Vlasta Parkanová: Byla jsem zhanobena. Pošlapali moji čest!
V červenci roku 2012 vydala Poslanecká sněmovna svoji tehdejší místopředsedkyni Vlastu Parkanovou na žádost policie k trestnímu stíhání. Až v říjnu 2021 byla soudem pravomocně zproštěna obžaloby v kauze nákupů letadel CASA pro českou armádu, která se týkala doby, kdy byla Parkanová ministryní obrany. Reflexu se povedla ojedinělá věc - udělat s bývalou političkou rozhovor. Vyšel v únoru v Reflexu a nyní jej odemykáme.
Politička, jež byla poslankyní už od roku 1990, tak doplatila na selhání státních orgánů zničeným zdravím, přišla o kariéru, byla někdy dehonestována médii a vážně to ovlivnilo i její rodinu. Nikomu z lidí, kteří stáli za jejím vyšetřováním i stíháním, se naopak nestalo nic. Někteří byli dokonce povýšeni. Tento velmi varovný případ je zajímavý i tím, že Parkanová o tom jen ojediněle mluvila s novináři. Letos v únoru poskytla velký rozhovor Reflexu. Sešli jsme se spolu v Táboře. Vlasta Parkanová si nepřála fotografování ani pořizování videozáznamu, rozhovor, který byl místy hodně emotivní, je tak v audiopodobě zaznamenán v diktafonu a mobilu.
Celý život jste měla ráda hudbu, sama jste i zpívala. Je vám po tom všem, co se odehrálo v posledních více než deseti letech kolem vaší osoby, ještě někdy do zpěvu?
Není. Nemusí to být ale výraz smutku a deprese, prostě to nejde, protože mám problémy i se sluchem a s hlasivkami, nebylo by to čisté zpívání. A když jsem to zkoušela, nešlo mi to ani od srdce. Přitom jsem zpívala velmi ráda a před revolucí jsem měla také zkoušky profesionálních hudebníků. Zažila jsem v posledních letech v tomto případě jednu výjimku, a to letos v lednu. Bojujeme s manželem už léta oba s různými nemocemi a pro psychické povzbuzení jsme se vypravili do švýcarských Alp a jezdili tam pět dní jejich úžasnými vlaky. Potkali jsme tam partu country muzikantů z České Lípy a s nimi jsem si zazpívala staré country písničky jako kdysi, jako v době, když jsme se s manželem dali dohromady. Bylo to úžasné, tam to jako zázrakem šlo. A navíc v tom krásném švýcarském vagónu.
Na zpívání se ptám i proto, že jste vzbudila v roce 2007 velké pozdvižení, když jste dala americkému prezidentovi Georgi Bushovi dárek, nahrávku písně s názvem Dobrý den, prapore z hvězd a pruhů. Nazpívala jste ji s autorem textu Janem Vyčítalem, hudbu složil Jaromír Hnilička a byla to skladba na podporu výstavby amerického radaru v Brdech, o kterém se tehdy hovořilo. Mně ta píseň přišla jako legrace, ale schytala jste za ni velkou čočku, protože některým lidem to přišlo trapné.
Byla jsem překvapená mírou negativních reakcí, protože píseň byla nadsázka a myslela jsem si, že žijeme natolik svobodně, že si něco takového může dovolit i tehdejší ministryně obrany. Jak jsem zjistila, tak ne. Nijak mě to ale nezabolelo a vůbec nelituji, že jsem tu píseň nazpívala, udělala jsem tím něco pro správnou věc. Čeho skutečně lituju, je, že ten radar v České republice nemáme. Vzhledem k situaci ve světě čím dál víc toho lituji. Být součástí podobné bezpečnostní architektury by bylo skvělé a nikdo mi to nevymluví. Přitom naši spojenci z NATO, Poláci a Rumuni, na tuto formu spolupráce kývli. Moc by mě i dnes zajímalo, nakolik už tehdy vznikl odpor proti radaru vlivem ruských chapadel, která se na nás sápou pořád.
