Kolony, zácpy, kontroly, checkpointy, zavřené benzinky aneb Když utíkají statisíce lidí každý den
Od začátku války uteklo z Ukrajiny přes milion lidí – v drtivé většině žen a dětí, muži od osmnácti do šedesáti let nemohou zemi opustit, aby mohli být v případě nutnosti povoláni k obraně vlasti. Na silnicích je to znát. Obzvlášť na hlavním tahu Ukrajinou z východu na západ, kterou jsme projely. Je to cesta považovaná za nejbezpečnější a také je nejpřímější. Napojují se na ni silnice ze všech zásadních krajů a měst, včetně Kyjeva, jihu (Oděsa, Mykolaiv, Cherson) a východu (Charkov, Záporoží, Mariupol, Dněpropetrovsk).
Tato ukrajinská “dé jednička” má občas dva pruhy, častěji ale jen jeden. A teď je plná aut, z nichž naprostá většina míří jedním směrem. Cestování je navíc omezené po desáté večerní, kdy platí ve většině měst zákaz vycházení (jsou ale místa, kde je zákaz vycházení už v 17 nebo 18 hodin).
Navíc jsou průběžně na silnici bezpečnostní checkpointy domobrany a armády. Což znamená, že už tak přehlcená pozemní spojnice se západem zkrátka stojí. Člověk se pohybuje od kolony ke koloně. Tam pak čeká i několik hodin, než se rozjede dál, aby po několika desítkách kilometrů opět čekal.
Nedá se absolutně plánovat, jak rychle kam člověk přijede. Což je o to nepříjemnější, že se opravdu nemá cestovat v noci. Lidé musí odhadovat neodhadnutelné a snažit se předem objednat nocleh tam, kam si myslí, že stihnou dojet.
Všechny ubytovací kapacity jsou k prasknutí plné. Navíc i když zatím pohonné hmoty obecně v zemi jsou, čím blíž je člověk Kyjevu nebo východu a jihovýchodu, kde zuří boje, tím častěji jsou čerpací stanice prázdné a zavřené. Když už člověk dojede k nějaké otevřené, je povolený limit 20 litrů na jedno auto. Omezení je pochopitelné, na druhou stranu kvůli tomu logicky vznikají zácpy a kolony i mimo checkpointy právě kolem čerpacích stanic. Lidé tedy jedou nejen od kolony ke koloně, ale ještě od pumpy k pumpě.
I nás čeká cesta zpět. Dosud jsme jely několik dní ze západu na východ a na jih. Spaly jsme jak ve velkých městech, tak na venkově, abychom opravdu viděly válku tak, jak ji zažívá většina Ukrajinců, kteří měli to štěstí, že buď před odstřelováním a bombardováním včas utekli (což se díky šťastné náhodě zatím vždy povedlo i nám – obě města, v nichž jsme měly původně nocovat, byla bombardována noc před tím, než jsme tam přijely), nebo žijí v oblasti, kam boje zatím nezasáhly (což je naštěstí významná většina Ukrajiny).
I když jsme se dosud pohybovaly proti proudu uprchlíků, nic nešlo podle plánu – původně ani ne šestihodinová cesta se změnila v devíti a půl hodinovou, a to jsme ještě měly opravdu štěstí na krátké kolony. Nemáme tudíž nejmenší tušení, jak dlouho nám bude trvat dostat se na západní hranice země.
