Nikdy se nevzdáme: Reportérka Reflexu projela téměř polovinu země sužované válkou
Usínám v chatce u jezera na severní periférii jihoukrajinské Oděsy, v kamnech plápolá oheň. Kdesi znějí sirény. Než se propadnu do spánku, zaslechnu tlumené zvuky jednotlivých výstřelů. Pak cosi jako vzdálenou bouřku. Ráno zjistím, že to bylo ruské ostřelování.
„Kam jedete?“ ptá se domobranec v neprůstřelné vestě s helmou a prstem na spoušti odjištěné útočné pušky AKS-74.
„Směr Kyjev? Tak opatrně,“ kývne na mou odpověď.
„Hodně štěstí,“ řeknu.
„Sláva hrdinům,“ rozloučí se s nejčastějším ukrajinským pozdravem současnosti.
Projíždíme jedním z prvních kontrolních stanovišť, jež leží nejen na každé významnější silnici, ale hlavně při vjezdech a výjezdech do měst a obcí, ve městech pak ze všech stran kolem strategických míst a budov. Kolem elektráren, trafostanic, muničních skladů, policejních stanic…
Míříme do Lvova. Odtamtud je v plánu Žytomyr, Kyjev a poté města směrem na jih a následně na východ směr Záporoží a Mariupol. Ale poslední věc, co by měl člověk ve válce dělat, je plánovat. Také je třeba říct, že jsme měly štěstí – ani jednou jsme se nevyskytly v místech přímých bojů, bombardování nebo ostřelování. Naše osobní štěstí nese v náručí zkrvavená jména válkou rozervaných měst Žytomyru, Bilé Cerkve a Záporoží. Ve všech třech jsme měly být a spát. U prvních dvou jsme ale ráno toho dne, kdy jsme tam měly přijet, zjistily, že na ně v noci Rusové zaútočili.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