Podívejme se teď na vaši kauzu, která se táhla léta. Policie dospěla k závěru, že jste podezřelá z nezákonného jednání v souvislosti s nákupem armádních letounů CASA v době, kdy jste byla ministryní obrany. Detektivové protikorupční služby vás chtěli obvinit ze zneužití pravomoci úřední osoby a porušení povinnosti při správě cizího majetku, a tak 13. června 2012 požádali Poslaneckou sněmovnu, kde jste v té době byla místopředsedkyní, o vydání k trestnímu stíhání. Prý jste měla stát připravit o 658 miliónů korun, což měl být podle nich rozdíl mezi kupní cenou a později dopracovaným znaleckým odhadem. Jedenáctého července 2012 vás sněmovna večer v 19.09 skutečně vydala k stíhání. Pro bylo 117 ze 176 přítomných poslanců, 45 jich bylo proti. Co jste tehdy cítila?
Sesypala jsem se už v tom červnu, když jsem se dozvěděla, že žádají o mé vydání. Zvláštní bylo, že někteří kolegové ve sněmovně, jak jsem pak zjistila, to věděli dřív než já. Média to věděla. Proto se pořád ptám, jak pracovala policie, když člověk, jehož se to bezprostředně dotýká, se to dovídá jako skoro poslední. Tehdy jsem nechápala, co se děje. Vždyť šlo o hnusnou věc, jakou bych já nikdy neudělala. Sakra! Pardon, brečím…
Pokud chcete, tak rozhovor na chvíli přerušíme.
Ne. Já jsem tu schůzi sněmovny v červenci 2012, na které jsem pak byla vydána ke stíhání, dokonce dopoledne jako místopředsedkyně ještě řídila. Odpoledne a podvečer, když se projednávalo skoro pět hodin moje vydání, si některé věci už přesně nepamatuji, protože to bylo velmi vypjaté, pro mě těžké a emotivní. Tehdy mi někteří poslanci a poslankyně říkali, že nepochybují o mně a mé cti, ale že tomu nařčení je nejlépe se bránit tím, že mě vydají, podstoupím vyšetřování a do podzimu se prý očistím a vrátím. Věřím, že to od některých bylo i upřímné. Ale „očištění“ trvalo přes deset let a ta kauza mi zničila život, zdraví i kariéru.
Tvrzení, že k politické kultuře patří, že obviněný politik se má vzdát funkcí, a když se očistí, tak se vrátí, je ale naprosto obvyklé. Operují tím především média a politici, kterých se to netýká. Jenže skoro nikdo takový se už do politiky nevrátil, protože dehonestace osoby bývá mezitím tak velká, že už nikdo ty „očištěné“ politiky nechce. Co si o tom myslíte?
Je to tak, ale to víme v mém případě až teď. Víme to až po dlouhých letech vyšetřování a soudů. První, kdo mi před lety řekl, že s tím návratem to bude jinak, byl můj obhájce Tomáš Sokol.
Ve vašem případě ale bylo od začátku zjevné, že to obvinění stojí na vodě. Přitom pro vaše vydání v roce 2012 hlasoval i tehdejší premiér Petr Nečas, kterého o rok později semlela jeho vlastní kauza. Pro vydání hlasovala i předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová, ale i vaši straničtí kolegové z topky Petr Gazdík, Jan Farský nebo exministr Leoš Heger. A samozřejmě to chtěla i média a část veřejnosti.
Kolegy poslance nekomentuji, ať si to proberou sami. Pokud jde o média, neházím novináře do jednoho pytle, ale pochybuji v souvislosti s mým případem, že někteří lidé si lámali hlavu s vlastním svědomím a odpovědností a bylo jim jedno, co napíší nebo řeknou. Když pak časem zjistili, jak to bylo, nikdo neměl ani odvahu, ani potřebu se mi omluvit. Nejsem zahořklá, necítím k nikomu nenávist, ale nezapomínám. Abych byla konkrétní. Ondřej Kundra z Respektu, který dostal cenu Novinářská křepelka, psal texty o mně a letadlech CASA, jako kdyby bylo jednoznačně dané, jaká ta zakázka byla. Pro něj to byla hotová věc. Ale soud rozhodl jinak a já jsem věděla, že je to jinak. Přijde mi neuvěřitelné, že někdo píše tímto způsobem. Jeho kolega Spurný psal jinak, objektivněji.
