DiCaprio kdysi přijel do Varů s babičkou a dědou. Jiří Bartoška vzpomíná na začátky „prezidentování“
Už třicet let je Jiří Bartoška prezidentem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Kulaté číslo bylo letos v létě dobrým důvodem se sejít a udělat hodnotící rozhovor – o hvězdách, politických tlacích, kořenech novodobé podoby přehlídky v devadesátých letech i o její budoucnosti. Rozhovor s Bartoškou vedl Viliam Buchert a nyní jej odemykáme všem čtenářům.
S Jiřím Bartoškou jsme se potkali v zahradní restauraci na pražském Starém Městě. Zdálo se to být jako skvělý nápad, protože slavný herec se vždy cítí uvolněněji, když se ocitne v podobném prostředí, navíc u toho může kouřit. Bartoška je ale jedním z nejznámějších lidí v České republice, což se projeví vždy, když se ocitne kolemjdoucím „na dosah“. I při našem rozhovoru. Mnoho lidí ho zná, jiní ho chtějí jen tak pozdravit a on nikoho ani při našem sezení neodbyl. Odpověděl všem alespoň pokývnutím hlavy. Do některých otázek a odpovědí se nám kvůli tomu při interview vloudily různé pozdravy a věty, které si zde nepřečtete. Vše, co se dělo u interview i kolem, ale dokumentuje Bartoškovo postavení v naší společnosti. Je to celebrita, jež se ovšem v některých směrech vymyká současným parametrům.
„Nemám Facebook, nemám Instagram ani jiné sociální sítě, protože, jak říká Hašek: On jim pánbůh ten benzín vomaže o hubu. Chci mít svoje soukromí,“ říká prezident festivalu ve Varech. Přitom některé jeho poznámky k dění jsou velmi otevřené a občas uslyšíte i peprnější slovo.
Chvílemi herec-prezident při rozhovoru pro Reflex dlouze přemýšlel, protože třicet let je dlouhá doba a on nežije jenom festivalem. V těch chvílích se kolem jeho momentálně trochu vyhublé tváře vznášely pro něj typické obláčky dýmu z cigaretových šluků.
Jenže přesně popsat Bartoškovu osobnost nemusí být úplně jednoduché ani po několika dlouhých setkáních. Je totiž hodně myšlenkově košatý. Na rozdíl od idejí a myšlenek je to s popisem jeho nepřehlédnutelné vizáže o hodně snazší – charakteristické jsou vousy a vlasy v barvě stříbrné metalízy, doplňuje to výrazná mimika, hluboký hlas i výrazný smích. A místy chraplavé zakašlání.
Složité začátky
Mnoho lidí si to už nepamatuje, ale vládě, a ministerstvu kultury zvlášť se v první polovině 90. let karlovarský festival nejevil jako perspektivní. Jak se Jiří Bartoška dostal k řízení akce? „Na ministerstvu kultury pracoval výborný výtvarník Igor Ševčík, který také spoluzakládal Filmovou školu ve Zlíně. Ten navrhl, abych vedl nadaci založenou v roce 1993, která bude mít Vary na starost. Souhlasil jsem, i když jsem netušil, co všechno to bude obnášet. Na začátku jsme nevěděli, jak se takový velký mezinárodní festival dělá. Našla se ale parta lidí, která dokázala a dodnes dokazuje, že ne všechna rozhodnutí vlády jsou správná,“ popisuje Bartoška dobu v první polovině devadesátek.
Před třiceti lety se tradiční festival, jenž vznikl už v roce 1946, převtělil do jiné podoby a propojil se s osobou Bartošky a filmové publicistky Evy Zaoralové. Ovšem nastartovat a dostat tak velkou akci do podoby, v níž by se stal vysoce kvalitní a nedílnou součástí skupiny těch nejvýznamnějších filmových akcí na světě, nebylo v devadesátých letech nijak jednoduché. Předtím se navíc Vary střídaly při pořádání festivalu s označením kategorie A s Moskvou. To se muselo změnit. Bartoška se Zaoralovou odletěli do Moskvy, kde oznámili, že od roku 1994 se karlovarský festival bude konat každoročně.
Musela rychle zmizet i pachuť předrevoluční normalizace a bizár, že v dobách komunismu bylo někdy dopředu jasné, že má v soutěži vyhrát sovětský film. S novou dobou, novými podmínkami a novým vedením se to podařilo poměrně rychle. Bartoškovou pravou (a někdy i levou) rukou se stala právě Eva Zaoralová, která byla uměleckou ředitelkou karlovarského festivalu až do roku 2011. „My jsme se předtím s Evou neznali. Říkala mi: já vím, že jsi herec, který točí někdy ne moc kvalitní filmy. Začali jsme ale spolupracovat a vytvořili partu lidí, které se to nakonec podařilo,“ vysvětluje Bartoška. „S Evou jsme byli téměř pětadvacet let takové povolené druhé manželství. Takový jin a jang. Eva byla milována celým týmem, a tak jsme jí dali přezdívku Matka rodu,“ vzpomíná.
