Režim před listopadem byl lepší dle třetiny Čechů. Důvod je frustrace z politiky, říká Buchtík

STEM připravil k 35. výročí od listopadu 1989 přehled postojů české veřejnosti k hodnotám demokracie a svobody. Čerpal jak z časových řad svých výzkumů, jež mají počátek v první polovině 90. let, tak z aktuálního dotazování mezi českou veřejností z přelomu srpna a září 2024.

Podle STEM považuje nyní 48 procent české populace současný režim za lepší než ten před rokem 1989, zatímco 31 procent jej hodnotí jako horší. Ve společnosti existují hluboké rozdíly ve vnímání demokracie podle věku, vzdělání a zajištění do­mácností.

Demokracii preferuje před érou komunismu zejména mladá generace do 29 let (65 %), protože si více cení otevřených možností současné doby. Naopak starší lidé vyjadřují častěji nostalgii po větší stabilitě, kterou zajišťoval komunistický režim.

Demokratický systém hodnotí častěji pozitivně lidé s vyšším vzděláním a lepším finančním zajištěním. Oceňují možnosti a šance, jež jim nabízí. Upřednostňuje jej většina vysokoškoláků (68 %), středoškoláků s maturitou (56 %) a lépe finančně zajištěných domácností (64 %).

Rozdíl v porovnání obou reži­mů lze vyčíst podle politické orientace. Zatímco demokracii upřednostňuje 85 procent příznivců stran vládní koalice, z příznivců parlamentní opozice si to myslí jen 31 procent respondentů.

Ve své analýze 35 let demokracie zdůrazňujete, že je důležité, že z celkového hodnocení veřejnosti vychází současný, demokratický režim stále jako lepší než komunistický. Jak se tyto trendy vyvíjely dlouhodobě?

Když se obecně podíváme na dlouhodobý vývoj, česká veřejnost je nejenom v hodnocení demokracie, ale i v hodnocení čehokoli dalšího poměrně kritická. Pořád vidíme, co by mohlo být lepší, což je jeden ze základních psychologických rysů našeho mozku.

V časové řadě od devadesátých let jsou podle mne zajímavé čtyři body. První je začátek devadesátých let, kde vidíme velkou spokojenost s demokracií i přes výraznou inflaci kolem roku 1991, a potom postupné vystřízlivění až k roku 1997.

A dál jsou to tři krize. První je právě rok 1997, kdy Václav Havel pronesl památný projev o „blbé náladě“ a následovalo i roztrpčení opoziční smlouvou.

Dalším mezníkem je světová ekonomické krize, jež se přelila ve vysokou nezaměstnanost a nepopularitu vlády Petra Nečase, která skončila za dramatických okolností. Po znechucení politikou tehdy zaplnila prostor další politická uskupení, ať už oba projekty Tomia Okamury, nebo víc nevyhraněného Andreje Babiše.

Posledním bodem je nejdřív covidová krize, kde jsme hodně vyčerpali polštář důvěry i ekonomických zásob, ale potom hned přišla ruská agrese na Ukrajině, jež velmi znejistila naše geopolitické vnímání situace. Do té doby byly války strašně daleko. A k tomu hlavně inflace a částečně energetická krize.

Jaké důvody vedou k přesvědčení necelé třetiny společnosti, že byl lepší minulý režim? Jak je vidět, jejich postoje ovlivňují hlavně krizové situace.

Vždycky v konečném důsledku převažuje vnímání osobní situace, tedy životní úrovně a vnitřní jistoty. To se týká i řady lidí, kteří mají relativně vyšší příjmy, ale zažívají nějakou životní nejistotu, ať už v tom, že se z jejich pohledu drolí současný svět, tak jak mu rozumějí. Obávají se, že to bude jinak. Pro jiné je to opravdu ekonomická nejistota, dlouhodobá nebo krátkodobá.

Třetí prostor je nezávislý na čase