Keep calm and carry on aneb Jak se žije ve stínu koronavirové nákazy v Dubaji
Pamatuju si, kdy jsem se o koronaviru v Dubaji dozvěděla poprvé. Normální školní den. Do třídy se scházejí děti s maskami na obličejích. Napřed je učitelsky seřvu: „Jsme tady na maškarním?“ „Ne, Miss. Je tu virus z Číny,“ odpovídá Mohamed. Rychle googlím virus z Číny. Opravdu. „Ale, Miss,“ upřesňuje nevinně chlapec, „ten virus nic neudělá muslimům.“ Hmmm…
Osmého února vláda ohlašuje osm případů COVID-19 ve Spojených arabských emirátech. Začínají se šířit fámy, že se zavřou školy. Ministerstvo školství se ohrazuje s tím, že koronavirus je pod kontrolou a že společně, s pořádným umýváním rukou, to zvládneme. Mezitím se virus množí v Iráku a migruje do SAE.
Osmadvacátého února přilétá do Abú Dhabi skupina závodních cyklistů. Dva z členů výpravy testují pozitivně na COVID-19. Všichni jsou zavřeni v hotelu.
Pro Dubaj, která se živí turismem, je koronavirus ekonomickou katastrofou. Emirátská média se soustředí na minimalizaci paniky mezi obyvateli a většinou zdůrazňují dodržování hygienických předpisů a soustředí se na vyléčené případy. Školy zavírají 4. března, učitelé mají učit on-line. Děti, ti malí přenašeči COVID-19, sedí doma a otravují mě na školním iPadu, že se nudí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
