Měl by přijít velký řez, říká přední hematolog Tomáš Kozák o zastaralém systému v nemocnicích
Jaké jsou největší výzvy českého zdravotnictví? Problematikou jeho reformy se dlouhodobě zabývá i profesor Tomáš Kozák (60), přednosta Interní hematologické kliniky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, který pracoval i ve Francii, Velké Británii, v Irsku a ve Spojených státech. „Jedním z mnoha problémů je, že v našich nemocnicích stále platí vertikální vedení oddělení a klinik, což vychází ještě ze zvyklostí z Rakouska-Uherska. Na přednosty a primáře se často pohlíží jako na polobohy, co vědí v oboru všechno, což je nesmysl,“ říká doktor Kozák v rozhovoru pro Reflex.
V českém zdravotnictví se v posledních měsících výrazně řešily protesty mladých lékařů, kteří vypověděli přesčasové hodiny a chtěli zvýšit platy. Jak vnímáte celou situaci, již nakonec kromě ministra zdravotnictví Vlastimila Válka řešil i premiér Petr Fiala?
I díky vlastní zkušenosti ze zahraničí si nemyslím, že je něco špatně na tom, když je mladý lékař bez atestace do pěti let po promoci ekonomicky závislý na přesčasech. Všude v rozvinutém světě je to obvyklé. Naopak je špatně, že zkušený, atestovaný, po všech stránkách samostatný lékař s desetiletou a delší praxí je na těchto pohotovostních službách ekonomicky závislý. U českých lékařů po promoci existuje určitá mezera v jejich postgraduálním výcviku – není tak strukturovaný v porovnání s jinými státy, což našim mladým lékařům oprávněně vadí.
V čem jsou postgraduální výcviky lékařů v zahraničí lépe strukturované?
Absolventi českých lékařských fakult mají vynikající teoretické, ale o něco menší praktické znalosti. Ty ale během prvního roku praxe doženou. Na naší fakultě klademe na praktickou výuku stále větší důraz, ale obecně čeští čerství absolventi ještě v tomto ohledu trochu na americké, britské či irské absolventy, odkud mám praktické zkušenosti, ztrácejí. V porovnání s řadou jiných zemí Evropské unie jsou ale na tom lépe, nicméně pro mě osobně je měřítkem anglosaský systém. V zahraničí zároveň mají mnohem přehledněji odstupňovanou hierarchii lékařů dle zkušeností – v USA se hned po absolvování lékařské fakulty mladí doktoři nejprve dostanou do nemocnice coby stážisté, po roce se stávají takzvanými rezidenty, po několika letech se dostanou na úroveň fellow, v níž už v podstatě řídí směnu trvající 24 hodin, a nakonec jsou takzvaní attending physician. Naší terminologií by se u těchto pozic nabízely pojmy, které známe z pohádek, a sice učeň, tovaryš a mistr.
V americké nemocnici tak každý ví, kdo je v jakém stadiu postgraduálního vývoje?
Přesně tak, vědí to i pacienti – a hlavně každý zná své kompetence. Ve Velké Británii a v Irsku je zase v pozici onoho mistra takzvaný konzultant, odborník na nejvyšší úrovni. Je to doktor, jenž má na jedné straně dům, splacenou hypotéku, děti na vysoké škole, vede „decent life“, jeho pozice je opravdu synonymem vyšší střední třídy. Na druhé straně je nositelem zásadní, osobní odpovědnosti za to, že pacienti jeho týmu jsou dobře léčeni. Přijíždí v noci do nemocnice ve chvíli, kdy je na telefonické příslužbě, pouze v případě nejvyšší nutnosti. Díky tomu, že tovaryši a učni, kteří jsou přes noc v nemocnici, jsou dosti kompetentní, stává se to velmi zřídka. Závisí to také na typu oboru. V každém případě: českým nemocničním lékařům dle mého soudu nejvíce chybí ono „světlo na konci tunelu“, tedy vidina, že po třeba osmi deseti letech tvrdé práce dosáhnou onoho mistrovského stupně se vším všudy, co jsem výše uvedl.
Vnímáte v nespokojenosti našich mladých lékařů i nějaké další faktory?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