Máte nějaké indicie, zda za vaším obviněním nestál někdo z politiky či byznysu? Tehdy probíhalo takzvané protikorupční tažení, které se snažil rozpumpovat především Andrej Babiš, jenž vstoupil do politiky. Spekulovalo se i o tom, zda skutečným terčem nemohl být váš stranický kolega Miroslav Kalousek, který má mnoho nepřátel. Stejně jako v případě expremiéra Nečase a jeho kauzy se hovořilo i o takzvaném prokurátorském puči. Víte v tomto směru něco konkrétního?
Nemám konkrétní důkazy, ale mám pocit, že jsem skutečně nemusela být tím cílem já, ale Mirek Kalousek. Moje obvinění a vydání sněmovnou ke stíhání přišly také krátce po zadržení exposlance a hejtmana Davida Ratha z ČSSD. Zda si někdo vybral v rámci pomsty i někoho z jiné strany, to nevím.
Nechápu u celého případu ještě jednu věc. Přece o tak velkém nákupu letadel nerozhodla samotná ministryně Parkanová. To bylo kolektivní rozhodnutí armády, ministerstva, vlády, věděla o tom sněmovna. Hodit to pak na jednoho člověka mi přijde nesmyslné. Co si o tom myslíte?
Všechno, co jste řekl, je i v odůvodnění osvobozujícího rozsudku, kde soud vyčítá policii a státním zástupcům jejich přístup. K tomu malá feministická poznámka s nadsázkou: všimněte si, že za dlouhou dobu to byly ženy, kdo se nebál něco pořádného pro armádu koupit.
Když to teď přeženu, tak ministryně obrany Jana Černochová by se měla „chystat skočit z mostu“, protože vehementně podporuje nákup amerických stíhaček F-35 za 150 miliard korun. Už před samotným nákupem slyšíme kritiku, že to je předražené.
Ona se nebojí a to je dobře.
Nebála jste se za ta léta ale vy, že soud by vás nakonec mohl poslat do vězení?
Ani vteřinu. Vím, že jsem nic špatného neudělala. Věřila jsem v sebe samu a také jsem měla důvěru v soudní systém. Upozorňuji, že mluvím o soudech. Nemáme přece 50. léta minulého století. Vždy jsem ale velmi trpěla tím, že jsem touto kauzou byla zhanobena! Že mi někdo pošlapal čest! Ale ani na vteřinu jsem neměla strach, že budu odsouzena. Už se mi chce zase brečet…
Tak to přece jenom přerušíme?
Ne.
Vlastně nevím, co dělat, když je někomu tímto způsobem ničen život, kariéra a poškozeno zdraví…
Jedinou možností je to co nejrychleji přijmout jako danost. Udělal jste v té otázce výčet a použil slova život, zdraví, kariéra, já přidávám ještě nesmírně podstatná slova, a to moje rodina. Daností je, že to bylo celé vykonstruované a špatné. Ale všechny krásy světa, na něž se pořád ještě mohu podívat, mi přece jenom nevzali.
Dobře, ale léta se kolem vás rojily spekulace, lži, pomluvy, dohady. Co má s tím člověk dělat? Jak se s tím má vyrovnat?
Často jsem o tom nemohla racionálně přemýšlet, protože když jsem se pokusila o nějakou takovou analýzu, rychle převládly emoce a já jsem se znovu a znovu sesypávala. Nejhorší bylo, že jak byly mezi jednotlivými soudními jednáními dlouhé pauzy, tak já jsem se v mezičase částečně oklepala, věnovala se rodině, mamince, alespoň z něčeho jsem měla radost, a pak bum! Přišla další obálka od soudu a bylo zle.
U někoho mohla vaše kauza vyvolat i dohady, jestli bvinění nebylo kvůli tomu, zda jste se nějak neobohatila. Zkoumala to policie?
Pokud zkoumala, tak o tom nevím. Neměla by i tak co najít. Celé od začátku to byly samé lži.
Společně s vaším obhájcem Tomášem Sokolem jste se bránila v průběhu soudů i poněkud netradičně tím, že jste zveřejňovala na svém webu výpovědi svědků. Proč?
