Místo, kam je léta nemožné sehnat lístky. 30 let a 13 dílů o zázraku zvaném Dejvické divadlo
Herci Dejvického divadla se snažili jít při vzpomínkových rozhovorech do hloubky a do detailů, i když vtěsnat třicet let profesního života do 13 půlhodinek se zdá i tak náročné: za ty tři dekády se totiž odehrálo 80 divadelních inscenací a každý díl seriálu zvládne detailně probrat a ukázat jen tak dvě tři. Dnešní Seroš X je o divadle, do kterého je už léta nemožné sehnat lístky, o Dejvickém.
Ten seriál má tudíž dost archivního materiálu: přímo u zrodu Dejvického divadla stály například dramaturgyně Eva Suková a dlouholetá ředitelka Dejvic Eva Měřičková, které tak v dokumentu vystupují skutečně od prvního dílu, v archivních i současných rozhovorech.
13 dílů postupuje chronologicky: První představení se konalo 14. října 1992, kdy tehdejší studenti Katedry alternativního loutkového divadla na DAMU odehráli školní inscenaci hry Johannes doktor Faust, druhý díl Znovu na začátku už představuje éru Miroslava Krobota, který byl v Dejvickém uměleckým šéfem mezi lety 1996–2014 (první probíranou inscenací je Utišující metoda podle Edgara Allana Poea). Druhý díl taky popisuje, jak do Dejvic za Krobotem přicházejí Ivan Trojan a Lukáš Hlavica z Divadla na Vinohradech, Martin Myšička z Národního, Klára Melíšková přímo z DAMU; společně pak vzpomínají na inscenaci Gogolova Revizora, kterou s nimi nazkoušel přísný ruský režisér Sergej Fedotov.
Cyklus má jasné dramaturgické zacílení, věnuje se hlavně přelomovým inscenacím: třetí díl Zkouška klasikou proto řeší Dostojevského Bratry Karamazovy z roku 2000, které v dramatizaci Evalda Schorma režíroval Lukáš Hlavica a kteří jsou jedním z vrcholů Dejvického divadla („Všichni jsme si tam sáhli na dno,“ vzpomíná na Karamazovy Martin Myšička). Druhým titulem je pak Oblomov (taktéž z roku 2000, hrál se 14 let) v režii Miroslava Krobota, kdy v souboru hostoval Jiří Macháček. „Chtěl jsem divadlo, kde budou lidi, kteří se budou inspirovat, budou se mít rádi, a to se přenese i do diváků,“ shrnuje Miroslav Krobot.
Zajímavé ale bude v dalších dílech sledovat, jak se změnila atmosféra Dejvického po odchodu Miroslava Krobota, kdy se dokonce údajně i hlasovalo o rozpuštění souboru. Je také škoda, že tam zatím nevidíme záběry přímo z divadelních zkoušek, které by odhalily víc z know-how Dejvického – ale možná je to záměr.
Díky dokumentu si uvědomíte, jak velký kulturní přesah má Dejvické mimo divadlo – nejen do filmů, reklam či neziskových projektů, ale také do seriálů, jakými byla Čtvrtá hvězda, Dabing Street nebo Zkáza Dejvického divadla.
Divadlo je umění sněhu, nasněží a roztaje, říká se, protože po inscenacích, které často vešly do dějin české kultury, nezůstane nic než jen pár černobílých fotek. Série Dejvické divadlo je proto z historického hlediska důležitý a dobře zpracovaný projekt, který dokumentuje Dejvické divadlo nejen pro odborníky a studenty divadelní vědy, ale rozhodně i pro řadové diváky. Posuďte sami: pusťte si náš díl pořadu Seroš X, cyklus Dejvické divadlo pak najdete na iVysílání ČT.