Pak Bartoška připomíná, že například výkonný ředitel festivalu Kryštof Mucha zde pracuje už 28 let, a to kdysi přijel do Varů jako student-baťůžkář, který byl ochotný dělat cokoli, třeba nosit krabice s filmy. S největší filmovou akcí v Česku jsou léta spojeni i současný umělecký ředitel Karel Och, vedoucí produkce Petr Lintimer, bratři Cabani, grafik Aleš Najbrt, fotograf Tono Stano, moderátor Marek Eben nebo architekt Martin Chocholoušek i tisková mluvčí Uljana Donátová. Taková soudržnost se dá vysvětlit tím, že o Jiřím Bartoškovi je známo, že je ke svým lidem loajální. „Těch třicet let ukázalo, že prostě není dobře, aby takovou akci jako festival dělal stát. Negarantovalo by to kontinuitu, jakou může zaručit neměnný tým, nikoliv státní úředníci, kteří si každý rok po skončení odškrtnou, že festival proběhl. Navíc každé čtyři roky jsou volby, po nich přijdou noví lidé a museli by vždy začínat od začátku, soukromá společnost není na těchto změnách závislá. Festival se třicet let koná na stejném místě a ve stejném čase. Dá se říct – skromnost stranou –, že už ho dělat umíme,“ říká Bartoška.
Přípravě festivalu se v průběhu roku věnuje 35 lidí, s blížícím se datem akce se jejich počet zvyšuje, ve Varech je jejich pak celkem 1300. Jiří Bartoška dává jako jeden ze zajímavých příkladů spolupracovníka dnes úspěšného právníka, jenž si každý rok bere dovolenou a dělá vedoucího festivalového kina, přitom kdysi tu začínal jako brigádník.
Jak to celé zaplatit
Sehnat peníze na tak velkou akci není jednoduché. „V začátcích se peníze sháněly těžko. Složité je to samozřejmě i teď. Na počátku jsem měl výhodu v tom, že jako herec jsem v seriálech a filmech doslova lezl lidem do kuchyní a obýváků, a tak jsem při jednáních mohl využít toho, že mě lidi znají,“ popisuje Bartoška situaci před třiceti roky. Festival pak kromě jiného navázal dlouholetou spolupráci i s významnými hráči české ekonomiky.
Bartoška u toho několikrát připomíná, že taková obří akce by nemohla vůbec existovat bez pomoci partnerů, sponzorů, ale i státu, kraje a města. „Bez nich by nebylo nic,“ zdůrazňuje. Tyto investované peníze se ale státu, městu a kraji vracejí jiným způsobem v podobě daní a různých poplatků, navíc návštěvníci utratí v době festivalu v Karlových Varech obrovské peníze za hotely, jídlo, pití a další služby. „Kolik to přesně je, musí vyhodnotit a analyzovat někdo jiný. Ale je to hodně peněz,“ říká Bartoška.
Kdo všechno přijel
Nejdříve se musel postavit tým. Pak zajistit neustálý přísun peněz. Festival ale potřebuje i hvězdy z oboru. Jak však získat superstar z ciziny, když například propagaci filmů na slavném festivalu ve francouzském Cannes mají tvůrci jako povinnost v rámci smlouvy s producentem a distributorem. Vary na to musely jít úplně jinak. „Pamatuji se na první ročníky, kdy nějaký film vyhrál a cenu přebíral kulturní atašé té které země akreditovaný v Česku. To už se nestává,“ vzpomíná Jiří Bartoška.
Hned první rok, v roce 1994, kdy nadace, jíž předsedal Jiří Bartoška, Vary pořádala, přijel Leonardo DiCaprio. Bylo mu pouhých 19 let, byl na začátku hvězdné kariéry a slavný Titanic měl ještě před sebou. „Byl ve Varech s babičkou a dědou a nikdo si ho v podstatě nevšímal. Dnes je to jeden z nejlepších herců na světě,“ dodává Bartoška.
