzko – vyplývá totiž z učitelova vlastního pocitu nedostatečnosti, z nedostatku zpětné vazby a opory. Možná učitelé jen přijímají postoj, který vůči nim chová veřejnost. Ve třídě je učitel sám, proti němu sedí skoro třicet dětí, které mohou být i nepřátelsky naladěné. Musí si poradit s každou situací a zaujmout třídu puberťáků je náročnější než plný konferenční sál dospělých. Vytvořit zdravé klima ve třídě dá víc práce než motivovat a vést tým ve firmě. Moje zkušenost z mnohaleté výuky ve škole – učila jsem angličtinu a dějepis –, mi v práci pro Post Bellum moc pomohla. Přesto má spousta učitelů pocit, že neumí nic jiného než učit.
My v Paměti národa naše spolupracující učitele podporujeme, oceňujeme, chválíme a děkujeme jim, což málokdo dělá. Možná přemýšliví rodiče a dobří ředitelé škol, kteří však na učitele nemají moc času, protože musejí řešit administrativu a technické záležitosti. Podpora od ministerstva chybí. Místo tandemové výuky pro začínající pedagogy a možnosti vzájemných setkání se učitelům dostává jen nabídky ne vždy smysluplných kurzů. Není divu, že aktuálně na českých školách chybí šest tisíc učitelů a příští rok to má být až dvanáct tisíc. Učitelé, co zůstávají, jsou hrdinové.
Někteří experti na školství včetně Daniela Münicha, Daniela Prokopa nebo Bohumila Kartouse mají dojem, že je česká veřejnost ke vzdělávání apatická, že se dost nestaráme o to, co a jak se učí ve školách. Máte ten pocit také?
Ano. A je zásadní vnést téma důležitosti vzdělávání do veřejného diskurzu. Učitelé se sami od sebe nezlepší, tlak na kvalitu jejich pracovních podmínek je věcí každého z nás. Kdokoli, kdo se snaží debatu otevřít, si zaslouží chválu, i když nemusíme souhlasit se vším, co řekne. Veřejnost se musí dozvědět o tom, že na školství závisí naše budoucnost. Zní to jako klišé? Možná, ale je to prostý fakt. V rozhlase jsem nedávno slyšela nějakého komentátora konstatovat, že učitelé nemají na stát žádnou páku. Lékaři pohrozí, že odejdou do Německa, a rázem se pro ně peníze najdou. Zato učitelé prý ničím vyhrožovat nemohou. Já si naopak myslím, že mohou, a že skutečná změna k lepšímu ve školství může nastat jedině tehdy, když si učitelé a s nimi celá společnost uvědomí, že učitelství je prestižní povolání. Vždyť na učitelích do značné míry závisí budoucnost naší země.
