17. listopad 1989: Jak to bylo doopravdy

OBRAZ PRVNÍ

MILOUŠ: Dneska se sešli. Měli transparenty, měli názory a dělali hluk. Provokovali.

JIŘINA: Toho se přece nemusíme bát. Je tu krásně, klid, levno, pohoda. Proč by se kdo bouřil. My to všechno přece děláme pro lidi. A lidi jsou s námi. Těch pár provokatérů...

K JIŘINĚ a MILOUŠOVI přijde DŮSTOJNICE. Cosi mu šeptá.

JIŘINA: Co si to šuškáte?

MILOUŠ: Teď neruš. (k DŮSTOJNICI) No ano. Obušky, transportéry, když to musí být. Vyklidit prostor, zjednat pořádek. (k JIŘINĚ) Na Národní třídě byl pokus o vyvolání nepokojů. Už je tam klid.

JIŘINA: A co přesně chtěli?

MILOUŠ: Dělat bordel, co jinýho.

DŮSTOJNICE: Prý také chtějí pravdu a lásku. Mají na to i symbol.

DŮSTOJNICE: ukáže véčko z prstů.

MILOUŠ: U nás v obci Brloh, okres Český Krumlov, jsme byli zamlada rádi, když jsme měli co jíst! Na pravdu a lásku nezbýval, jak se říká, čas. Můj otec byl chudý truhlář, matka posluhovačka. Proto jsem pro socialismus. Demogratický, budiž, ale pořád socialismus. A rovněž si všimněte, jakej je ideovej nepřítel blbec. My tam postavíme transportéry a oni přijdou s láskou. Kriticky uvažující člověk, například marxista, který, abych tak řekl, rozumí dějinnému zápasu, tuší, že láska je proti obrněnýmu transportéru, jak se říká, na hovno.

Ozve se zaklepání.

DŮSTOJNICE: Přišel pan Andrej.

MILOUŠ: Tak ho pusť.

Vejde ANDREJ, nese si něco zabaleného v igelitce.

MILOUŠ: Nazdar! Vopálenej, odpočatej?

ANDREJ: No jéje. Doma je doma, ale to víte. Exotika to není.

JIŘINA: Kdepak jsi byl?

ANDREJ: Maroko, Paříž...

ANDREJ začne vybalovat kuře, co si přinesl.

ANDREJ: Jo, tady jsem si dovolil... na ochutnání. Aby jste viděli, že nechytáme lelke.

MILOUŠ podezřívavě si prohlédne obsah balíčku a vytáhne uzené kuřecí stehno.

MILOUŠ: Lelke nevidím. Lelke neznám. Tohle je, abych tak řekl, kuře.

ANDREJ: Přesně. To teď venku děsně frčí. Smažený kuře, fast foody, moderní velkovýroba... taky bychom s tím měli začít. To je můj sen.

DŮSTOJNICE: Vy sníte o kuřatech?

ANDREJ: Já sním o rozličných ptákech.

DŮSTOJNICE: Ironicky si ho přeměří.

DŮSTOJNICE: To vám věřím.

ANDREJ (DŮSTOJNICI): Ale no tak. (MILOUŠOVI) Nechci vypadať, že jen radím, ale nemali bychom tady s tím už trochu hnouť?

JIŘINA: S čím hnout?

ANDREJ: No se vším. Dáť tomu drajv. Nastartovať. Vymalovať, zelepiť díry, pořídit novou fasádu, ať trochu vypadáme, ne? Před světem.

JIŘINA: (Odměřeně) Nám se to takhle líbí. Všem. A svět si nás váží.

Vtom ho přeruší DŮSTOJNICE. Cosi šeptá MILOUŠOVI. Zároveň slyšíme nahrávku o smrti studenta Šmída. Po nahrávce MILOUŠ vybuchne.

MILOUŠ: Kdo to povolil? Jasně se říkalo nezabíjet! Celej svět se na nás teď dívá. Bába Thatcherová, atomový kovboj Bush a ten polskej pánbíčkář z Vatikánu. Co asi řeknou, aha? Budu za vola. A já jsem za vola nerad, soudruzi.

DŮSTOJNICE: Soudruhu tajemníku, nikdo ne­umřel. Vypustili jsme to my. Je to fáma.

MILOUŠ se uklidní. Stále vypadá ale zmateně.

MILOUŠ: Ale já nic neschvaloval.

DŮSTOJNICE se k němu nakloní.

DŮSTOJNICE: Taky že ne.

MILOUŠ pochopí.

MILOUŠ: (Šeptá.) Aha. Takže to byli...

MILOUŠ se rozhlédne a nakloní se k DŮSTOJNICI. ANDREJ k nim rovněž nakloní hlavu.

MILOUŠ: Oni?

DŮSTOJNICE přikývne.

ANDREJ: (Rovněž šeptem.) Jaký oni?

MILOUŠ: (Šeptem) Vždycky jsou nějaký oni, co všechno říděj.

ANDREJ: Já myslel, že ty oni jseš ty?

MILOUŠ: Právě že ne. V tom je tajemství vlády lidu. (Uvolněně, už zase nahlas)
Tak hlavně že je situace tak říkajíc konsolidovaná.

ANDREJ ukáže na televizi.

ANDREJ: Jak se to vezme.

Scéna pohasíná. Na televizi se rozjede první reportáž z Václavského náměstí, kterou Československá televize odvysílala v pondělí 20. 11. 1989.

DŮSTOJNICE: Asi jsme neměli říkat, že umřel.

OBRAZ DRUHÝ