Na počátku „bartoškovské éry“ festivalu oscarový režisér Miloš Forman pomohl sehnat například herečku Miu Farrowovou, jež přijela v roce 1995. „Přečetla ve Varech Formanův dopis, ve kterém kromě jiného stálo: Přežili jste Moskvu, přežijete i Zlatého Golema,“ vzpomíná Bartoška a naráží na to, že tehdy se musel karlovarský festival potýkat s novou konkurencí, kterou byl festival Zlatý Golem v Praze. Ten dokonce západočeským lázním sebral kategorii A. „V této době nám výrazně pomohla i podpora médií,“ dodává k tomu Bartoška. Po dvou letech Zlatý Golem skončil…
V roce 1998 dorazil, opět zásluhou Miloše Formana, americký herec Michael Douglas (dostal Oscara za film Wall Street; poznámka autora), jenž produkoval Formanův oscarový a dnes už kultovní film Přelet nad kukaččím hnízdem. „Když jsme se potkali v New Yorku, prosil jsem Miloše, zda by nám s ním nepomohl. Miloš říká: Zkusím mu zavolat. V produkci mu řekli, že Douglas je zrovna na lyžích v Alpách, a tak se volalo do Rakouska a Douglas slíbil, že přijede, a opravdu přijel,“ říká Bartoška. „Pomalu, ale jistě se tak z Miloše Formana stával ambasador karlovarského festivalu.“
V roce 2005 se někdejší americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová, jež se vždy hrdě hlásila k své bývalé československé vlasti, zasloužila o to, že do Varů přijela herecká superhvězda Robert Redford, který jinak na festivaly nejezdí. Bartoška k tomu říká: „Madlenka se mi pak přiznala, že se bála, zda Redford přijede. Sice mi to slíbila, ale nevěděla, zda si ji Redford bude vůbec pamatovat, protože se s ním znala v mládí, kdy byli oba aktivisté. A já jsem jí na to říkal: Jsi ministryně zahraničí Spojených států, jak by si tě nepamatoval! Přes něj jsme pak navázali spolupráci se známým festivalem nezávislých filmů, Sundance festivalem, který kdysi spoluzaložil…“
Tohle jinde neuvidíte!
Podle Jiřího Bartošky jezdí filmové hvězdy do Varů zejména kvůli neopakovatelné atmosféře. V Cannes se normální lidé do kina v podstatě nedostanou, na západě Čech je vše bezprostřednější. „V roce 1999 přijel Woody Harrelson a za rok se objevil znovu. Volal sám, atmosférou byl nadšený. John Travolta v roce 2013 nevěřil vlastním očím, když viděl, co se dělo v letním kině při promítání Horečky sobotní noci. Lidi tam viseli na stromech, jen aby ho spatřili,“ vysvětluje Bartoška.
Určité komplikace způsobovali při sjednávání pobytu hvězd jejich agenti. Posílají přemrštěné požadavky jménem svých klientů, i když se to někdy nezakládá na pravdě. Asi tím agenti potřebují posílit své ego. Takové požadavky poslal třeba agent herce a režiséra Alana Aldy. Pořadatelé z toho byli na velkých rozpacích, jenže pak se ukázalo, že nic takového neexistuje. „Naopak, málokdy jsem zažil příjemnějšího člověka, než byl Alda,“ říká Bartoška. „Dnes už to ale funguje jinak. Agenti často zastupují několik osobností a díky dobré zkušenosti s návštěvou jednoho hosta mohou dát doporučení k návštěvě dalším. Propojí se to.“
A zda prezident festivalu lituje pozvání nějaké světové herecké hvězdy? U toho se Bartoška hlasitě směje, protože se hovoří o krásné Italce Ornelle Mutiové a jejím příjezdu do Varů v roce 1998. Pamětníci říkají, že většinu času protelefonovala se svým mladým přítelem…
Jiří Bartoška je ale také v unikátním postavení, protože je prezidentem filmového festivalu a sám je hercem. Jak k tomu přistupuje, když se ve Varech setkává s mnoha kolegy z branže? „S obrovskou pokorou. Když tady byl Gregory Peck, který byl strašně milý, tak jsem mu říkal, že dabuji do češtiny jeho filmy. On na mě chudák chvíli koukal a říkal, že bohužel nedaboval ani jeden můj film. A tak jsem si u toho představoval, jak dabuje některý z mých starých filmů, třeba z toho pravěku,“ říká s úsměvem Bartoška.
Co dáme do kina?
Kdysi se promítalo při jednom ročníku ve Varech celkem i přes dvě stě filmů. Z toho se muselo ubrat, hlavně proto, aby bylo možné hrát filmy opakovaně a měli šanci je vidět i diváci, kteří přijedou třeba jen na druhou polovinu festivalu. Loni se promítalo 116 celovečerních filmů a 58 dokumentů, z toho bylo 36 světových premiér, přijelo 432 filmových tvůrců, akreditovalo se 10 989 návštěvníků a 537 novinářů, prodalo se 123 517 vstupenek. „Také letos uvidí diváci přes třicet světových premiér, což dokazuje kvalitu festivalu,“ připomíná Bartoška.
