Vztahy Čechů a Slováků: Vzpomínky na budoucnost aneb To zlé už jsme si zažili
Překotný politický vývoj na Slovensku řešil Reflex během letoška několikrát. Mimo běžnou politickou pěnu dní stojí za to se si klást i nadčasové otázky: například jaké jsou dnes tolik vzývané vztahy Čechů a Slováků? Jsme pořád bratrské národy? Viliam Buchert v březnovém komentáři před prezidentskými volbami píše, že politické otřesy je narušit nemusí. Článek nyní odemykáme.
Přestože jsou některé výroky slovenského premiéra Roberta Fica považovány v Česku za skandální, vztahy mezi Čechy a Slováky jsou pořád nejlepší v historii. A neměl by je zničit ani současný politický exhibicionismus. Někdy se ale zapomíná na to, že mnoha Slovákům vždy vadila nadřazenost, se kterou se v českých zemích i médiích k „mladšímu bratrovi“ přistupuje. I proto se v devadesátkách rozpadlo Československo. Jak se tedy budou česko-slovenské vztahy vyvíjet dál? Poučí se oba národy z minulosti?
Když byla 6. října 1938 vyhlášena v rámci Československa slovenská autonomie, tak na bratislavské Komenského univerzitě bylo z celkem 72 profesorů 55 Čechů. Československá armáda měla přes deset tisíc důstojníků, z nich ale bylo pouze 422 Slováků, přičemž ze 139 generálů byl pouze jeden slovenského původu. V centrálních československých úřadech pracovalo v roce 1936 pouze 1,6 procenta Slováků. I to byl jeden z důvodů, proč se mnoho Slováků s bývalou společnou zemí identifikovalo daleko méně než Češi. Mohl za to koncem třicátých let minulého století i 20 let nenaplněný slib autonomie a pochybný Masarykův konstrukt československého národa a československého jazyka, ve kterém byla slovenštině přisouzena role pouhého dialektu češtiny. Po vyhlášení slovenské autonomie v roce 1938 a vzniku Slovenského státu 14. března 1939 (od 21. června 1939 první Slovenská republika) proto vznikl obrovský tlak na to, aby Češi, kteří zastávali na Slovensku důležité funkce – „vypadli“. Jen do konce června 1939 odešlo (byli ve skutečnosti propuštěni z práce, vyhnáni a mohli odejít jen s malou částí majetku) 17 763 českých státních zaměstnanců, kteří působili na Slovensku. Jedním z nich byl i četník František Hampl. Byl to můj dědeček, který se narodil v Čisté u Horek (dnes okres Semily). Manželku a pět dětí zanechal na Slovensku a byl nucen odjet do protektorátu. Nejstarším z dětí byla moje maminka Olívia. Ten osud není až tak výjimečný, ale vztahy Čechů a Slováků byly tehdy narušeny nejvíce v historii. Po ulicích slovenských měst pochodovali členové profašistické Hlinkovy gardy a vykřikovali ve skandovaném rytmu hesla: „Čech, Maďar, Žid, všetko třeba biť!“ nebo „Česi peši do Prahy!“, „Praha Čechom, Palestina židákom!“ či „Čecha do mecha a mech do Dunaja!“. Byla to ve vzájemných vztazích doba zlá. Uklidnilo se to po druhé světové válce, mnozí Češi se zase vrátili na Slovensko, ale moje rodina už nikdy v předválečné podobě nefungovala…
CO JE PODSTATOU
Tento historický exkurs nemá být předjímáním toho, že by se něco podobného mělo opakovat. Vztahy mezi Čechy a Slováky se ale vždy vyhrotily, když se jednalo o státoprávním uspořádání. Bylo tomu tak i v roce 1968 při jednání o československé federaci a také po listopadové revoluci. Po ní se Československo definitivně rozpadlo a v lednu 1993 vznikly dva samostatné státy. Ke cti Čechů a Slováků slouží, že to byl rozvod ve světě naprosto ojedinělý, žádná facka nepadla. Ale duše mnohých to na nějakou dobu poznamenalo. Ostatně podle pravidelně opakovaného průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) bylo „nové“ Slovensko v roce 1993 velmi sympatické či sympatické jen pro 50 procent Čechů, loni v prosinci už pro 82 procent Čechů (rekordní hodnoty 90 procent bylo dosaženo v roce 2015).
