Zeptejte se Vůdce!

Vážený pane Hitlere,

se zájmem jsem si prostudoval vaši teorii o různé hodnotě jednotlivých ras. Já sám chovám již delší dobu psy a nyní si dělám starosti, zda se snad nejedná o podřadnou rasu. Proto se ptám: Která je nejlepší psí rasa na světě a která nejhorší? A kdo je mezi psy Židem?

Helmut Bertzel, Offenburg

A co na to Adolf Hitler?

To se mi zamlouvalo. Byla to dobrá otázka – a navíc zajímavá! Kromě toho jsem byl poslední dobou zavalen vojenskými otázkami natolik, že už mi to takřka samotnému bylo příliš. Vojenská témata mají nadto jen omezenou zábavnou hodnotu, pokud člověk dostává pouze špatné zprávy. V prvních letech války jsme u stolu často diskutovali o nejrůznějšíchvěcech, později se mi po tom opravdu stýskalo. Nynější psí otázka mi teď ony krásné časy maličko připomněla. Okamžitě jsem sáhl po svém zázračném telefonu, a dokonce na něm na vlastní pěst vyhledal poněkud složitou funkci diktafonu, tolik jsem toužil onu otázku zodpovědět.

„Milý pane Bertzeli,“ začal jsem, „věc se má tak, že chov psů je co do výsledků dál než rozmnožování a vývoj člověka.“ Chvíli jsem zvažoval, že panu Bertzelovi poskytnu pouze krátkou odpověď, pak jsem se ale z čiré chuti popřemýšlet o tomto tématu rozhodl, že je zpracuji s důkladností hodnou Vůdce, že ho pojmu maličko zeširoka, abych jednou provždy jasně vytyčil hranice dané oblasti. Ale kde bych měl začít?

„Existují psi chytří natolik, až z nich jde strach,“ pronesl jsem zprvu poněkud zamyšleně do přístroje, pak jsem však pokračoval stále plynuleji. „Chov psů tudíž představuje zajímavý příklad, kde by dnes člověk mohl být. Vidíme na něm ovšem i to, kam vede nekontrolované křížení, neboť právě psi se, ponecháme-li je bez dozoru, páří zcela nazdařbůh. Důsledky můžeme pozorovat převážně v jižní Evropě, kříženci pustnou, divočí, chátrají. Naproti tomu tam, kde vládne pevná ruka, se vyvíjejí čisté rasy a každá z nich směřuje k tomu nejlepšímu, co v ní je. Je třeba důrazně prohlásit, že na světě existuje víc elitních psů než elitních lidí – což je deficit, který mohl být při větší obětavosti německého národa v první polovině 40. let minulého století již překonaný.“

Odmlčel jsem se a zvažoval, zda se tím nedotknul příliš velkého počtu soukmenovců, na druhou stranu se má poznámka týkala jen velmi starých lidí, a těm byla ostatně také určena! Ti mladší by ovšem měli od začátku vědět, jaké požadavky na ně budou časem kladeny!

„Rozmnožování a vývoj psů pochopitelně podléhá jiným zákonům než rozmnožování a vývoj člověka. Pes je majetkem svého pána, člověka, člověk kontroluje jeho výživu a rozmnožování, v tomto ohledu nebude mít pes nikdy problém se životním prostorem. Proto se také chov psů nezaměřuje na budoucí souboj o světovládu. Otázka, jak by psi vypadali, kdyby po miliony let museli bojovat o vládu nad světem, zůstává tedy čirou spekulací. Jasné je, že by měli větší zuby. A větší výzbroj. Považuji také za víc než pravděpodobné, že by dnes v tom případě dokázali zacházet s jednoduchými nástroji, kupříkladu s kyji a praky, možná dokonce i s lukem a šípy.“

Odmlčel jsem se. Mohli by nadřazení nadpsové disponovat už i primitivními střelnými zbraněmi? Ne, tohle bylo skutečně nepravděpodobné.

„Navzdory všemu se však rozdíly mezi psími rasami podobají rozdílům mezi rasami lidskými. Proto je na místě otázka, zná-li svět psů Židy, takříkajíc židovské psy. Odpověď zní: Židovský pes pochopitelně existuje.“

Tušil jsem, co si na tomto místě budou myslet statisíce čtenářů, a musel jsem tomu okamžitě zabránit: „Není to ovšem, jak se mnozí domnívají, liška. Liška nikdy nemůže být psem a pes nikdy nemůže být liškou, tudíž liška nemůže být ani židovským psem. Když už, pak je třeba najít mezi liškami jejich vlastní židovskou lišku. Mohl by jí být nejspíše pes ušatý, který již samotným jménem popírá svoje liškovství způsobem, jenž je pro Židy příznačný.“

Dostal jsem se při diktování poněkud do ráže. „Pes ušatý,“ zamumlal jsem vztekle, „taková drzost!“ Pak jsem rychle dodal: „Slečno Krömeierová, psa ušatého a drzost prosímvyškrtnout.“ To byla od toho zázračného telefonu pěkná podlost, podle všeho tu někde byla mazací funkce, ale já si ne a ne zapamatovat, jak ji najít.

„Zůstaňme tedy věrni názoru,“ pokračoval jsem, „že židovského psa je třeba hledat mezi psy. Další postup je nasnadě:

Musíme pátrat po patolízalském psisku, po psu, který se vtírá, slintá, ale kdykoli dokáže zbaběle zaútočit ze zálohy – jedná se pochopitelně o jezevčíka. Slyším, jak se na tomto místě mnozí majitelé psů, zejména z Mnichova, ptají: Jak je to možné? Není snad jezevčík nejněmečtějším ze všech psů?

Odpověď zní: Nikoli.

Nejněmečtějším psem je ovčák, následují v sestupném pořadí doga, dobrman, švýcarský salašnický pes (avšak pouze v německy mluvící části Švýcarska), rotvajler, všichni pinčové, boxer a pro mě osobně ještě špic, o němž se zmiňuje již Wilhelm Busch. K neněmeckým psům patří – odhlédneme-li od psisek dovezených z cizích zemí, jako jsou teriéři a baseti, a od výmarských ohařů, té sebranky (nomen es omen!) – marniví španělé a vůbec všichni zdegenerovaní okrasní psi.“

Pak jsem přístroj vypnul, vzápětí jsem ho ale zase zapnul:

„A ten líný, nesportovní mops!“