Diagnóza válečné schizofrenie. Čtyři možné scénáře vývoje na Ukrajině
Zničení přehrady Kachovka na řece Dněpr a následné uměle vyvolané záplavy vzbudily ve světě zděšení. Obrázky tonoucích zvířat a nešťastných civilistů v zatopených domech byly velmi emotivní. Na chvíli odvrátily i pozornost od dlouho avizované ukrajinské ofenzívy na východě a jihovýchodě země, o které jsme toho hodně slyšeli, ale zatím nevíme, co je pravdou a co válečnou propagandou. V každém případě jsme se ale dostali do bodu, kdy se bude muset více odhalit další vojenská i politická strategie obou stran. Protože tato válka nemusí být krátká. Co lze tedy očekávat?
Málokdo loni v únoru předpokládal, že ruský neoimperialistický režim a jeho obskurní vůdce s takovou vehemencí a krutostí skutečně zaútočí na Ukrajinu. Politici, vojenští experti i novináři se ve svých předpovědích většinou mýlili. Podle všeho i sám Vladimir Putin plánoval relativně krátkou „speciální vojenskou operaci“ (proto tak byla nazvána). Jenže tento konflikt se stal vleklou a nákladnou opotřebovací válkou. Pohled na ni i možné predikce se proto neustále upravují. A nic si nenamlouvejme, žádná z možných variant vývoje není nijak vábná. Ať se situace na bojištích vyvine jakkoli, napětí a vzájemné hrozby z tohoto místa světa nezmizí. Ani kdyby za čas výbuchy raket a granátů nahradilo ticho v podobě míru.
Hrajeme také v kulisách, které jsou nečekané, nevyzpytatelné a někdy až neuchopitelné. To rovněž mění situaci.
Proti ruským předpokladům ukrajinská metropole Kyjev jako by zázrakem loni na jaře nepadla do několika týdnů, přestože se na ni valily hordy okupantů. Zvolená ukrajinská vláda ani neutekla, ani nezradila národ. Z někdejšího nepříliš dobrého herce a pro svět ne moc známého prezidenta se stal Volodymyr Zelenskyj politikem globálního významu. Část Rusy okupovaného území se v létě a na podzim minulého roku podařilo Ukrajincům získat při výborně naplánovaných akcích zpátky.
Vražedné tsunami ale například srovnalo se zemí město Bachmut, kde už zahynuly desítky tisíc ukrajinských i ruských vojáků a obě strany přišly o spoustu techniky. Z předtím málo významného donbaského sídla se stal letos symbol celé války. Rozum zde šel stranou a zvítězila (ta jediná) šílená politická rozhodnutí nad vojenskou strategií.
V případě Ukrajiny se odehrál také pozoruhodný úkaz v některých částech světa – předtím tolik váhavé a s Moskvou často koketující demokratické země Západu, včetně České republiky, byly rychle a s plnou silou vtaženy do konfliktu na evropské periférii. Jejich válka se stala naší válkou. Nejedná se totiž pouze o válku Ukrajiny a Ruska, ale i o mocenský zápas Západu a Ruska se všemi jeho možnými důsledky. Řečeno slovy známého amerického politologa Samuela Huntingtona, jde o „střet civilizací“.
Jenže každá válka, která se prodlužuje, začne po čase otupovat pozornost veřejnosti a médií a nahlodává i odhodlání v ní pokračovat. Protože obětí a utrpení je už příliš. Navíc všechno to moc stojí a utracené peníze by se daly za současné vratké ekonomické situace využít jinak a jinde. To všechno musíme brát v potaz.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