Mezilidské vztahy občanů obou zemí se dají proto už léta označit za mimořádně dobré, až za výjimečné, a nemá to v případě Čechů žádné obdoby u jiných národů. Vidle někdy do toho ale házejí někteří politici obou stran, protože jejich názory jsou na mnohé věci naprosto nekompatibilní. A není to dnes jen premiér Fico a jeho současné lísání k Rusku. Hravě ho překonávají slova radikálních šovinistů, jakými jsou místopředsedové tamního parlamentu Andrej Danko a Ľuboš Blaha či současný prezidentský kandidát Štefan Harabin (v průzkumech má podporu 11 procent voličů), který tvrdí, že „Česko je podporovatelem hitlerovců a fašistů“. Takový blábol by si už nějakou tu facku zasloužil, protože to skutečně kalí česko-slovenské vztahy.
Peskovat ale Slováky za to, že si zvolili politickou reprezentaci, která se někomu u nás nelíbí, je bláhovost. Ostatně v České republice mnoho lidí podporuje bývalého vypočítavého komunistu, člověka zapleteného do sítě tajné policie (StB), myšlenkového překupníka a dotačního šíbra Andreje Babiše. To si vskutku nemáme vzájemně co vyčítat.
VELKÉ ROZDÍLY
Měli bychom ale daleko více vnímat, proč se některé věci na Slovensku dějí, protože rozdílné pohledy na společnost i politiku jsou u Čechů a Slováků přítomny trvale. Myslet si, že by to mělo být stejné nebo podobné, je zcela naivní a nikdy to ani neodpovídalo realitě. U toho si ještě musíme uvědomit, že Slováci znají situaci u nás daleko lépe než my u nich. Více než 100 000 Slováků žije trvale v Česku, opačně je to daleko méně. Dobře funguje vzájemný obchod a byznys. U našich slovenských sousedů jsou často sledovány české televize a filmy, opačně to prakticky neexistuje. Slováci dokonce znají i některé naše ministry, my ty jejich prakticky žádné. A Slovensko nás kromě různých voleb a extravagancí jeho politiků často zajímá jen jako turistická destinace.
Přijde nám proto nesrozumitelné, že mnoho Slováků na rozdíl od Čechů není tak vyhraněně kritických k Rusku, že si drží daleko větší distanc k členství v NATO či nepodporují tolik Ukrajinu. Toho dnes využívá premiér Fico. Slováci třeba silněji než Češi spoléhají na roli státu. Toho využívá celá dnešní slovenská vláda. I nejsvobodomyslnější demokraticky naladění Slováci ale nesnášejí, když jim Češi do něčeho pořád „kafrají“. Považují to za neuctivé, protože od nás to berou daleko útrpněji než od jiných, neboť právě Češi byli (ale už dávno nejsou) tím „starším bratrem“, s kterým se rozešli.
A do toho všeho to v posledních týdnech vypadá, že česko-slovenské vztahy se zhoršují. Za což mohou zejména silné výroky některých politiků. Kdekdo si navíc přisadí, protože mnoho Čechů se mylně domnívá, že perfektně znají slovenské reálie. Neznají. Pokud ale budou česko-slovenské politické půtky trvalého rázu, mohou skutečně postupně ovlivnit i vztahy obyčejných lidí, protože nejrůznější manipulace a hlouposti smýkají současným světem. Snad jsou už ale Češi a Slováci dostatečně poučeni z minulosti a vědí, že to zlé v našich vztazích je zahrabáno v minulosti. A že výroky jednoho Fica dobré vztahy zničit nemůžou. I když jedno slovenské přísloví praví: Čo čert vzal, to nevráti.
Článek vyšel v Reflexu č. 12/2024:
