Mezi skanzenem a Kocourkovem. Zadávání veřejných architektonických soutěží je v Praze letitý šlendrián
V Praze se staví málo, pomalu a jinak, než by bylo záhodno. Jak to ale změnit? Máme metropoli stavět do šířky, nebo do výšky? Stavět více silnic a parkovacích míst, nebo naopak z města auta vypudit? A kde najít balanc mezi starým a novým? Na tyto otázky se těžko hledá odpověď, ta by navíc měla být výsledkem společenského konsensu. Než si je ale vůbec můžeme položit, musíme vědět, v jakém stavu se nyní nacházíme. Mnoho z těchto otázek se objevilo i teď, když se tak vášnivě diskutuje o přestavbě pražského hlavního nádraží.
Zajděte si někdy na Petřín nebo jinou pražskou vyhlídku a podívejte se, kolik se nad městem tyčí stavebních jeřábů. Říká se, že čím méně jich je, tím je to s městem horší. Nová výstavba je průvodním jevem rozvoje města a společnosti. Když se nestaví, město stagnuje a zastarává. Tento stav je obousměrný. Stagnace ve výstavbě plodí zpomalení i v dalších sférách, a naopak. O Praze se často mluví jako o skanzenu. A to nejen pro její historické centrum, ale i proto, že zde vzniká relativně málo nových pozoruhodných staveb.
V české metropoli je navíc extrémně složité cokoliv postavit. A je jedno, jestli chce stavět soukromá osoba, developer, nebo veřejná instituce. V evropském kontextu patří Praha mezi metropole s nejnižší výstavbou nových bytů, podle dat Eurostatu jsme na polovičních číslech například oproti Varšavě nebo Vídni. Podle Světové banky se umisťujeme na nejhorších příčkách světového žebříčku, pokud jde o délku stavebního řízení. Vůči mzdám pak máme jedny z nejvyšších cen vlastnického i nájemního bydlení v Evropě. O důležitých dopravních stavbách ani nemluvě. Plány na dostavbu pražského okruhu, linek metra nebo spojení centra města s letištěm jsou staré i desítky let a jejich realizace se buď zpožďují, nebo vůbec nekonají.
Umění plýtvat
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
