Ester Ledecká je nevídaný úkaz, říká legendární sjezdař Franz Klammer

Na dvanáctých zimních olympijských hrách v Innsbrucku v roce 1976 jste vyhrál ve sjezdu na domácí trati. Dodnes je to považováno za jeden z nejlepších lyžařských výkonů všech dob. V Rakousku byly tehdy kvůli tomuto závodu zavřené školy i obchody, celý národ vás napjatě sledoval. Měl jste startovní číslo 15, trať už byla dost rozbitá, přesto jste slavně zvítězil. Jak na to dnes vzpomínáte?

Rád jsem závodil pod tlakem, to jsem byl vždy ještě o něco lepší. Ale v Innsbrucku se mnou cloumaly emoce, bylo těžké je kontrolovat. Jel jsem totiž tehdy nejenom pro sebe, ale i pro celé Rakousko. Byl jsem sice favoritem, ale chtěl jsem za každou cenu vyhrát, nezajímalo mě ani druhé místo. Olympijské vítězství mi změnilo život a rád se na to dívám zpětně na videu, protože v tomto případě vždy vyhraji. Jediný problém nastal po závodě u dopingové kontroly. Musel jsem vypít šest piv, než jsem byl schopen odevzdat vzorek.

Kde máte zlatou olympijskou medaili? Vezmete ji někdy do ruky?

Bude někde doma, ale nevím, kde přesně. Mě to nezajímá. Důležité je, že všichni vědí, že jsem ten závod vyhrál. Po závodě už mi byla medaile jedno, klidně jsem ji mohl hodit do potoka, rozhodující bylo samotné olympijské vítězství, jež mě ve sportovní kariéře i v celém životě posunulo dál.

Kdybyste se postavil dnes na start závodu Světového poháru ve sjezdu, měl byste nějakou šanci uspět?

Na závod těžkého sjezdu například v rakouském Kitzbühelu, který jsem vyhrál čtyřikrát, bych se už neodvážil postavit. Ani náhodou. Možná bych zvládl závod ve švýcarském Wengenu, ale určitě bych neměl žádnou šanci na přední místo. To je dávná minulost. Nároky na současné závodníky jsou zcela jiné ve srovnání s dobou, kdy jsem jezdil Světový pohár já. Sjezdaři jsou daleko atletičtější, mají daleko větší sílu. Jen připomínám, že samotné závody ve sjezdu jsou pořád nebezpečné, jede se extrémně rychle, je v tom obrovské riziko, to se nezměnilo.