Vybrané filmy se vždy posuzují především podle kvality a prezident festivalu při jejich výběru podle vlastních slov nezasahuje do kompetencí uměleckého ředitele Karla Ocha, jenž je na této pozici od roku 2011. Bartoškovi se ale nelíbily některé výzvy ze světa, že by polovinu promítaných děl měli na festivalech natočit muži a polovinu ženy. „Film není dobrý podle toho, zda ho natočil muž, či žena,“ tvrdí. Také nechce omezovat výběr podle toho, z jaké země film pochází. „Z politických důvodů nikoho neomezujeme, ale musíme si nad tím udržet kontrolu. Chtěli jsme například čínské filmy, ale oni řekli, že nám je vyberou sami v Pekingu, s čímž jsme nemohli souhlasit, to musí být náš výběr,“ dodává Bartoška. Ten také v nedávné době nereagoval na výzvy, ať ruský režisér Nikita Michalkov vrátí Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos kinematografii z roku 2010. Stejně se postavil festival v létě 2022 k výzvám ukrajinského velvyslance v Praze, který požadoval stáhnout z programu ruský film Kapitán Volkonogov uprchl, přestože ten byl protistalinistický.
Mnozí si také kladou otázku, jaký vztah existuje mezi karlovarským festivalem a českým filmem, u něhož je obecně v poslední době kvalita často nevalná. „Vybíráme české filmy především podle kvality. Jenže kromě Nabarveného ptáčete Václava Marhoula nebyl český film léta na nějakém velkém festivalu, to o něčem vypovídá. Když nedávno zemřel Jan Kačer, tak jsem si uvědomil, že léta točil jeden vynikající film za druhým. To dnes nevidíme. Ale jako příklad vlivu festivalu na česká kina dávám film Honzy Svěráka Jízda, který vyhrál Křišťálový glóbus v době, kdy už byl stažen z distribuce, pak se vrátil do kin a udělal dvojnásobná čísla,“ připomíná Jiří Bartoška. „Festival se ale snaží české filmy podporovat a díky tomu, že do Varů přijíždí řada zahraničních novinářů, je dostávat do mezinárodního povědomí,“ dodává.
Filmový festival ve Varech je v rámci České republiky významnou událostí, hodně proto zajímá i politiky. Jezdili a jezdí sem prezidenti, premiéři i ministři.
„Filmové politikum bylo i to, že ve Varech v roce 2022 byly uvedeny filmy ukrajinských autorů, protože mezinárodní festival v ukrajinské Oděse byl kvůli ruské agresi zrušen. Film je přitom jakýmsi lakmusovým papírkem doby, reflektuje určité postoje. Ukazuje to dobré, ale i ty hrůzy, jež nás obklopují a provázejí. Na druhou stranu vidím, že někteří lidé se dnes bojí veřejně prezentovat své názory, aby nebyli, pokud nesouhlasí s menšinou a módními ideologickými trendy, vystrčeni na okraj společnosti,“ vyznává se Bartoška.
Poslední klapka
V souvislosti s třiceti lety festivalu pod Bartoškovým vedením se objevily i nápady, že by o tom napsal knihu. Jenže Jiří Bartoška takovým nápadům odolal. Námitku, že má v české společnosti určité postavení i pozici, a proto by to lidi mohlo zajímat, odmítá. „Určitě by tam byly věci, které by kdekoho zajímaly, jako třeba, že když jsem měl před devíti lety rakovinu, tak mi Mel Gibson (byl na festivalu v roce 2014; poznámka autora) napsal dopis, že má soukromý ostrov a jestli si tam nechci přijet odpočinout. Z takových věcí ale nechci poskládat knihu,“ říká prezident festivalu. Zatím se netváří ani na filmový či televizní dokument o něm a festivalu.
Nikdy za těch posledních třicet let ani nepřemýšlel, že by s „tím chtěl seknout“. Na otázku, zda ho to pořád baví, odpovídá takto: „Probůh! Baví mě to! Velmi! Festival je matematický vzorec, do kterého dosazujete filmy a hosty, kteří přijedou, a tím pádem je každý rok absolutně jiný. I letošní rok bude jiný.“
Přestože je Jiří Bartoška výborný herec, jenž má za sebou téměř sto padesát filmových či televizních rolí, má paradoxně při festivalu trému. „Proto se při zahájení i ukončení festivalu snažím vystupovat velmi minimalisticky. Řeknu jen několik vět. Trému totiž mívám dokonce velkou,“ říká překvapivě Bartoška.
Není tajemstvím, že Jiří Bartoška se potýká s vážnou nemocí. Bojuje s ní statečně. Současně je největším symbolem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Zamyslel se někdy nad tím, jaký by mohl být festival „bez Barťáka“? „Ano, ale jak to bude, nevím.“
U toho musíme připomenout, že Jiří Bartoška dokázal v životě už mnohokrát překvapit. Uvidíme, co chystá do příštích let.
Článek vyšel v Reflexu č. 26/2024:
