Z kanceláře na ukrajinskou frontu aneb Český bojovník ve válce dronů a sebevrahů na motorkách

V dubnu nebo květnu 2022 jsme měli za úkol dostat se do jedné vesnice na ruské straně fronty. Zaminovat cesty, kam se nedalo dostřelit, a ‚postarat se‘ o sklad zbraní,“ říká český dobrovolník – říkejme mu třeba Petr –, který na Ukrajině bojuje od začátku války. „Cestou tam se nedělo nic, a když jsme šli zpátky, viděli jsme jeden dron. Ale než si informace předali, byli jsme pryč. Dnes jak my, tak i oni, všichni máme on-line přehled o tom, co se na bojišti děje. Okamžitě hlásí pozice, už mají přednastavené koordináty a hned po tobě začnou střílet. A vysílat sebevražedné drony i ty prostředky, jež na tebe shazují granáty. V tom všem se dnes bojovník musí nějak zorientovat,“ dodává Petr, který velí průzkumné jednotce.

Bitevní pole podle něj připomíná druhou světovou válku s tím, že ale všechno z výšky sledují drony, jiné drony občas útočí stejně jako ostatní přesné zbraně. I role obyčejného pěšáka je tak extrémně náročná na to, co musí zvládat. A nejde jen o prosté ovládání zbraně a taktiky, ale i o to, jak se bránit nebezpečí vyplývajícímu z informací předávaných on-line a všudypřítomným dronům. U průzkumníků pak jsou nepsané nároky na dovednosti nutné k přežití na bitevním poli ještě větší. „Nestačí jen rušička na drony a myslet si, že jsi v bezpečí,“ říká.

„Z patnácti kluků, co jsem tady měl, mám už jen tři. Zbytek se po čase rozhodl vrátit zpátky do Česka, některé jsme ztratili…,“ říká Petr. To, co na frontě musí absolvovat, totiž předčí to, s čím se vojáci potkávali doposud. „Vím o veteránech z Iráku a Afghánistánu, kteří do toho šli sebevědomě. A dopadli jako každý jiný, někteří to taky nedali. V těchto bojích je i takový ostřílený voják nováčkem,“ dodává.

Z kanceláře na frontu

Petr předtím žádné velké vojenské zkušenosti neměl, pokud nepočítáme základní službu. Tu absolvoval sice už po Listopadu, ale v dobách, kdy česká armáda byla ještě upadající institucí. „Vyrůstal jsem na statku, měli jsme ovce, žil jsem od dětství hodně v přírodě. Na vojně jsem se naučil trochu topografii, ale ta mě bavila vždycky. A pak střílet ze samopalu a podobné věci. Jenže to bylo v dobách, kdy vojáci z povolání rozkrádali, co se dalo, tak ani náboje moc nebyly,“ vzpomíná.

Poté působil převážně v zahraničí, vystudoval tam ekonomiku, pracoval jako účetní v nadnárodní firmě. „Specializovali jsme se na záchranu lidí v krizových situacích, evakuace třeba z míst, jako je Bagdád a podobně.“ Poslední roky chodil cvičit vojenskou taktiku, střelbu: „Bylo to i rozptýlení po tom sezení v kanceláři. A když začala válka, vzal jsem si asi po deseti letech dovolenou a na měsíc tam odjel. Vezli jsme auta a nějaké věci z firmy jako pomoc. Po měsíci jsem se vrátil asi na pět dnů a pak už tam zůstal. Začal jsem velet menší jednotce a tak tomu je doteď,“ líčí.