To byl můj nápad, dělali jsme to doma s manželem. Důvodem byla velká míra zoufalství, protože o mně furt vycházely nějaké lži a já jsem neměla možnost se adekvátně bránit. Šetřil to pak po nějakém podnětu Úřad na ochranu osobních údajů. Dostala jsem za to pokutu 17 000 korun, tu jsem musela hned zaplatit. Jenže soud i to zrušil a peníze mi vrátili.
Musela jste vyhledat kvůli své dlouholeté kauze lékařskou pomoc?
Ano. Opakovaně. Trvale užívám léky, a tím trpí můj mozek. Vím to, cítím to. Mám ráda knihy, večer si čtu nebo poslouchám audio, ale ráno o obsahu přečteného či vyslechnutého moc nevím. Trápí mě to. Zlé celou dobu bylo, že se mnou trpěla i má rodina. Definitivně mě odvolací soud osvobodil v říjnu 2021. Mnozí si mysleli, že už mám pak být takzvaně happy. Tak jednoduché to ale nebylo. Od zimy 2021 jsem šla ještě víc dolů a dolů… Asi nejhůře jsem na tom ale byla, nevím vlastně proč, loni kolem března. Tehdy mi pomohly rady profesora Miroslava Zavorala, ředitele pražské Ústřední vojenské nemocnice. Cítila jsem z něj velkou lidskost a vysokou kompetenci, jeho podpora a péče mi hodně pomohly. Od loňského léta se to pak zlepšilo.
Zajímavé na tom případu také je, že letadla CASA fungují relativně dobře. Letěl jsem například tímto strojem do Afghánistánu. Takže nákup nedopadl špatně. Hovořilo se ale nejvíce o ceně. Proč?
Nejsem cenař, cenu musí posoudit někdo jiný, na to jsou odborníci. Znalecký posudek na letadla CASA pro Policii České republiky udělal ústav American Appraisal, což byla estébácká žumpa. Stíhal snad někdo tyto znalce? Nestíhal. Ale myslím si, že pokud jde o obrovské armádní nákupy a další projekty, jako dnes například jaderné elektrárny, tak by na to mohlo být samostatné ministerstvo. Aby posoudilo všechny věci, které se toho týkají. A ještě poznámka ke strojům CASA. Já jsem tím strojem nikdy neletěla. Snad řeknu ministryni obrany Janě Černochové, ať mě sveze…
Ve vašem případě selhali podle všeho policisté, vyšetřovatelé i státní zástupci. Byla jste sice pravomocně zproštěna obžaloby, ale nikdo z těch, kdo se podílel na tom, co to provázelo, potrestán nebyl.
Potrestán? Někteří byli dokonce povýšeni. To vypovídá mnohé o fungování systému.
A není to u nás první případ, že život někoho byl v podstatě takovým obviněním zničen, ale proti těm, co to způsobili, se nedělá nic.
Myslím si o tom svoje. U policistů jsem se někdy chytala za hlavu, když jsem slyšela, co říkají. Ale to možné potrestání může být i dvousečné. Pokud by měli nést policisté a státní zástupci osobní zodpovědnost za každý neúspěch, tak se budou někdy bát vyšetřovat i žalovat. V mnoha případech ale zazní od státních zastupitelství, že sice respektují názory soudů, ale myslí si o tom něco jiného. Až je to někdy drzost. Státní zastupitelství si myslí a také za to bojuje, že pokud jde o rozdělení moci ve státě, že nejsou součástí moci výkonné. I z hlediska politologického je nezávislost státních zastupitelství nesmysl. Na to poukázal i můj případ.
Ještě stále běží ve vaší kauze soud o výši odškodnění, které je podle vás malé. V jiných zemích by částka za zničené zdraví a kariéru byla daleko, daleko vyšší. Jak to dopadne v tomto případě?
Nejde primárně o peníze, ty jsou jen symbolem toho celého. Jinak než symbolicky se selhání státu nedá vyjádřit. Není způsob, jak mi vrátit zdraví a trvalou pohodu. Není způsob, jak mě omladit o deset let. Není způsob, jak mě vrátit někam do nějakých funkcí. Navíc já mám hodnoty seřazeny jinak. Peníze v tom roli moc nehrají.
