Petr Sokol: Od napadení Ukrajiny na sebe čeští politici upozornili hned několikrát, bohužel v obou směrech

Česká republika byla dlouho považována za zemi s velmi stabilní zahraničněpolitickou orientací. Dobře to bylo vidět už v druhé polovině 90. let. Tehdejší pamětníci si ještě možná vzpomenou, jak Prahu v tomto období opouštěla řada mezinárodních organizací a nadací podporujících přechod k demokracii, tržnímu hospodářství, a hlavně prozápadní orientaci. Většina z nich v této míře stěhovala své pobočky do Bratislavy, kde vládl Vladimír Mečiar, jenž koketoval s Ruskem a stylem vládnutí se hodně odkláněl od Západu. Česko se naopak nadále pokládalo za stabilizovanou demokracii a zemí jasně směřující do západních integračních struktur. Jen za kuriozitu byly považovány postoje Miroslava Sládka, propagujícího neutralitu, nebo do Moskvy stále pošilhávajících komunistů.

První ránu pověsti země s rozumnou zahraničněbezpečnostní politikou dal svým pověstným kouskem až o řadu let později Jiří Paroubek. Ten totiž jako lídr opoziční sociální demokracie v roce 2009 neváhal uprostřed českého předsednictví v Evropské unii sestřelit kabinet Mirka Topolánka a posunout nás mezi země, kde vnitřní politika překoná společný zájem navenek. Paroubkovi jím vyvolané předčasné volby přinesly jen opětovnou cestu do opozice a konec vysoké politické kariéry. Česká republika se ale i díky němu zařadila po bok států, jako je Belgie nebo Španělsko, které v nedávné době také promrhaly evropské předsednictví, když si sice nesestřelily vládu během něj, ale kabinet v tomto půlročním období vůbec nedokázaly sestavit. Ani Paroubkův tah ale neznamenal zpochybnění toho, kam Česká republika a její politici hlavního proudu patří geopoliticky.