Viliam Buchert: Národní zájmy jako kůl v plotě

„Česká zahraniční politika nemá žádnou vizi světového vývoje a představu o jeho směřování, a tudíž nemá ani střednědobý nebo dlouhodobý plán, který by měl a mohl takový vývoj podporovat. Český postup, byť konvenuje postupu a chování států, jejichž zahraniční politika může být označena jako etická, je v mnohém náhodný a je spíše než výsledkem nějaké plánované a cílevědomé ,branding strategy‘ dílem okamžitých okolností, zejména skutečnosti, že se v jednom okamžiku na jednom místě (ministerstvo zahraničních věcí, prezidentská kancelář atd.) sejde skupina lidí s určitými záměry a historické okolnosti umožní jejich přetavení do nějakého činu a zanesení do mezinárodního a domácího prostředí.“ Tak popsala už v roce 2011 naši zahraniční politiku politoložka Šárka Waisová ve své knize Tíha volby. Česká zahraniční politika mezi principy a zájmy, kterou vydal Ústav mezinárodních vztahů.

Od zveřejnění postřehů Waisové uplynulo více než deset let a „tíhu volby“ v případě prosazování národních zájmů máme stále stejnou. Pořád není jasné, jaký směrem se vydat a udržet u toho na delší dobu rovnou cestu. Důvod? Do zahraniční politiky od vzniku samostatného státu v lednu 1993 „kecá“ příliš mnoho subjektů. Svoji vlastní politiku razil vždy prezident, o něco jinou předsedové vlád, další ministerstvo zahraničí a stále více se v ní profilují i Poslanecká sněmovna, Senát, či dokonce Praha a jednotlivé regiony. Z toho pak někdy bolí břicho, jako když kočička s pejskem dělali dort ve slavné knížce Josefa Čapka.

Postavení, pozici a vliv Česka to v očích ciziny neposiluje a musíme si přiznat, že jsme dnes poměrně bezvýznamným hráčem na světové diplomatické šachovnici. Co nás za této situace podle všeho čeká v zahraniční politice v roce 2022? A co bychom měli jako Česko udělat? Není toho málo a jsou to věci hodně složité.

Předsednictví Rady EU

Tolik propírané české předsednictví Rady Evropské unie v druhé polovině roku bude v něčem připomínat frázi „o nás bez nás“. Nutnou agendou totiž bude velká část právě probírané evropské legislativy, kde nakonec skoro vždy vítězí zájmy velkých států. Zcela jistě se ale vyskytne i spousta nahodilých urgentních věcí, jako se to stalo v roce 2020 v důsledku koronavirové pandemie Německu a minulý rok Portugalsku a Slovinsku. Ostatně známe to i my z našeho předsednictví 2009, kdy musel expremiér Mirek Topolánek řešit evropskou plynovou krizi s Vladimirem Putinem (tehdy předseda vlády).