Jak máte seřazeny hodnoty?
Předtím to byly láskyplné vztahy a relativní zdraví. Po mém případu i v souvislosti s tím, co se děje, například s válkou na Ukrajině, napětím na Blízkém východě a jinde, což jsou velmi silné události, které nás mohou ohrožovat, jsem to přehodnotila. Teď mám jako hlavní hodnoty celkovou svobodu a láskyplné vztahy i relativní zdraví také samozřejmě zůstaly. U té svobody chci upozornit, že u nás bohužel žije tolik pitomců, kteří svobodu a demokracii degradují, a přitom mohou volit, až mě to zaráží.
Já mám navíc pocit, že diskuse o svobodě se někdy transformovaly do podoby hospodských rvaček, neposloucháme se, nevnímáme, co si myslí někdo jiný.
To plyne z toho, že je v tom velmi vysoká míra agresivity. A ruku v ruce s tím jde velmi vysoká míra blbosti.
Byla jste ještě za vlád premiérů Klause a Tošovského v 90. letech i ministryní spravedlnosti, byla jste pak ministryní obrany a místopředsedkyní Poslanecké sněmovny. Sledujete nějak podrobněji současnou českou politiku?
Sleduji ji zpovzdáli. Každý den ne, na to nemám žaludek a nervy. Zajímavé je, kde je vlastně dno toho, kam ještě může politika klesnout. Daleko více než domácí politika mě zajímá zahraniční a bezpečnostní politika. V tomto případě mám radost z některých současných ministrů i z toho, kdo je prezidentem.
Byla jste členkou různých stran, ODA, KDU-ČSL a TOP 09, které měly i konzervativní pohledy na svět. Dnes pořád sledujeme nějaké kulturní války. Jak to vnímáte?
Předně nevím, jak by tomu šlo zabránit. Já jsem si pohled na společnost a svět v mnoha věcech uchovala. Pořád je někdy konzervativní, nic se na tom nezměnilo.
Mám také pocit, že neustále řešíme nějaké méně významné věci, které za den dva vyvanou, ale věci složitější a náročnější na řešení nám unikají a řešit je vlastně ani nechceme.
To souvisí s tím, že nám chybí více hodně charismatických a silných osobností, které by dokázaly ovlivňovat společnost. Ve vrcholné politice jsou i dnes lidi slušní, vzdělaní, inteligentní a plní dobrých úmyslů, ale aby někdo pořádně práskl do stolu a u toho dokázal oslovit široký názorový vějíř celé společnosti, tak taková osobnost nám v politice chybí.
Komunikujete nadále více s někým z politiků?
Nejvíc s Mirkem Kalouskem. I když on říká, že je vlastně mimo politiku.
Váš životní příběh je v posledních deseti letech spíše kormutlivý. Jak tomu chcete čelit dál?
Především tím, že nejsem zahořklá. Štve mě to, ale nenosím v sobě nenávist. Životních ventilů mám několik – rodina, knížky, hudba, obrazy, zejména impresionismus. Pak příroda. Na zahradě mám třešeň. Tíhnu ke stromům jako kdysi Miloš Zeman. Moji třešeň i objímám, za nic bych ji nedala. Také mám ráda zvířata.
Jaká máte zvířata?
Šest koček. Kočky sbírají negativní energii.
Logicky na závěr musí zaznít otázka: chtěla byste se po tom všem vrátit do politiky?
Realisticky to nepadá v úvahu. Politika je někdy velká fyzická i psychická zátěž, to dobře vím. A na to už s ohledem na mé zdraví nemám. Mentálně ano, ale jsou tam jiná omezení.
Co tedy napsat autobiografii?
Leckdo mě k tomu ponoukal. Nechci si ale kazit zbytek života tím, že se budu šťourat v té kauze. Kdyby to ale byla bilanční kniha, protože jsem byla v politice už od ledna roku 1990, takže jsem taková „politická fosilie“, tak proč ne. Musel by to ovšem někdo napsat se mnou.
Článek vyšel v Reflexu č. 6/2024:
