Současní diktátoři jsou často bývalí reformátoři. Časem ale chtějí odstranit vše, co stojí v cestě
Režimy, kterým jsme si zvykli říkat autoritářské, jsou natolik rozdílné jako jejich tvůrci sami. Pokud mají něco společného, pak jenom to, že jsou odrazem světonázoru svých tvůrců a že jen málokdy končí standardní demokratickou cestou. Režim odchází se svým stvořitelem a společnost začíná znovu, myšlenkově často skoro od nuly. Autoritáři pak obvykle nejsou odstaveni parlamentní rezolucí, ale umírají nehezky a daleko od své postele.
Pro autoritářské mesiáše samotné je příznačné, že začínají jako naděje své země, často jako to jediné schopné a příčetné, co politika v tom či onom koutě světa vůbec umí nebohým občanům nabídnout. Vzpomínám si, jak mě překvapil vrcholně pozitivní popis Saddáma Husajna od jednoho z dnešních iráckých velvyslanců, jenž kvůli němu strávil většinu svého života na útěku v exilu. Nehledě na to, že se ho Saddám několikrát pokusil dát zavraždit, považoval ho za „tragický příklad nejnadanějšího z iráckých politiků, který mohl tu zemi skutečně výrazně změnit, kdyby se nestal diktátorem“.
Kdy a proč se ale člověk v čele státu stane autoritářem?
Nový Sovětský svaz
Vůdce země se stane obvykle autoritářem někdy okolo prvního vrcholu své skutečné popularity, kdy se jeho kroky začnou potkávat s realitou a s opozicí. Lidé mají obecně tendenci být pomalí, závistiví a neposlušní. Schovávají svoji lenost a neschopnost za prázdné fráze a zákony, jež původně měly řešit něco úplně jiného, než jak je používají. Tehdy se reformátor zpomalí, začne mu ubývat energie a uměle přibývat problémů. S nimi přichází i pokušení vše, co stojí v cestě, lidé i zákony, jakýmkoliv způsobem rázně odstranit. Nejde-li to po dobrém, tak tedy po zlém, je to ostatně pro dobrou věc.
Dnešní autoritářští diktátoři jsou obvykle bývalí reformátoři, kteří to při setkání s odporem nevzdali a odmítli udělat kompromis s realitou.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!