Děti Magorovi

Marta navíc ilustrovala otcovy verše a pohádky pro děti a věnovala mu tři básně ze své chystané sbírky. Několik obrázků dědovi pak přidala i vnoučata. Nejcennějším darem do nebe zaslaným by ovšem byla záchrana Magorova statku v Prostředním Vydří, na níž básníkovi potomci usilovně pracují.

Františka Jirousová, doktorandka filozofie na pražské Univerzitě Karlově, spisovatelka

Na Smíchově byl heaven

Kdybych s tátou nežila posledních osm let na Smíchově v bytě v Nádražní 28, vyrovnávala bych se s jeho smrtí asi mnohem hůř, protože jsem ho měla zvláštním způsobem ráda a byla jsem s ním nějak tajemně propojená, jakoby někde ve skryté hloubce duše jsme měli podivnou společnou část, která byla taková spíše neosobní, dá-li se říci. Nikdy jsme totiž k mé spokojenosti nepěstovali žádné výrazně osobní vztahy, táta byl spíše energie než osoba, podle mě aspoň, a mně to takhle vyhovovalo. Naštěstí, díky bohu a jeho bezpochyby výraznému prostředníku knížeti Karlu Schwarzenbergovi, mi bylo dáno prožít s Magorem jeho posledních osm let (on nás, mě a sestru Martu, totiž v dětství nijak nevychovával, byl většinu času zavřený a vlastně to vůbec nebyl rodinný typ, takže jsme ho víc poznaly spíše až kolem dospělosti).

(...)

Vařili jsme si odděleně. Táta nesnášel moje jídlo, „šlejšky“, jak tomu říkal, a sám si vařil svoje šlejšky. Občas ale uvařil i pro mě – a to byly hody, protože když vařil pro druhé, vařil výborně a dělal to s náruživostí. Stejně tak náruživě hromadil v obrovském dřezu nádobí, a když se nahromadilo do šílených rozměrů, dlouho se chystal ho umýt. Když ho pak umyl, vždy mi to oznamoval jako velkou událost. Ostatně spousta přátel ho pamatuje asi právě nad dřezem s nádobím – kdekoli byl, tam myl nádobí.

(...)

Z deníku (2. 2. 2011) „Jo, a Mága asi umírá. Tak uvidíme, jak to dopadne ... Odmítá jít k doktorovi, ač je evidentní, že s ním něco závažnýho je. Motá se mu hlava, padá a ztrácí vědomí a v ksichtě je žlutozelenej! Myslím, že mu už totálně odcházejí játra. On ovšem k doktorovi nepůjde. Volají mi kvůli tomu lidi, abych ho tam prý odvedla, že se tam sám prý bojí jít! Ach jo! A jak to asi tak jako mám udělat, chytrolíni? (...) Nu, odjel někam na pár dnů, do Broumova, patrně ho přivezou v rakvi. Ale stejně myslím, že se nejspíš chce uchlastat, aby ho ta smrt zastihla náhle. Nevím, vůbec do něj v tomhle nevidím. Možná se fakt bojí k tomu doktorovi jít, ale cožpak ho tam mám vléci? To bych těžko mohla. Kdo kdy Mágu někam dovlekl (kromě komoušů)?“

(Úryvek vzpomínky F. Jirousové ze sborníku Aby radost nezmizela přetiskujeme s laskavým svolením editorky a vydavatelky Moniky Le Fay.)

Krematorium

Poslední dobou

jsme tu nějak často

řekl táta

bledý jak smrt

Vítr rozfoukával

popel nebožtíků

Tobiáš a Sára

v úzkostném

němém tichu

(Marta Veselá Jirousová: Krematorium. Báseň je ukázkou ze sbírky Děti deště, která by měla vyjít nejpozději v dubnu 2013 v Torstu.)

Marta Veselá Jirousová, výtvarnice a básnířka

Když k nám měl přijet někdo na návštěvu a táta byl zrovna doma a mně záleželo na tom, aby ona návštěva před tátou obstála, udělovala jsem tyto rady: „Nepleť se tátovi do vaření, do třídění odpadu, do rozdělávání ohně, a hlavně mu neskákej do řeči, pak to bude dobrý.“ A bylo. Byl to takový rychlý manuál na to, jak vyjít s tátou. Nebylo s ním totiž lehké žít a vědí to všichni, kteří ho důvěrně znali. Velmi snadno se člověk stal terčem jeho vzteku, ne však vždy oprávněně.

Tuto jeho rozběsněnost střídala druhá, zahloubaná podoba, depresívní táta byl pro nás všechny snesitelnější. Depresívní táta ale nebyl šťastný táta. Jeho divokost k němu patřila, ne nadarmo měl trefnou přezdívku Magor.

Když musel (počínaje Velkým pátkem roku 2011) definitivně skončit s pitím, stal se z něho konečně ten něžný a milý dědeček, po jakém jsme toužili. Když jsem se ho ale ptala, jak se má, vždycky se jenom ironicky pousmál a řekl, že dobře. Na jeho hlase bylo však jasně znát, že se dobře nemá, nemohl psát, nic ho netěšilo, a jak říká Františka, jednou nohou už byl v nebi. Získal zjev starozákonního proroka, trousil jednu moudrost za druhou a lidé na jeho slova čekali jako na perly. Zmizela ale radost a táta se ztrácel spolu s krví, které se mu nedostávalo.

V srpnu jsem ho viděla naposledy. Přijeli jsme za ním do vojenské nemocnice, kde zrovna ležel s dalším krvácením, v ruce měl hadičku, kterou mu do žíly proudila nová krev. Byl bledý jako stěna, unavený a zesláblý. Anička mu dovezla papírovou korunku, kterou vyrobila. Táta si ji nasadil na hlavu a sestřička, která zrovna procházela pokojem, zahlaholila: „Máme tady pana krále!“ Táta se usmíval, kralování se mu líbilo. Jako král taky umřel, sám, statečně a důstojně.

(Úryvek vzpomínky M. Jirousové ze sborníku Aby radost nezmizela)

Daniel Degtěv, student architektury a muzikant

Poslední rok jsem již tátu tolik nevídal. Měl svoje bujné období a později onemocněl. Byl jsem za ním v nemocnici. Nebyl to ten temperamentní muž, kterého jsem znal. Byl příšerně bledý, vyčerpaný. Po propuštění z nemocnice jsem se s ním několikrát domlouval na tom, že by měl přijít. Nakonec přece jen přišel. Měl jsem velikou radost, chtěl jsem mu toho hodně říct. Jenže nadšení brzy vyprchalo. Táta byl slabý, bílý a vypadalo to, že je duchem úplně jinde ...

(Úryvek vzpomínky D. Degtěva ze sborníku Aby radost nezmizela)

Téma Za duchem Ivana Martina Jirouse: Na Vysočině v doprovodu básníkových dcer najdete v novém Reflexu (5/2013), který vychází ve čtvrtek 31. ledna.