Možná se už nikdy nevrátíme, říkají Ukrajinci na útěku a zpívají
“Doufali jsme, že to hned skončí, že to k nám nedojde. Vlastně, že to ani nezačne. Doufali jsme… Nevím. Já… Nás vůbec nenapadlo, že se to opravdu stane. Ale pak, když jsme viděli v televizi, jak bombardují jiná města. A začalo se mluvit o tom, že se rozhodli dobýt Oděsu a nedaleký Mikolajiv… Nemohli jsme čekat. A dobře, že jsme nečekali. Víte, ne? Včera naše město začali Rusové ostřelovat,” paní Máša zakroutí hlavou a dál si češe vlasy.
Sedí na dolní palandě v pokoji s osmi postelemi v hostelu v centru Lvova. Naproti ní spal na dolním lůžku její dospělý syn, nad ním její muž a jeho otec. Ten teď slezl opatrně po železném žebříku dolů a usmívá se na syna, který si pobrukuje písničku. Sedne si k němu a přidá se. Zpívají. Potichu, pro sebe. Pro nás všechny – kromě mě a fotografky jsou kolem nás jen samí lidé na útěku před válkou.
Posloucháme.
Tito manželé se synem odjeli do Lvova dva dny před ostřelováním města Cherson. Byla to komplikovaná cesta autobusy a vlaky. Přes známé sehnali poslední volná lůžka ve městě – měli štěstí, že mají každý svou postel. Dva staří manželé z Doněcku, kteří zavolali po nich, už musí spát společně na jedné posteli. Stejně jako matka s dcerou ze Záporoží.
Utečenci z Chersonu netuší, kam půjdou. Možná do Francie, kde mají rodinu. Možná někam jinam. Možná se už nikdy nebudou moct vrátit, řeknou poté, co dozpívají a jdou si do společné kuchyňky uvařit čaj. Jejich dospělý syn může opustit zemi spolu s nimi, protože je tělesně postižený a není schopný ani boje, ani pomáhat třeba na kontrolních stanovištích, kterých vyrostly po celé Ukrajině tisíce – každá ves i město jich mají několik a nonstop hlídaných primárně domobranou.
Když se odpoledne balíme, abychom vyrazily směr Žitomir a Kyjev, loučí se s námi. Taky se vydávají na cestu. Do Polska. Tam uvidí, kam dál.
“Bůh vás opatruj,” řeknou nám. “Sláva Ukrajině.”
