Když se z domova stane peklo. Potomci volyňských Čechů na Ukrajině zažívají obrovský strach

„Tohle byl můj tatínek a tohle dědeček,“ ukazuje Evženie Navolneva ve svém chudém domku. Její prapředci se jmenovali ještě Němečkovi. Paní Evženie už sice nemluví česky, ale je potomkem volyňských Čechů, kteří se usadili kolem města Žytomyr. Dodnes se tu udržuje v tamních spolcích čeština, české písničky, zvyky a každý člen komunity doma jako svátost chová české vlajky, kalendáře se záběry Prahy či fotky z návštěv své pravlasti. Tak je to i u sedmašedesátileté Evženky.

Příprava na obranu

Po pěti hodinách jízdy přijíždím ze Lvova do Žytomyru. Po cestě už vidím plno takzvaných blockpostů, tedy zátarasů na silnicích, vytvořených z pytlů naplněných pískem, větví, pneumatik, zkrátka z toho, co je po ruce. Všude se rojí muži se žlutými páskami na rukávech – dobrovolníci ukrajinské místní domobrany. Všichni ozbrojeni ručními zbraněmi. Když řeknu, že jsem novinářka z Česka, většinou jen popřejí šťastnou cestu a dál nic neřeší. Jen jednou na mě jeden z nich vyhrkne: „Vezete zbraně?“ Můj udivený výraz při odpovědi, že ne, mu tvář nakonec roztáhne do širokého, srdečného úsměvu a stísněná nálada je hned pryč. Alespoň na chvilku. Válka je totiž přítomna všude, i tady, v místech, kde nejsou ty nejtěžší boje. Všichni se připravují, až ruská vojska dorazí k nim. Každá vesnice staví na sjezdu z hlavní silnice zátarasy, všude se formují jednotky domobrany.

Život vzhůru nohama

Evženka bydlí v Žytomyru hned za vlakovým nádražím. Silnice k ní vede přes důležitý most, který je plný po zuby ozbrojených ukrajinských vojáků. Přes most už nikoho nepustí, autem se tam nedostanu. Evženka bydlí na strategickém místě, od ní je to jen kousek nejen na most, ale také na nádraží a přímo před jejím domem je další blockpost, poslední ve městě. Na vedlejší výškové budově hlídkují snajpeři.